„Že to nejsou šmejdi? Tak to jsou kreténi!“ Foltýn opět ostře o svých kriticích.
Po 16 měsících skončil Otakar Foltýn na postu vládního koordinátora strategické komunikace. V bilančním rozhovoru pro Aktuálně.cz vysvětluje, co bylo náplní jeho práce, v čem uspěl a proč je správné označovat část obyvatel za šmejdy, kretény a fašounky.
Co vlastně takový koordinátor strategické komunikace dělal a dělá?
Tak zaprvé, co je strategická komunikace? Učebnicová definice je, že to je koordinace aktivit, činů a samotné komunikace relevantních státních institucí. To zní hrozně učeně, tak si to zjednodušme. Politické PR, které tak nějak všichni intuitivně chápou, co je, tak to je to, co politikům vyhrává volby. Více či méně ti, kteří to mají dobré, tak to vyhrají.
Strategická komunikace států vyhrává stabilitu. Můžou používat stejné nástroje, ale rozhodně nemají stejné cíle. Proto se strategická komunikace se změnou vlády ve státech, kde ta komunikace funguje, nemění. Vždycky používám ten příklad Finska, kde se prohodí pravicová vláda s levicovou – samozřejmě mají úplně jiná témata -, ale základní směřování státu a základní hodnoty, které komunikuje Finsko jako takové, ty jsou stejné.
Dokonalou ukázkou je, když někde vidíte finského prezidenta. Ten chlap komunikuje stejně, i když je v obleku na mezinárodním jednáním anebo když si obleče uniformu a jde s vojáky na několikadenní pěší přesun finskými lesy a jezery. Prostě všichni vědí, že tenhle chlap má třeba ve vztahu k Rusku jasno.
Obdobně, když se premiér Petr Fiala na začátku invaze Rusů na Ukrajinu zvedl a vlakem dojel do poloobleženého Kyjeva, tak opět to, co říká na Mezinárodním fóru, korespondovalo s tím, že se prostě sebral a jel tam. Tak by to nějak mělo vypadat a nemělo by se to měnit s každou novou vládou.
A jak tu může pomoct Otakar Foltýn?
Ve Finsku se tohle děje plánovaně, koordinovaně a mají na to instituce. V Čechách jsme na to žádnou instituci neměli a dokonale to bylo vidět během covidové krize, když stát nekomunikoval tak, abychom tomu všichni rozuměli. Když je jakékoliv těžké téma nebo nedej bože krize, tak ten stát musí říct: toto je věc, kterou chci takhle dělat, a toto je výsledek, který očekávám, že nastane. A musí to občanům vysvětlit tak, aby to bylo srozumitelné, jednoduché a aby to mělo dopad.
Aby v moderním informačním prostředí mohl stát uspět, musí si uvědomit, že daleko více než dříve hrají roli emoce. A pokud v mém vystupování jsou nějaké emoce, tak to je ten nosič. Ta emoce nosí tu informaci a vyvolává zájem o tu informaci.
Rozdíl mezi šmejdy a radikály, kteří využívají emoce, jako je strach, nenávist, zhnusení, frustrace, a státem, spočívá v tom, že stát nesmí strašit. Stát má popsat hrozbu a nesmí lhát.
Stát straší docela dost, premiér Fiala tady vyprávěl, že jde o všechno, že Babiš zavolá Putinovi, že tady opět budou ruské tanky…
Ale tohle patří právě do toho politického PR, do politického boje…
A ty jsi tedy ten umírněný nenápadný státní úředník, který to dělá jinak?
Pozor, já rozhodně nejsem umírněný ani nenápadný. Dělám přesný opak, protože v době, kdy tady je nejhorší bezpečnostní prostředí od vzniku našeho státu, to není strašení. To je popis situace.
A proč tak užíváš ty expresivní výrazy? Šmejdi, radikálové, fašounci… Před chvílí jsi říkal, že strategická komunikace by měla být bez emocí.
Ne, ne, ne, já jsem právě řekl, že i strategická komunikace musí akceptovat fakt, že bez emocí to nejde, jinak to nebude vidět. Takže emoce patří do jakékoliv komunikace. A jakkoliv já jsem technokrat, miluji analýzy a statistiky, tak bez emocí si toho drtivá většina lidí nevšimne.
Takže ses vlastně obětoval, a ačkoliv je to proti tvé přirozenosti, působil jsi těch 16 měsíců tady vlastně opačně?
Já se obávám, že ta oběť byla v něčem úplně jiném než v tom, že by mi vadilo nazývat věci pravými jmény. To mi v zásadě dělá dobře. Ale to, co mi vyčítají, je, že rozděluju. Ale já nemusím rozdělovat. Ta společnost je rozdělená. Je tu malinká extremistická část, které se z různých důvodů líbí příběh kremelského režimu. Většina populace chce být na správné straně, nebo jim to je jedno.
Takhle je to rozdělené. To pole je takhle narýsované. Bylo by strašně hezké zachraňovat tu malou část těch extremistů, ale na to není čas a je to strašně náročné. Takže pro nás má být rozhodující, aby mezi ně přepadlo co nejméně lidí.
