Dříve se lidé k závislosti dopracovali ve středním věku. Teď jsou závislé i děti

Česko je specifické také v tom, že je tu extrémní množství žen závislých na lécích, výrazně vedou nad muži, kteří jinak podléhají různým lákadlům častěji. Přetrvává významné postavení alkoholu mezi návykovými látkami a roste obliba kokainu, jehož cena už se vyrovnala s pervitinem, dalším typicky domácím závislostním produktem.

S primářem Sanatoria Libella jsme si povídali i o tom, proč si za závislost mohou lidé sami, kolik nás jako společnost stojí a která z nich je vůbec nejnebezpečnější.

Je současnost ve vztahu k závislostem nebezpečnější, než byly doby minulé? Jsou nové závislosti hrozivější?

Spíš platí, že se spektrum závislostí neustále rozšiřuje, protože ty staré nezmizely, jenom třeba nabývají jiné podoby. Gambling znali už naši předkové, kteří v čertových obrázcích dokázali prohrát grunt. Dnes vedle toho máme také gaming, tedy závislost na počítačových hrách. Potíž je v tom, že závislosti jsou mnohem dostupnější. Když jste dřív chtěl hrát karty o peníze, musel jste se sebrat a někam jít a být také alespoň trochu movitý. Dnes chodit nikam nemusíte, hrát můžete online a vzhledem k dostupnosti všemožných půjček, které do vás různé firmy tlačí horem dolem, už ani movitý být nemusíte. Vedle toho se objevují novinky, a to nejen dříve neviděné drogy, ale i nelátkové závislosti, třeba na komunikačních technologiích.

Když jste zmínil čertovy obrázky, v naší rodině se traduje, že jakýsi prapředek v kartách prohrál mlýn. Existují genetické predispozice pro závislosti? Mám se o sebe bát?

Genetické predispozice pro závislost existují, ale je to pořád jen predispozice. Tedy něco, co se může, ale také nemusí uplatnit. A k tomu, aby se to uplatnilo, je potřeba minimálně jeden, nebo spíš dva další faktory. Jednak prostředí, v němž se pohybujete. A pak také osobnostní rysy, například jestli máte navrch třeba predispozici pro nějakou úzkostnou poruchu a ve snaze najít úlevu před úzkostí se dopouštíte nějakého rizikového a nevhodného chování, jež může přerůst v závislost.

Zeptám se jinak: Může si člověk za závislost sám?

Vždycky. Ale je otázka, co to je ta vina. Když se třeba bavíme s pojišťovnami, jak se má financovat úhrada léčby závislostí, často slyšíme, že si za to ten narkoman přece může sám. Proč by to měly platit. Na to máme jednoduchou reakci: Jakou znáte nemoc, za kterou si nemůže člověk sám? Jakákoliv zdravotní porucha s sebou nese nějaký podíl toho dotyčného. Možná kromě vrozené vývojové vady, a i tady může být na vině maminka, která nerespektovala, že by v graviditě minimálně v prvním trimestru neměla pít alkohol. Nebo třeba takový diabetes druhého typu, ten je přece velmi propojený s životním stylem. Totéž platí o člověku s rakovinou plic. Nemluvě o někom, kdo skočí do vody, aniž by si předem zjistil, jak je hluboká.

V prostředí závislostí se už pohybujete drahně let. Objevil se nějaký fenomén, který vás při pohledu zpět udeří do očí?

Co se opravdu hodně změnilo, je dramatický vzestup počtu žen, které mají vážný problém s alkoholem. A pak taky to, že se naprosto vymezila jedna skupina závislostí, v níž ženy v České republice dominují, a to jsou lékové závislosti. Ve všech ostatních typech dominují muži, většinou násobně. Žen, které mají problémy s návykovými léky, je ale v Česku dvakrát více než podobně postižených mužů.

Rodiče mohou dětské závislosti předejít

Je nějaký trend, kterého se ve vašem oboru bojíte?

Obavu ve mně budí digitální závislosti. Bez syntetických drog se v normálním životě obejdete. Bez digitálních technologií už ale jen těžko. A když s nimi máte nějaký závislostní problém, je náročné se jej zbavit.

Která závislost je z vašeho pohledu společensky nejnebezpečnější?

Bezpochyby alkohol. Neplatí to jen u nás, na to existují už letité studie. Tou nejznámější je práce profesora Davida Nutta z Velké Británie, který v časopise Lancet zhodnotil jednak rizikovost drog pro jednotlivce a jednak pro společnost. Z toho vyšlo, že alkohol není pro uživatele tak rizikový jako třeba crack nebo heroin. Když se ale přičte celospolečenská nebezpečnost, alkohol absolutně dominuje. Proto občas říkám, že kdyby se dnes mělo při současných znalostech škodlivosti alkoholu rozhodovat o tom, jestli jej legalizovat, nikdy by jeho užívání nebylo povoleno.

