Dosud to přitom vypadalo, že Írán má rakety jen s maximálním dosahem 2000 km. To znamená, že v dostřelu se ocitl například nenáviděný Izrael, ale z Evropy jen Balkán (tudíž i včetně amerických základen v Rumunsku). Nyní je všechno jinak a plánovači musí počítat, že Írán může při odpálení rakety ze severozápadního cípu svého území zasáhnout dokonce i Londýn.
Evropané mají přitom jen velmi omezené možnosti, jak se balistickým raketám středního dosahu bránit. Relativně účinné jsou systémy Patriot, jen částečně pak další, které Evropa má – jako německý IRIS-T, norsko-americký NASAMS nebo francouzsko-italský SAMP/T. I těch je ale beznadějně málo, navíc část vyrobených kusů odešla na Ukrajinu, jejíž potřeba prostředků protivzdušné obrany je prakticky nekonečná.
Američané mají v Evropě (v Rumunsku a pak na lodích, které se pravidelně střídají u evropských břehů) systém Aegis, který je velmi efektivní. Je to právě raketa SM-3 z tohoto systému, která zničila jednu z íránských raket, mířících na Diego Garcia. Je to nicméně velmi drahé (jedna raketa stojí v přepočtu 420 milionů korun) a není jich dostatek. Většina území Evropy je tak proti balistickým střelám středního dosahu nebráněná. Česko nemá v tomto ohledu žádné vlastní kapacity, ale spoléhá se na společnou obranu NATO.