A tomu pomůže to vyjadřování typu „šmejdi, fašounci a kreténi“?
Přesně tak.
Češi jsou ale spíš takový umírněný národ, nemají rádi přepjatost. Je jim blíž spíše uměřené vyjadřování, zvláště od lidí s nějakou autoritou. Jsi si jistý, že opravdu ty emoce, které do toho vkládáš, pomáhají tu mlčící většinu přesvědčit?
Kdybych si tím nebyl jistý, tak to nedělám. Dělám to, co považuji v ten okamžik za nejlepší v době, kdy tu opravdu máme bezpečnostní hrozby, které jsou bezprecedentní za posledních 30 let.
Jestliže je na nějaké pozici voják, asi nikdo z civilistů neočekává, že budu jen hladit po povrchu. A ano, extremisty, kterých je opravdu strašně málo, ale jsou velmi hlasití, ty rozhodně nepřesvědčím. To je ztráta, kterou za to platím, a je mi to celkem jedno.
No právě, je jich poměrně málo. Martin Buchtík ze STEM popsal, že těch skutečně proruských spoluobčanů je tady asi pět procent. Pak samozřejmě máme nějaké, kteří nevěří víceméně ničemu, ale těch pět procent je vlastně marginálních. Ukázalo se to i ve volbách. Jenže ty když o nich mluvíš, každý tvůj dramatický výrok je znova přivede zpátky pod světlo reflektorů…
To byste si vy novináři museli trošku sáhnout do svědomí a podívat se na to, co reálně říkám a kdy to říkám. To, že jsem řekl nějaké slovo – a ono by na to došlo -, tak já ho řeknu znovu…
Tak nebudeme ty „svině“ řešit pořád dokola… To se ti omlacuje o hlavu až přehnaně.
Ale nejen přehnaně, hlavně ve významu, ve kterém jsem to neřekl. Dokonce i v jednom velmi seriózním médiu ten výrok úplně překroutili, dokonce si ho ani nepřečetli. Samozřejmě říkám silná vyjádření, ale zároveň je v tom pořád ta věcná stránka. Na to by se novináři vždycky měli podívat a říct, co ten Foltýn vlastně řekl.
Na začátku jsi zmínil i to, že mě část politického spektra označuje za cenzora, což je taková idiocie… Jak je proboha možné, že někdo s vážnou tváří tvrdí, že jsem cenzor? Dokonce to nějací idioti řvou na demonstraci na Václavském náměstí a ani na chvilku jim nepřijde divné, že kdyby tu byla nějaká cenzura, tak to nemůžou řvát na tom Václaváku a nějaký nedovzdělaný herní vývojář by si na tom nemohl dělat sledovanost na YouTube…
Tak víme, že to není vůbec zaměření tvojí funkce a žádné „cenzorské“ pravomoci nemáš. Ale proč ses vlastně pouštěl do těch debat od cenzuře? Tím, že jsi to akceptoval, ses takhle v určité části spektra zafixoval…
Protože je to velice dobrý nástroj, jak ukázat, že tohle už není o těch radikálech. U těch je téměř jedno, co řeší – mimochodem, ti úplní extremisté cenzuru neřeší. Ti by ji chtěli, akorát že by ji chtěli dělat sami. Různí šmejdi míří na tu část lidí, která je…
Já si začnu dělat čárky, když řekneš slovo „šmejdi“, „idioti“ nebo něco podobného…
Dobře, omlouvám se…
No teď už je to jedno…
Nebudu tedy používat slovo šmejdi. Kecy o cenzuře se různí kreténi – to už je lepší – snaží právě ty lidi, kterým je to vlastně jedno, vmanipulovat do postoje, který je absolutně mimo realitu. Samozřejmě že ta cenzura se mi velmi dobře hodí proto, abych ukázal: „Podívejte se, tohle je způsob, jak můžete vytvořit neexistující problém. Protože v České republice cenzura není.“
A oba dva víme, že za válečného stavu naopak cenzura být musí. Tady by stát, stejně jako má tanky a děla, měl mít nachystanou infrastrukturu na cenzuru, pokud by – nedej bože – byla válka. Za válečného stavu bychom nedokázali dělat cenzuru, protože na to nemáme ani židli, na kterou by si ten cenzor sedl.
Mám obavu, že teď jsi opět vyděsil spoustu posluchačů. Ale mně to trošku připomíná větu jednoho uživatele na Twitteru: „Foltýn je vlastně super pro všechny strany. Já si z něj můžu dělat srandu, protože je to doslova reklama na stát. Voliči STAN z něj mají erekci, protože veřejně říká, co si myslí. A dezoši (obdoba hovorového výrazu dezolát používaného k označování antisystémových aktivistů a jejich podporovatelů; pozn. ed.) se můžou opájet, jak jsou šikanovaní, protože jim říká, že jsou ošklivá káčátka.“ Možná kdybys jim neříkal, že jsou ošklivá káčátka, tak by se necítili být tak šikanovaní a ztratili by trošku toho paliva, které je pohání…
Dobře, a v ten okamžik nebude mít Matyáš potřebu zvát mě k sobě do podcastu, protože nebude vědět, že jsem existoval…
Nebylo by to možná lepší? Nenápadný pan vládní koordinátor, o kterém nemusí nutně všichni vědět, co si o každém myslí?