Je nějaká droga, která v tomhle žebříčku v posledních letech hodně stoupá?

Kokain. Souvisí to s poklesem jeho ceny. Myslím, že předloni došlo k tomu, že se v Česku srovnala cena za gram kokainu a pervitinu. Aktuálně je to někde kolem dvou tisíc korun.

Když jsem se o tomhle fenoménu bavil předloni s tehdejším národním protidrogovým koordinátorem Jindřichem Vobořilem, říkal mi, že zatímco dříve byl kokain drogou manažerů, dnes se žáci středních škol běžně složí na gram, aby si užili party.

Ano, tohle je šokující, protože když se podíváte do přehledu, jak užívají české děti návykové látky, skoro ve všech těch položkách to jde dolů. Absolutní výjimka jsou konopné látky a právě kokain.

Máte pro to nějaké vysvětlení?

Možná je za tím změna životního stylu, vliv sociálních sítí, samozřejmě i vyšší cenová dostupnost.

Když už jsme u mladé generace, velkým trendem poslední doby bylo užívání kratomu. Ten byl nově přidán na seznam psychomodulačních látek, což znamená, že jeho prodej se bude od roku 2026 přísně regulovat. Je to podle vás dobrý krok?

Ano, já obecně nejsem zastáncem legalizace, a to ani v případě konopí. U látek, jejichž užívání s sebou nese poměrně významné riziko, což platí jak pro konopné látky, tak pro kratom, mi nepřijde legalizace rozumná. Dnes totiž nevíme, jak bychom zvládali řešit negativní následky, k nimž by došlo v důsledku rychlého rozšíření jejich užívání. A že se užívání rozšíří, je jasné, to je vždycky logický důsledek legalizace. Dopady na zdravotnictví vidíme v zemích, kde k takové legalizaci došlo. Jinou věcí je samozřejmě nesmyslně drakonické trestání pěstování konopí pro svou potřebu. To je třeba změnit.

Hodně se v poslední době, zvláště v případě mladé generace, mluví také o takzvaných nelátkových závislostech. Třeba na sociálních sítích, hrách. Je nějaký spolehlivý ukazatel, jak poznat, že se hraní už mění v závislost?

Podle mě je to ztráta kontroly. Jinak řečeno, když člověk už není schopen užívání omezit a věnuje mu čas na úkor jiných důležitých věcí.

Jak by s takto závislými dětmi měli komunikovat rodiče?

V případě existující závislosti už je docela pozdě. Myslím, že nejdůležitější je nastavování pravidel v době, kdy se ještě nevyvinula. Domluvit si třeba pravidla, že děti mohou být na mobilu denně jenom půl hodiny nebo hodinu. A případně ještě specifikovat, co z toho bude mobil, co z toho budou hry a co případně nějaké plnění úkolů do školy. Když dohoda přesto nefunguje, už je to zpráva, že je tam asi nějaký problém.

Dříve se občas říkalo, že k závislostem mají sklon spíš lidé z těch nižších sociálních skupin. S tím asi nesouhlasíte.

Ne, ne. K závislostem mají tendenci všichni. Jen někomu stačí k jejímu vytvoření krabicové víno, zatímco jiný by se krabičáku ani nedotkl, ale stane se podobně závislým kvůli pití drahého alkoholu.

Vidíte ve své praxi, že lidé v některých zaměstnáních mají větší tendenci stát se závislými?

V posledních letech jsme měli v detoxu nejčastěji lidi z různých stravovacích provozů. Ale i z vaší novinářské profese jsem měl dost pacientů. A i z té své lékařské. Obecně jsou to povolání, kde jsou lidé v dlouhodobém stresu.

Společnost nejvíc stojí nikotin

Máte vy nějakou závislost?

Jistě, určitě mám závislost na práci.

Takže jste workoholik?

To ne, workoholici nejsou příliš efektivní. A o sobě si troufám tvrdit, že ještě pořád docela efektivní jsem. Ale prací prostě trávím hodně času, protože mě baví. Musím sledovat, co je v oboru nového, a to se během pracovního dne moc nedá. Takže si k tomu pak sednu doma a studuji.

Často se říká, že nejrizikovější období pro vytvoření závislosti je mezi 15 a 25 lety. Platí to pořád?

V tomhle období to už dnes spíš dobíhá. V minulosti jsem se v praxi potkával s lidmi středního věku, typicky alkoholiky, kteří se k závislosti postupně propili, dnes vzniká podstatně dřív. Dnes už jsou závislí i mezi dětmi, to dříve opravdu nebývalo. Často je to závislost na nelegálních látkách.

Mají velký problém se závislostí třeba i manažeři a podnikatelé?

Neznám žádnou studii, která by tohle téma zpracovala, takže se nedokážu opřít o nějaká tvrdá data. Podle našich zkušeností tady v Libelle jde u téhle sorty lidí často o kombinaci nějaké duální poruchy, třeba úzkostné nebo depresivní, kterou si ti lidé samoléčí nějakými látkami. Případně užívají látky kvůli enormnímu pracovnímu zápřahu. Takže kombinují stimulační látky, aby vydrželi pracovní tempo, s tlumicími, aby usnuli, když jsou napumpovaní nějakými stimulanty.

