Raimund Stillfried z Ratenic se narodil 6. srpna 1839 v Chomutově do šlechtické rodiny s vojenskou tradicí. Otec August Wilhelm von Stillfried-Rathenitz byl rakouským polním podmaršálkem, matka Marie Anna pocházela z rodu Clam-Martiniců.
Mladého Raimunda tak od malička vedli k vojenské kariéře. Už ve dvanácti letech nastoupil jako kadet na námořní akademii v Terstu. Vedle přísného výcviku jej však přitahovalo i výtvarné umění. Soukromě navštěvoval hodiny malby a kresby, nejprve u Bernharda Fiedlera, později v Linci u Josefa Maria Kaisera.
V armádě postupoval rychle: stal se poručíkem, nadporučíkem a roku 1862 kapitánem pěšího pluku. Jenže služba mu byla těsná. Roku 1863 dobrovolně rezignoval a vydal se na cestu, která neměla v jeho rodině obdoby. Jako lodní plavčík na brémské plachetnici Inka odplul do Peru.
V Jižní Americe se živil jako lovec, obchodník s kožešinami i stavitel lodí. Následovaly cesty do Číny, Spojených států a především do Japonska, kam dorazil roku 1864. V Nagasaki se tehdy setkal s berlínským malířem Eduardem Hildebrandtem, který rovněž hledal inspiraci v nově se otevírajícím Východě.
Ještě než se usadil, čekala ho další epizoda: služba v Mexiku v armádě císaře Maxmiliána I. Mexického. Jako důstojník kavalerie „Rudých husarů“ bojoval po boku habsburského panovníka proti republikánům vedeným Benitem Juárezem. Po Maxmiliánově popravě v Querétaru roku 1867 se Stillfried stáhl zpět do Evropy a brzy znovu zamířil do Japonska.
Zpočátku působil v diplomatických a obchodních službách. Pracoval pro nizozemskou textilní firmu Textor & Co. v Nagasaki, později se pohyboval v prostředí severoněmeckého vyslanectví v Tokiu a podílel se na aktivitách rakousko-uherské mise ve východní Asii. Americká cestovatelka Margarete Weppnerová jej v té době zmiňuje jako „německého šlechtice“ žijícího v Jokohamě, kde cizinci vedli okázalý a nákladný život.
Právě v Jokohamě nastal zásadní obrat. Roku 1871 tu Stillfried založil fotografický ateliér Stillfried & Co. Není zcela jasné, kde se naučil fotografovat; podle historiků se mohl školit u proslulého Felice Beata, který v Japonsku působil již od počátku 60. let. V každém případě se Stillfried rychle vypracoval mezi nejvýraznější tváře místní fotografické scény.
Tajně vyfotil i císaře
Fotografoval portréty, typové studie i krajiny. V době těžkých kamer a dlouhých expozic musel své snímky pečlivě aranžovat. Mnohé portréty byly ručně kolorovány, aby vynikly barvy kimon a dalších detailů. Turisté z Evropy a Ameriky, kteří do Jokohamy proudili, vyhledávali právě takové obrazy „exotického“ Japonska – byť byly často stylizované a přizpůsobené západní představě o samurajích, gejšách či čajovnách.
Stillfried se nevyhýbal ani riziku. Roku 1872 tajně vyfotografoval císaře Meidžiho během inspekční cesty do Jokosuky, a to bez oficiálního povolení. V zemi, kde bylo zobrazování panovníka přísně kontrolováno, šlo o bezprecedentní čin. Následovala policejní razie a diplomatický tlak, Stillfried se však hájil americkým občanstvím. Skandál měl odezvu po celé Asii a paradoxně přispěl k tomu, že vláda brzy nechala vytvořit oficiální císařský portrét.
Složitý proces
Kolem roku 1870 byla fotografie stále technicky náročným a fyzicky vyčerpávajícím procesem. Nejrozšířenější metodou byl tzv. mokrý kolodiový proces, který v roce 1851 představil anglický sochař a fotograf Frederick Scott Archer. Skleněná deska se nejprve potřela roztokem kolodia s halogenidy, poté se v temné komoře zcitlivěla v lázni dusičnanu stříbrného a ještě vlhká vložila do fotoaparátu. Expozice trvala podle světelných podmínek několik vteřin až desítek vteřin, takže fotografovaní museli zůstat naprosto nehybní; portréty se často pořizovaly s opěrkami hlavy.
Navzdory konfliktům jej japonské úřady využívaly. Roku 1872 podnikl na jejich žádost dvouměsíční cestu po Hokkaidu, kde dokumentoval modernizační projekty i původní obyvatele severního ostrova. Tyto snímky měly reprezentovat Japonsko na světové výstavě ve Vídni roku 1873. Tam Stillfried nejen vystavoval fotografie, ale nechal v Prátru postavit i autentickou japonskou čajovnu, v níž prezentoval své práce a suvenýry. Získal medaili za pokrok i Řád Františka Josefa. Zároveň však vyvolal pohoršení kvůli údajným mravním i pracovním prohřeškům.
Foto: Raimund Stillfried von Rathenitz, Rijksmuseum, Public Domain
Jeho podnikání bylo rozsáhlé. V Jokohamě zaměstnával až tři desítky pracovníků, prodával fotografie i evropské luxusní zboží. Spolupracoval s Hermannem Andersenem, převzal archiv negativů od Felice Beata a krátce působil jako učitel fotomechanických technik ve státní tiskárně v Tokiu. Později se s Andersenem dohodl na rozdělení působnosti. Stillfried měl fotografovat v Číně, Andersen v Japonsku.
V 80. letech cestoval po Šanghaji, Hongkongu, Siamu i Sibiři. Pro siamského krále pracoval dokonce jako restaurátor maleb. Roku 1883 se natrvalo vrátil do Vídně. V Japonsku zanechal partnerku a dvě dcery; doma se oženil s Helenou Jankovich de Jeszenicze, s níž měl další dvě děti.
Ve Vídni se věnoval malbě interiérů, vystavoval akvarely a fotografie, podnikal poslední větší cesty po Balkáně a Řecku. Zemřel 12. srpna 1911. Jeho vdova poté věnovala rozsáhlý soubor fotografií a akvarelů lipskému Muzeu pro etnologii.
Autorství mnoha snímků zůstává dodnes nejisté – ateliéry si tehdy prodávaly nejen vybavení, ale i negativy, a fotografie kolovaly bez jasného označení. Přesto je jméno Raimunda Stillfrieda z Ratenic pevně spojeno s vizuální podobou Japonska éry Meidži, jak ji poznal Západ. Z dobrodruha a bývalého důstojníka se stal prostředník mezi světy.
Zdroj: Český rozhlas Sever, Family Association of the Counts and Barons von Stillfried und Rattonitz
