Když poprvé viděla leták nabízející výlet na frontovou linii na Ukrajině, myslela, že jde o vtip. Pak litevsko-polská režisérka Vita Maria Drygasová odhalila luxusní odvětví cestovního ruchu. Válečný turismus. V dokumentu Danger Zone sleduje příběhy několika lidí, kteří tak tráví vysněnou dovolenou. V rozhovoru pro Aktuálně.cz přiznává, že ji film vyčerpal a znovu už by se do něj nepustila.
Jak vás napadlo natočit dokument o válečné turistice?
Nejprve jsem objevila samotný fenomén, když jsem pracovala na svém debutovém dokumentu Piano během protestů na kyjevském Majdanu. Natáčela jsem na východní Ukrajině a našla na stromě ručně psanou reklamu, že si můžete zaplatit zájezd do válečné zóny. Nejprve jsem si myslela, že je to nějaká provokace. Až po větší rešerši jsem pochopila, že válečná turistika je skutečně odvětví cestovního ruchu. Tak jsem si o tom začala hledat víc, četla jsem, sledovala videa a hlavně se snažila najít lidi, které to láká.
Bylo těžké přimět je, aby se vám otevřeli, aby mluvili o tom, proč chtějí navštěvovat země zmítané válkou?
Bylo to nesmírně těžké. Samozřejmě je zcela běžné, že lidé o některých částech svého života mluvit nechtějí. Byl to opravdu velmi dlouhý proces. Na začátku jsem se s nimi setkávala a přesvědčovala je, že to má smysl. Také bylo důležité vybudovat mezi námi nějaké spojení, protože bez něj není možné jít do hloubky. Myslím, že to trvalo asi tři roky, kdy jsem hledala správné lidi a přesvědčovala je. A nakonec se je snažila pochopit, protože to byl můj cíl. Opravdu jsem jim chtěla porozumět.
Zamysleli se během toho času trochu víc nad tím, co dělají a jak jejich výlety do válek dopadají na jejich okolí?
Nechci teď úplně vyzrazovat děj mého dokumentu, ale například Rick, který provozuje cestovní kancelář s válečnou turistikou, projde proměnou. Ale nerada bych teď zabíhala do detailů. Je pravda, že po premiéře se stala velmi zajímavá věc, když Andrew, další z protagonistů, viděl film v kině a řekl mi, že si myslí, že byl opravdu velmi nezodpovědný. Snímek se pro něj stal jakýmsi zrcadlem. Protože vždy, když se vidíme na plátně, což je vzácné, můžete trochu s odstupem sledovat sami sebe a své chování. Až tam pak přišla větší sebereflexe.
Řekla byste, že existuje nějaký typ lidí nebo nějaký důvod, proč vyhledávají tento typ turistiky?
Já na tento typ otázek odpovídám nerada, protože pro mě bylo nejdůležitější vytvořit portrét nikoliv konkrétních lidí, ale naší doby. Nejvíc šokující část válečné turistiky pro mě bylo, že se z války stal produkt. Drahý produkt. Žijeme v době, kdy se válka stala turistickou destinací. Dokument ukazuje i zákulisí, tedy společnosti, které se specializují na válečnou turistiku. A také lidi, kteří se chtějí těchto výletů účastnit.
Pro ně je samozřejmě jedním z aspektů adrenalin. Každý má ale nějaký osobní příběh, něco jim v životě chybí. Motivace jsou velmi různé.
Jestli si nebezpečné cesty vybírali kvůli adrenalinu, nechtěli raději pracovat pro neziskové organizace nebo zdravotníky a v rizikových oblastech pomáhat?
U jednoho z protagonistů k něčemu podobnému nakonec dojde. Ale musíte si uvědomit, že tito lidé pracují ve velkých firmách, protože válečná turistika je velmi drahá. Jet někam třeba s Lékaři bez hranic není tak snadné. Příprava je mnohem delší a tak dále. Samozřejmě jsem se s nimi bavila o všech těchto možnostech, ale oni si vybrali turistiku.
Vita Maria Drygasová se narodila v roce 1984 ve Vilniusu a studovala francouzštinu a film v Polsku na Lodžské univerzitě a na Mistrovské filmové škole Andrzeje Wajdy ve Varšavě. Její předchozí dokumentární filmy Nůž v manželce (2014) a Piano (2015) byly promítány na mnoha festivalech po celém světě. Její poslední dokument Danger Zone se promítal také na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.