Kolik lidí v Česku trpí nějakou závislostí?

Na to máme poměrně přesná data. Čísla se dramaticky nemění, největší počet lidí je závislý na nikotinu. Denně kouří přibližně pětina populace starší 15 let, tedy přibližně 1,5 až 2 miliony lidí. Na druhém místě je alkohol, ten denně pije podle odhadů mezi sedmi a jedenácti procenty dospělých. Pak jsou tam nelegální drogy. Asi třetina dospělých má zkušenost s kanabinoidy a asi 50 tisíc lidí užívá drogy rizikově, nejčastěji pervitin nebo opioidy.

Jsou Češi v mezinárodním srovnání závislostí něčím specifičtí?

Pořád ještě v pervitinu, i když nám Pobaltí úspěšně šlape na paty, no a pak v alkoholu, kde patříme mezi země s největší spotřebou.

Kolik nás tyto závislosti jako společnost stojí?

U nikotinu je to mezi 100 a 170 miliardami korun ročně, tedy násobně více než u jiných látek. Nejde jen o výdaje za léčbu, je v nich třeba i ztracený pracovní čas. Na druhém místě je konzumace alkoholu, ta společnost vyjde ročně na nějakých 50 až 57 miliard korun. A třeba užívání nelegálních drog nás stojí nějakých šest až sedm miliard korun.

V jednom rozhovoru jste řekl, že kvůli vlivu moderních technologií roste generace lidí, u kterých bude velmi obtížné určité věci korigovat, protože jejich mozek už je strukturálně negativně přizpůsoben. To zní dost strašidelně.

Naštěstí pro tohle platí, že to nevíme úplně stoprocentně. Jsem pamětník, a tak vím, že se kdysi tvrdilo, že dojde‑li k poškození nervových buněk, jde o nevratnou záležitost. Dnes už víme, že tomu tak není a minimálně podpůrná tkáň těchto buněk obnovitelná je. Co dříve vypadalo fatálně a nevratně, má šanci na reparaci. I člověk, který dlouho drogy užíval, má šanci, že se po určité době může vrátit do situace, kdy ho to nebude nijak zvlášť omezovat. Už se asi nestane zářivě výkonným neurovědcem, ale může v životě normálně fungovat. Je to vidět třeba u opiátových závislostí, kde po určité době abstinence, v kombinaci se substituční léčbou, lidé dříve zcela odkázaní na pomoc druhých mohli opět začít normálně sociálně fungovat.

Poslední roky byly poměrně psychicky náročné. Máme za sebou pandemii, nedaleko nás na Ukrajině probíhá válka. Vidíte, že to má negativní dopad na psychické zdraví lidí?

Někteří kolegové psychiatři varují, abychom byli opatrní v soudech a tvrzení, že se psychická situace obyvatelstva dramaticky zhoršila. Když bývalé vedení Národního ústavu duševního zdraví prezentovalo zprávu o tom, jak jsou na tom děti z hlediska psychického stavu strašidelně, úplně se nám nezdálo, že by odpovídala realitě. Problém je v tom, že dnes máme daleko preciznější nástroje na diagnostiku, než tomu bylo v minulosti. V okamžiku, kdy někdo podstoupí vyšetření, skoro vždy se mu něco najde. Profesor Jan Vevera z Fakultní nemocnice Plzeň udělal na tohle téma zábavný pokus s čerstvě atestovanými psychiatry, kterým dal vyhodnotit kazuistiku vypracovanou podle románové postavy Toma Sawyera. Měli rozhodovat, jakým způsobem by pacienta diagnostikovali a léčili. Skoro všichni u něj určili duševní poruchu, přičemž dvě třetiny chtěly nasadit farmakoterapii a pětina chtěla chlapce okamžitě hospitalizovat. Dříve bychom řekli, že jde o zlobivého kluka, málokdo by ho ale chtěl hned léčit a poslat do nemocnice. Na tom je vidět, o kolik jsme v téhle otázce mnohem citlivější než dříve. Často kvůli tomu, že si to někdo, třeba rodič, žádá. Protože když má dítě diagnózu, najednou víme, jak se k tomu postavit a postupovat. Třeba by ale stačilo si s tím dítětem víc povídat a trávit s ním čas.

Vaše práce musí být občas depresivní. Co vás nabíjí?

To, že se většinou povede člověka ze závislosti dostat. Kdyby tomu tak nebylo, nemohl bych tuhle práci dělat. Přijde k vám člověk, kterému jde bez přehánění o život, a vy ho dokážete vyléčit, po čase jej potkáte a žije normálním životem. Často se mi zpětně ozývají a děkují, i po desítkách let. To je přece skvělé.