Tentokrát Take That útočí formou stejnojmenné dokumentární trilogie na Netflixu, v níž nechybí obrazy velké slávy. A taky kamarádství, žárlivosti, vyhoření, pádů i usmiřování. Ale hlavně emoce. O ty tu jde především.
Nápad poskládat skupinu dobře vypadajících kluků a vytvořit z nich popové těleso je starý jako hudební byznys sám. Najdou se tací, kteří tvrdí, že nejlepší boyband vůbec byli samotní Beatles. Není to tak dávno, co Harry Styles zpíval ve One Direction. A K-pop dokazuje, že poptávka po milých chlapcích, co servírují harmonie a metají přemety, neopadá.
Přesto je na boybandech dnes cosi těžce nostalgického. Je to právě nostalgie, ze které Take That poslední roky těží. Prodali celosvětově 45 milionů nahrávek a 12krát dostali svůj singl na první příčku britských hitparád. Proslavili se tím, že vyráběli masově stravitelný, nenáročný produkt. Pocházejí z toho kouta showbyznysu, vůči kterému se celá indie scéna vymezuje. Ta ale není součástí příběhu, stejně jako v dokumentu nenajdete komentář jakéhokoliv hudebního insidera nebo publicisty. Účelem snímku je, abyste na kritické hlasy zvenčí zapomněli. Tři díly série se zaměřují na boje s vnitřními démony členů kapely. V kontrastu se záběry na ječící fanynky, davové šílenství na stadionech, objímání a velká gesta na jevišti.
Sex, pot a dřina
“Bylo to o sexu, pořád o sexu. Na tom stojí většina popové hudby,” zazní v prvním díle trefně, zatímco na pozadí metalicky září rozkrok Jasona Orange. Toho Jasona, kterého do Take That vzali, protože skvěle tancoval, ale zpívat prý moc neměl. Stejně jako další čtyři v kapele měl Jason od začátku jasně danou roli. Gary skládal hudbu, Robbie byl za charismatického klauna, Mark měl za úkol usmívat se jako sluníčko a Howard tanečně vyvažovat Jasona. Odlehčené nebo sebeironické momenty k pousmání (jako ty o květáku se sýrem) ale v dokumentu přebíjí důraz na empatii.
Dokumentární snímek Take That není pro kapelu první příležitost, jak vyprávět svůj příběh. Například 30 let své existence oslavili dokumentem na BBC. A rebel Robbie si své řekl v trenkách na posteli v dokusérii Robbie Williams (2023) i v autobiografickém celovečerním filmu (2024). A protože Williamsova verze událostí dominovala filmovému pásu, do své verze se pustil i Gary Barlow. Podařilo se mu ukázat sebereflexi a v divácích vzbudit soucit.
Nejsilnějšími momenty dokumentu Take That jsou sekvence, které popisují začátky kapely. Tady i ti nejzarytější odpůrci tanečních kreací chlapců ve sladěných outfitech musí smeknout. Díváte se na tu dřinu, na kluky, co dobrovolně objíždějí gay kluby a školní tělocvičny, aby si vydělali na živobytí. Nebyla to jen zábava. Pro některé z nich to byla volba mezi breakováním na plný úvazek nebo lakováním aut. A mezi štacemi se Gary Barlow u klavíru marně snažil napsat hit. Když se to podaří, prostě jim musíte fandit. Zaslouží si to. První vystoupení v televizi, první videoklip, první hit na první příčce. Žádné rychlokvašky. Boyband, co si píše vlastní písničky.
O to víc diváka zasáhne ta část dokumentu, kdy se celý sen sesype. Odchodem Robbieho z kapely a jejím následným koncem. Jenže se nerozpadne jen boyband, v tu chvíli se zbortí i životy pěti mladíků, “kteří měli identitu dřív jako kapela, než jako jednotlivci”.
Vyretušované selfpromo
Je to smutná a dojemná podívaná. Jako by se členové Take That ptali: Existuje vůbec život po kapele? Z dobových záběrů to vypadá, že ne. Čím výš letíte, tím hlouběji spadnete. Všichni, i Robbie. Právě tohle temné období (ze kterého se jednotliví členové skupiny dostávali různě dlouho) dokument ukazuje i v kontextu rodinného života některých členů Take That. Ale jakmile se opět rozsvítí reflektory a hudba pětici jako kouzlem spojí, rodiny z filmu zcela zmizí. Jako by se návrat na pódia stal pro otce od rodin kýženým útěkem. Od odpovědnosti zpět do bezstarostnosti klučičí party, radosti z tvorby a návykových „světel ramp“.
Trilogie Take That vypráví příběh kapely přesně tak, jak to mají na Netflixu rádi. Strmý růst na vrchol, otrava slávou, ještě strmější pád, a nakonec nové začátky. Gary, Mark a Howard (hlas Robbieho a Jasona zaznívá z archivu) pustili diváky do svého nitra, do dětinských i rozburácených duší. Vyprávějí svou verzi příběhu, průběžně ji retušují a uhlazují. Dokusérie tak hraje roli vlastního selfproma. Jako by každá kapela, o které uvidíte na Netflixu dokument, byla tou nejlepší a nejzkoušenější na světě. Tentokrát se jí na několik minut stali Take That. A příště kdo?
