Ještě před několika lety žili polští manželé Ewa a Krzysztof v rušném městě s dynamickým pracovním tempem. Přesto je stále silněji přitahovala příroda a ticho. Víkendové úniky z Vratislavi se postupně staly nutností a zároveň začátkem velké životní změny. Při jedné z cest objevili krajinu plnou lesů, rybníků a starých vesnic, kde se zastavil čas. Právě tady se zrodila představa nového domova.

„Toužila jsem po domě s co nejmenšími moderními zásahy, s odkrytými cihlami, starou stodolou, někde blízko u lesa, ideálně v klidné vesnici,“ vypráví Ewa. 

Související

Manželé Daniela a Milan Sodomovi u vstupních dveří do svého nového domova ve Lhotě pod Džbánem.
Manželé Daniela a Milan Sodomovi u vstupních dveří do svého nového domova ve Lhotě pod Džbánem.

Jenže první prohlídka domu z počátku minulého století byla zklamáním. Shodli se, že je pro ně příliš malý, a rozhodli se ho nekoupit. Po návratu domů ale na něj stále myslela. V hlavě se jí vracely detaily – vitrážová okna ve vnitřních dveřích a také to, že dům zůstal v téměř původním stavu.

„Zaujal nás jeho jednoduchý tvar, překvapivě dobrý stav, stodola a jeho umístění v klidné vesnici,“ vypráví Ewa. O pár dní později se proto vrátili na další prohlídku a tentokrát si ho rezervovali. Uvnitř našli původní zárubně, staré omítky i zachovanou dispozici. Všechny místnosti byly průchozí a uspořádané kolem komína uprostřed domu, jak bývalo typické. Moderní zásahy představovala hlavně plastová okna a podhledy, které plánovali odstranit. Právě kombinace zachovaných prvků a možnosti úprav je přesvědčila, že dům má smysl koupit.

Manžel jí „skočil na špek“

„Byl to ode mě trochu trik. Můj manžel si myslel, že kupujeme letní sídlo, ale já jsem od začátku věděla, že se sem chci přestěhovat natrvalo,“ směje se Ewa. Vesnice v okrese Trzebnica, asi 50 kilometrů od Vratislavi, jí zkrátka učarovala. Krajinu tvoří lesy, rybníky, které kdysi vybudovali cisterciáci, i staré německé osady. „Jsou to takové malé Mazury,“ dodává. „Okolí bylo okouzlující. Naprostý klid, klidná vesnice s cestou, která končila těsně před lesem.“

Dům byl léta opuštěný, ale jeho konstrukce zůstala zachovaná. Noví majitelé koupili v podstatě jen obvodové zdi a střechu. Od začátku bylo jasné, že půjde o dlouhou a náročnou cestu. Původní dispozice, dřevěné prvky i cihlové zdi ale nabízely pevný základ pro následnou rekonstrukci.

Rekonstrukci zvládli z velké části sami

První roky sem jezdili pouze o víkendech a během prázdnin. Postupně se učili pracovat s historickou stavbou, odstraňovali nevhodné moderní zásahy a snažili se domu vrátit původní charakter.

Rekonstrukce trvala osm let a postupovala po etapách. Majitelé nejprve obnovili podkroví, aby v něm mohli bydlet během dalších prací, a teprve poté se pustili do přízemí. Často pracovali bez odborné pomoci a nové dovednosti získávali za pochodu. Učili se omítat, spárovat cihly, restaurovat nábytek i pečovat o staré dřevo.

„Pomohl nám zkušený tesař. Zatímco těžkou práci omítání, instalatérství a lití podlah jsme zadali profesionálům, všechno ostatní jsme si udělali sami. Měli jsme jeden cíl: respektovat původní, historickou strukturu domu a zachránit vše, co se dalo. Vraceli jsme se v čase.“ Nešlo o rychlý projekt, ale o postupné hledání rovnováhy mezi autenticitou a komfortem současného bydlení.

Bez pomoci architekta

„Nebyl to snadný úkol, neměli jsme žádné stavební zkušenosti a nenajali jsme si architekta. Interiér jsem si navrhla sama,“ vypráví Ewa. „Byli jsme pár snílků fascinovaných myšlenkou záchrany starého domu, jehož vznik je datovaný do roku 1902. Takže jsem hledala kusy, které by se hodily
k danému období. Veškerý nábytek, stejně jako dveře, kliky, téměř veškeré vodovodní armatury a kuchyňské vybavení, pocházely z celého Polska a také ze zahraničí (Španělsko, Německo, Francie a Velká Británie). Prakticky každý prvek byl upraven tesařem nebo zámečníkem tak, aby mohl být znovu použit. Jsme hrdí na to, že jen velmi málo věcí bylo zakoupeno nových, jako plynový sporák, elektrická trouba nebo vypínače. Zbytek je výsledkem let procházení bleších trhů a hledání zajímavých předmětů na online aukcích.“

Zlom nastal ve chvíli, kdy začali zachraňovat zvířata. Nejprve přišli králíci, poté kočky, psi a nakonec i houser, který se stal součástí rodiny. Přibývající zvířata proměnila víkendové bydlení v každodenní realitu a rozhodnutí o trvalém přesunu z města se stalo nevyhnutelným. Dům se postupně změnil v malou „Noemovu archu“.

Z víkendového domu trvalé bydlení

Postupem času se proměnil i vztah majitelky k designu. Zatímco dříve sledovala trendy a moderní estetiku, dnes dává přednost klidné, nadčasové atmosféře. Staré předměty pro ni nejsou dekorací, ale nositeli příběhů.

Během rekonstrukce objevili dopisy bývalých obyvatel, historické drobnosti i symbolické předměty, které dokládají minulost domu. Tyto nálezy ještě posílily jejich přesvědčení, že dům není jen stavbou, ale živým organismem s pamětí.

„Asi nejdůležitější je, že jsme při rekonstrukci nedělali kompromisy. Věřím, že použité předměty nesou velmi pozitivní energii, jiného ducha než nové. Jsou vyrobeny z ušlechtilých materiálů, které jsou v dnešní době stále vzácnější. Jsem ráda, že i přes obrovské obtíže téměř desetileté rekonstrukce jsme nepodlehli tlaku na její rychlé dokončení na úkor kvality a vlastních nápadů. Věnovali jsme pozornost tak důležitým,
a přesto zdánlivě triviálním detailům, které, jak se ukázalo, vytvářejí pozoruhodnou, jedinečnou atmosféru.“

Životní rozhodnutí, kterého nelitují

Interiér dnes spojuje rustikální jednoduchost s funkčností. Dominantou je kuchyně s kachlovými kamny, která slouží nejen k vaření, ale i k vytápění. Cihlové podlahy doplňuje podlahové topení, které zajišťuje komfort bez narušení historického vzhledu. Většina místností zůstala dispozičně téměř beze změn, což podporuje autentickou atmosféru.

„Zvolili jsme dřevěná okna, jejichž dekor vychází ze starých oken z jiných domů v našem regionu. Pořídili jsme také dva páry unikátních, zrestaurovaných vstupních dveří, které jsme našli v inzerátu a nechali opravit. A máme i dvoje kachlová kamna – v obývacím pokoji stojí kulatá norská kamna stará přes sto let a v kuchyni přibližně osmdesátiletá kachlová kamna, která jsme si sami ve Slezsku rozebrali a převezli
v osobním autě.“

Dnes už pár ví, že podobný projekt je nejen investicí, ale především životním rozhodnutím. Přesto nelitují. Rekonstrukce starého domu je zkouška trpělivosti i schopnost přijmout nedokonalost.

Zdroj: autorský text

Share.