Foto: Vita Maria Drygasová
Byla jste už předtím na Ukrajině, zažila konflikty. Jaké pro vás bylo trávit čas s lidmi, kteří do války jezdí za zábavou?
Ne že bych se nechtěla podělit o některé zkušenosti, ale musíte pochopit, že jsem film natáčela sedm let. Byla jsem u těch lidí doma, poznala jejich rodiny, stala se součástí jejich životů. Takže je opravdu nemůžete nenávidět, protože lidé cítí, co si o nich myslíte. Často jsme si dlouze povídali. Jeden den jsem třeba naši konverzaci natáčela asi osm hodin. A i já jsem se jim otevírala, protože jsme museli najít způsob, jak si porozumět. Kdyby ne, nikdy by se takhle neotevřeli.
Ale celý proces natáčení tohoto filmu byl nesmírně emocionálně náročný. Zrovna nedávno se mě na vánočním večírku jeden kolega ptal, jestli bych si to rozmyslela, kdybych už před sedmi lety věděla, jak náročné to bude. Ano, rozhodně bych to vzdala.
Bylo to i kvůli tomu, že jste je se štábem doprovázeli na velmi nebezpečná místa?
To nebyl ten důvod. Zkusím to vysvětlit na jednom zážitku, když jsme natáčeli v Sýrii, což se nakonec do filmu vůbec nedostalo. S lidmi, kteří v dokumentu nakonec nejsou, jsme navštívili absolutně zničené město Aleppo. Všimla si nás skupinka dětí, která šla pomalu k nám. Ta osoba, kterou jsem sledovala, byla velmi elegantně oblečená a jasně v kulisách zničeného města vyčnívala. Jedno z dětí, které umělo anglicky, došlo až k nám a zeptalo se: „Proč jste přišli? Přišli jste nám pomoct?“ A to byl moment, kdy jsem se sama cítila jako válečný turista. Takových příběhů mám spoustu. Válka vypadá všude stejně. Všude. Jediný rozdíl je v barvě pleti.
Další velmi obtížnou částí byla také zodpovědnost za naše protagonisty. Je mnohem snazší ztvárnit lidi, kteří jsou sympatičtí. Protože když je postavíte na plátno, pochopíte, že mají své rodiny, děti, vlastní život, vlastní podnikání nebo vlastní firmy. Ale u těchto lidí jsem musela najít způsob, jak z nich neudělat karikatury, aby nad nimi diváci jen nemávli rukou, protože pak by film neměl smysl. Proto jsem tam nakonec nezahrnula postavy, které by to celé shodily.
V jednom rozhovoru jste řekla, že nechcete natočit další dokument o válce. Proč?
Nebylo to válkou, žádné mrtvé lidi nebo něco podobného jsem neviděla. Ale jako dokumentaristé se pohybujeme na velmi tenké hranici. Není to jen o válečných turistech, kteří se stávají závislými na tomto adrenalinu. Znám tolik příběhů válečných fotografů, kteří třeba spáchali sebevraždu. Lidé se toho neumí zbavit a pořád se potřebují vracet do války. To nechci.
Upřímně, často jsem o sobě pochybovala, protože jsem opravdu chtěla být lékařkou, ale bohužel to kvůli mému ADHD nevyšlo. Ale ráda bych spolupracovala s Lékaři bez hranic a jela tam zachraňovat lidské životy, abych situaci alespoň trochu změnila. Proto dělám charitu a snažím se tímto způsobem pomáhat.
Když film vyšel a promítal se na mnoha festivalech a v kinech, jaká byla reakce diváků? Pomohlo vám to s otázkami, které jste si kladla, jaký měl ten film smysl?
Diváci byli naštvaní. A někdy byli naštvaní i na to, že jsem jim nedala přímou odpověď. Je velmi stresující, když dáváte svůj film světu. A vždycky to chcete co nejvíce oddálit a snímek donekonečna upravovat. Pořád jsem se snažila něco měnit. Ale musím přiznat, že o film byl velký zájem a dostala jsem na něj spousty reakcí. Pořád nicméně platí, že bych radši byla lékařkou než filmařkou.
Video: Rusko na globální ambice nemá, říká analytik Svoboda (17. 12. 2024)
Spotlight Aktuálně.cz – David Svoboda (výstřižek) | Video: Tým Spotlight
