Milo Đukanović patří k nejdéle sloužícím státníkům na světě. Od roku 1991 zastával klíčové funkce včetně několikanásobného premiéra a dvakrát prezidenta Černé Hory. Počátkem 90. let podporoval Slobodana Miloševiče, později sehrál zásadní roli při získání nezávislosti Černé Hory. Jeho politická kariéra vyvrcholila v roce 2023, kdy skončil jako prezident po prohře ve volbách s Jakovem Milatovičem.
Jaký velký je v současnosti ruský vliv na Balkánu?
Bohužel už delší dobu postrádáme reálnou snahu Evropské unie rozšířit se o země západního Balkánu. To se sice trochu změnilo s válkou na Ukrajině, nyní se více mluví o oživení procesu přistoupení k EU, ale zatím jsou to jen slova. Nevidím konzistentní akci EU.
Během pauzy v rozšiřování EU ale došlo k úpadku reformního úsilí v regionu. A padá také zájem obyvatel. Lidé už nevěří, že se v dohledné době Černá Hora, Srbsko či Makedonie do unie dostanou. A toho využívá Rusko. Moskva podporovala antievropské a antiNATO síly v regionu. V Černé Hoře došlo dokonce v roce 2016 k pokusu o puč, který měl zabránit jejímu vstupu do NATO, ke kterému ale po několika měsících stejně došlo.
Milo Đukanović patří k nejvýraznějším postavám balkánské politiky posledních desetiletí. Byl dlouholetým předsedou černohorské Demokratické strany socialistů. Ve čtyřech volebních obdobích zastával funkce premiéra a ve dvou i prezidenta Černé Hory.
Na politickou scénu vstoupil jako jeden z nejmladších evropských premiérů a zpočátku byl spojencem srbského prezidenta Slobodana Miloševiće. Od poloviny 90. let se však začal orientovat na evropskou integraci, distancoval se od Bělehradu a stal se hlavním architektem samostatnosti Černé Hory – prosadil referendum o nezávislosti v roce 2006 a později i vstup země do NATO.
Jeho více než 30leté působení v čele státu je ale také spojováno s autoritářským stylem vládnutí a klientelismem. Dlouhodobě čelil podezřením z korupce, organizovaného zločinu a pašování cigaret, což kritizovala i Evropská komise a mezinárodní investigativní organizace. Přesto zůstával klíčovým aktérem černohorské politiky až do roku 2023, kdy ve volbách podlehl mladšímu Jakovu Milatovićovi.
Co nabízí Rusko? Skoro každý na Balkáně má příbuzné v Německu, Rakousku, v zemích Beneluxu. I obchod zemí západního Balkánu směřuje do zemí EU, a ne do Ruska.
Rusko nenabízí žádnou alternativu, jen si hraje s proruským sentimentem. Existuje historická emoce u části obyvatel v regionu, že Rusko je slovanský pravoslavný stát a historický přítel Balkánu. Dnes jsou hlavně v Srbsku a srbské části Bosny a Hercegoviny velmi silně přítomna ruská média, ruské tajné služby i ruský kapitál – především v energetice. Mají ohromný vliv přes srbskou pravoslavnou církev, která je v podstatě odnoží té ruské. Všichni jsme viděli, co říká ruský patriarcha o agresi na Ukrajinu, a srbská církev s tím souhlasí. Je to nástroj Putinovy politiky na Balkánu.
A to všechno se děje kvůli té deseti- až patnáctileté prodlevě v politice rozšíření EU. Dřív jste tu měli zdravý euro-entuziazmus, ale ten postupně vymizel. Přišli jsme o šanci napravit to, co vy jste udělali hned po pádu berlínské zdi – tedy o možnost důkladně zreformovat své země. Jenže vy jste v 90. letech reformovali a my jsme válčili…
Jakou úlohu v tom hraje srbský prezident Alexandr Vučić?
Už jeden z jeho předchůdců Boris Tadić definoval srbskou politiku jako politiku na čtyřech nohách: USA, Evropa, Rusko a Čína. A to byl oproti Vučićovi ještě vzor prozápadního politika. Jenže doba, kdy jste si mohli hrát na hledání střední cesty – a velmi úspěšně takovou politiku prováděl Josip Broz Tito za studené války – pominula. Časy se mění.
Dneska si musíte vybrat, jestli jste pro demokracii, nebo autokracii. Vládu práva, nebo chaos. Ochranu lidských práv, nebo ne. Vučić se pokouší dokázat suverenitu a zahraničněpolitickou samostatnost Srbska tím, že hraje vlastní hru a odmítá se spojit se Západem. Navíc se Srbsko snaží využít toho, že je pozornost světa nyní upřená na Ukrajinu, a znovu oživit velkosrbský projekt, jaký známe z doby Slobodana Miloševiče.
Jak?
Tak, že operuje údajným porušováním práv příslušníků srbské menšiny v sousedních zemích. Srbsko pak svým krajanům „pomáhá“, a ohrožuje tak suverenitu sousedních zemí. My v tom vidíme staletou snahu Srbska měnit hranice a poměr sil v regionu. To, co jsme viděli v 90. letech v Chorvatsku, v Bosně i v Kosovu v podání Miloševiče… A víme, jaká je cena takové politiky: 150 tisíc mrtvých. A v tom jim pomohlo „probuzení“ Ruska.
Je rozpad Bosny a Hercegoviny, kde se srbská menšina snaží dosáhnout nezávislosti, reálný?
Pokud jedna země tak dlouho – nyní už 30 let – živoří jako nefunkční stát a nedokáže zajistit ekonomický ani politický pokrok, snadno dojde k rozčarování. Lidé v Bosně prožili strašnou Golgotu, chtějí vidět lepší zítřek. Ale nevidí ho. Mezinárodní společenství neprokázalo v Bosně potřebnou efektivitu a rozhodnost.
Takže je možné, že se ta bárka, která se potácí už třicet let, nakonec potopí?
Je to možné. Nesmíme si nic nalhávat. Nezapomeňme, co se tam dělo v 90. letech. Já doufám, že se to nestane. Kde jen mám možnost, říkám, že velmi podporuju udržení Bosny, její integritu. Její rozpad by totiž mohl zažehnout válečný požár v celém regionu.
Které země Evropské unie nejvíce blokují rozšíření EU o západní Balkán?
Mě to velmi mrzí, že tu v podstatě posledních skoro 15 let žádná politika rozšíření není. Je to jen administrativa. A můžou za to klíčové země unie, které hned po rozšíření o Bulharsko a Rumunsko začaly mluvit o únavě z rozšíření, o dvojrychlostní Evropě, o jakémsi Evropském politickém společenství jako náhradě plnoprávného členství atd. Jenže pokud necháte jakoukoliv část evropského kontinentu ve vakuu, tak se nemůžete divit, že do toho vakua pronikne někdo jiný.
A co Američané? Ti o Balkán zájem nemají?
Bez Američanů by nedošlo ke konci války v Bosně, nedošlo by k Daytonskému míru. Američané na tom mají obrovskou zásluhu. Ale tehdy to byla zahraničně-politická priorita Spojených států, Clintonovy administrativy. A to dnes bohužel není. To je realita.
Rozumím tomu, Amerika má dnes jiné problémy: vztahy s Čínou, rusko-ukrajinská válka, Blízký východ. Ale zůstala jim tu nedodělaná práce na Balkáně. Vznikl takový koncept, že Balkán je evropská záležitost a Američané tady jsou, aby tu Evropu podporovali v zajištění společných cílů na Balkáně, ale upřímně řečeno – moc se to nedaří.