Ale který koná. Co když tam bude někdo, kdo bude nenápadný a koho si sem nepozveš, protože nebudeš vědět, že existuje?
Tak snad se ta hodnota vládního koordinátora nepočítá na základě toho, kolikrát je pozván do vysílání?
Rozumím, nepočítá, ale to, co říkáš, plyne z brutálního nepochopení situace, v jaké se nacházíme. Oddělení strategické komunikace existovalo více než dva roky před mým nástupem. To, že jsi o něm nevěděl ty a prakticky všichni tví kolegové, je dáno tím, že dělali přesně to, co bys chtěl, abych dělal. To znamená, že tak nějak jako po povrchu koordinovali, tahali za drátky komunikace a nebyli vidět.
Úplně na začátku jsi říkal, že strategická komunikace je o tom, aby klíčoví politici státu, jako je premiér či prezident, mluvili jedním hlasem. Vzpomenul jsi příklad premiéra Fialy, který o Ukrajině mluví stále stejně…
Že se hlavně sebral a jel tam, i když to ještě nebylo úplně bezpečné…
Jasně, ale na to vlastně nepotřeboval strategickou komunikaci ani tebe. On to prostě dělal sám od sebe. Naopak se to nepovedlo v případě covidu. Jak by ale šlo zajistit strategickou komunikaci, jednotnou komunikaci státu v případě covidu? To vlastně znamenalo, že by se všechny informace sbíhaly u vás a vy byste byli takovým mluvčím vlády…
Ale tady není potřeba nic vynalézat, protože já samozřejmě vím, co je v těch jednotlivých příručkách stranické komunikace, jak se to má dělat. A pokud se podíváš na to, jakým způsobem covidovou krizi komunikovaly Velká Británie nebo Švédsko, tak ačkoliv měly své problémy – pokud se podíváš na komunikaci třeba ve Velké Británii, tak královna komunikovala, měla velmi klidnou, extrémně důstojnou komunikaci, která uklidňovala.
Premiér komunikoval strategickou úroveň problémů – toto nám hrozí, toto by se mohlo stát. A ministr zdravotnictví říkal poměrně konkrétní věci. Vyvolávalo to přesvědčení, ten stát dělá, co může. Což neznamená, že to udělá dobře… Byla to naprosto legitimní debata, pro kterou já osobně nemám řešení. To je otázka pro hygieniky a pro policisty, nikoliv pro mě. Ale rozhodující je, že takovou debatu byli schopni vést v klidu…
V tom případě si nejsem úplně jistý, jestli je vhodná tvoje komunikace stylem házení granátů do veřejné debaty, aby tam byly emoce.
Ale před chvilkou jsem říkal, že se mají novináři podívat na to, co reálně říkám, a teďka tady plácáš o házení granátů. Tak se podívej na to, co jsem reálně řekl, a řekni, co nazýváš házením granátů.
Protože jenom za tu chvíli, kdy se bavíme, používáš výrazy jako kreténi, šmejdi a podobně a nepřijde ti to vůbec divné.
No a? A čemu to vadí?
Mně přijde docela samozřejmé, že člověk v určité pozici se vyjadřuje kultivovaně. Já mám kolikrát taky chuť někomu na Twitteru odepsat ostřeji, ale jsem šéfredaktor, tak prostě nemůžu.
A já jsem voják a u vojáka se tak asi nějak očekává.
Já si nepamatuji, že by generál Opata nebo generál Řehka mluvili veřejně o šmejdech, sviních nebo fašouncích…
A to je naprosto v pořádku, protože generál Opata, což je ztělesnění autentické drsnosti, nebyl ve funkci v momentě, kdy Rusáci vlítli na Ukrajinu.
Ale ani generál Řehka…
Jsem si téměř jistý, že kdyby generál Opata byl ve funkci během útoku Rusů na Ukrajinu, že bychom slyšeli velmi jasná a jednoznačná vyjádření, včetně drsné mluvy. Ale to je v tento okamžik jedno. Já sám za sebe jsem přesvědčen o tom, že s množstvím času, zdrojů, lidí a podpory, kterou jsem měl, nebyla jiná cesta. Jinak by nebyly výsledky.
A jaké jsou ty výsledky?
To, že skončím ve funkci a Matyáš Zrno má potřebu si mě pozvat do podcastu.
Ale ty už poněkolikáté opakuješ, že vlastně úspěchem je to, že tě zvou do médií.
Ale to není úspěch. Pozvání znamená, že to téma vůbec řešíte. Úspěch je v tom, že se o tom vůbec bavíme.
