V rozhovoru pro Aktuálně.cz také přibližuje, jak Nadace Neuron podporuje stávající vědce, jak tito badatelé mění životy běžných lidí nebo které vynálezy by změnily současný svět.
Jaký vynález či objev byste si vy sama přála, aby se podařil? Co tady podle vás chybí?
Já osobně bych si přála, aby se lidem konečně podařilo ovládnout řízenou termojadernou fúzi. Tedy aby už někdo našel způsob, jak vyrábět energii podobně, jako to dělá Slunce. Už se tím nějakou dobu zabývají experti z Evropské organizace pro jaderný výzkum a další týmy po celém světě, jsou zjevně dost blízko, ale kus cesty ještě zbývá.
Pokud by se to podařilo, znamenalo by to absolutní průlom. A to ve všem. Najednou bychom neměli o energii nouzi, protože výroba této energie je extrémně levná – mohli bychom svítit, jezdit a vařit doslova za pár korun. Současně je to energie bezpečná a čistá, bez jakýchkoliv emisí. Svět by se obrovsky změnil. Mělo by to nesmírný dopad na celou civilizaci. Představte si, že by bylo možné se klidně usadit na jižním pólu a pěstovat tam plodiny, protože byste na ně mohla celé měsíce intenzivně svítit a poskytovat jim potřebné teplo i „sluneční záření“.
Současně bychom se zbavili závislosti na dovozu plynu a ropy ze států, které se v posledních letech ukazují jako problematické…
Přesně tak. Co se děje v Rusku, už vidíme několik let. Teď k tomu přibyla ještě i válka na Blízkém východě. Pokud bychom tedy měli energii vyrobenou pomocí řízené termojaderné fúze, nemuseli bychom se na žádný z těchto vývozců ropy a plynu spoléhat. Stali bychom se zcela nezávislými v oblasti energií. Energie je přitom život, spousta věcí se kolem ní točí. Když jí máte hodně, tak můžete hory přenášet. Lidstvo by se mohlo ještě víc rozvíjet. Pokroky by nastaly ve všech oblastech našeho života včetně medicíny, ve které bych si taky jeden objev přála.
A to?
Aby se podařilo najít způsob, jak usměrnit ego buněk, které si jen tak najednou zvlčí a začnou nekontrolovaně tvořit nádorový systém. Tedy rakovinu. Stačí, aby se jedna buňka vymkla, zbláznila, a organismus to může zahubit. I to je teď obrovské téma.
Myslíte, že mají buňky ego?
Jsem o tom přesvědčená, všechno živé má ego. A pokud zbytní přes správnou míru, je zle. Příroda neustále hledá rovnováhu mezi egem a zájmy společenství.
Ukazuje to i nový výzkum českých vědců, který jsme s Neuronem podpořili a který se konal v rámci jedné expedice v Guatemale. Vědci tam zkoumali chování vosiček kutilek, což je drobný blanokřídlý hmyz, který se vyznačuje obrovskou sociální empatií. Jeho samice jsou v zájmu zachování rodu ochotné upozadit svoje ego a spolupracovat. Podle entomologa Michaela Mikáta, který expedici vedl, se samice raději podělí o místo v hnízdě a vzájemně si hlídají potomky, než aby riskovaly jejich pozření mravenci a dalšími predátory. Díky této vzájemné spolupráci dosáhnou toho, že jejich rod jako celek přežije. V případě, že vnější nebezpečí pomine, rody se osamostatní. Podobně to funguje i v našem těle.
Takže hledáte někoho, kdo by dokázal zmutované buňky přesvědčit, aby zase „sekaly latinu“…
Přesně tak. Pokud by někdo dokázal takovou buňku usměrnit, bylo by to rovněž průlomové. Takový vědec by dokázal prodloužit život mnoha lidem na celém světě. I tímto tématem se proto zabývá celá řada vědců. My tady v Česku podporujeme dvě konkrétní badatelky, které si vytkly za cíl zkoumat systém vzniku nádorů – jednou je bioložka Kateřina Rohlenová a druhou molekulární bioložka Zuzana Kečkéšová.
Druhá jmenovaná vědkyně před časem získala i prestižní ocenění Americké asociace pro výzkum rakoviny. Podařilo se jí totiž identifikovat protein, který prokazatelně pomáhá potlačovat růst nádorových buněk. Pro mě je fascinující také její neotřelý a originální přístup k vědě – tato žena si jako jedna z prvních na světě položila otázku, proč v některých orgánech lidského těla nádory nikdy nevyrostou. Například rakovina srdce neexistuje. Chce tomu přijít na kloub. Její výzkum je sice stále ještě v zárodku, ale už jenom ta myšlenka je geniální.
Jakým způsobem takové vědce podporujete?
My to v Nadaci Neuron děláme tak, že pokud se dozvíme o někom opravdu mimořádném, tak mu udělíme Cenu Neuron. O vědci se díky tomu začne mluvit, jeho práce se medializuje a dostane do povědomí široké veřejnosti i byznysmenů. Najednou má k sobě možnost získat další talenty, otevře mu to taky cestu při žádostech o evropské granty. Je to pro něj zkrátka vstupenka ke světovosti. A taky obrovská vzpruha, protože vidí, že jeho práce někoho zajímá.
Jako bonus k tomu vědec samozřejmě dostane i velkorysou finanční odměnu. S tou si pak může dělat, co chce – přidělení peněz vůbec ničím nepodmiňujeme. Není například dáno, že to musí vložit do dalšího výzkumu.
Máte ponětí, co s těmi penězi dělají?
Ano, máme. Kdysi jsme si udělali menší průzkum mezi oceněnými, abychom zjistili, co jim to naše ocenění opravdu přinese. Výsledky byly docela zajímavé. Třeba jeden z vědců si koupil traktor a prohání se s ním po poli. Další si dopřál velmi drahou dovolenou. Našly se ale případy vědců, kteří si díky těmto penězům založili svůj vlastní mininadační fond a pomáhají dalším talentům. Nebo nám peníze dokonce nechali s tím, ať podpoříme vědecké olympiády a potenciální nové vědce, protože mladých lidí ochotných bádat je stále méně.
Dojemný byl příběh psychiatra Cyrila Höschla, který dostal nejvyšší Cenu Neuron před třemi lety – tedy v době, kdy už byl hodně nemocný a přestával být pohyblivý. Když si od nás převzal milion a půl korun, tak to jeho rodina použila na to, aby celý byt přebudovala na bezbariérový. Pan Höschl už totiž musel jezdit na vozíčku. Takže naše ocenění opravdu pomáhá.
Co dopad vašich cen na životy obyčejných lidí? Stalo se už někdy, že by díky Neuronu vzniklo něco, co pak lidem vstoupilo do života a zlepšilo jim ho?
Rozhodně. Třeba díky neuroložce Evě Kubala Havrdové, která se zabývá roztroušenou sklerózou, se dostaly k včasné léčbě moderními biologickými přípravky desítky tisíc lidí. To je fenomenální.
Vyzdvihla bych i pana profesora Josefa Kouteckého, který byl historicky zakladatelem dětské onkologie. Díky němu u nás začaly vznikat v šedesátých letech minulého století samostatné jednotky dětské onkologie, díky čemuž se snížila úmrtnost nejmenších pacientů z osmdesáti procent na třicet.
Máte vy sama pro nějakou konkrétní oblast vědy slabost?
Když jsme s Nadací Neuron začínali, tak mi byla nejbližší medicína. Ale za těch patnáct let, co se vědou a vědci zabýváme, jsem pronikla i do celé řady dalších oborů – udělování Cen Neuron je pro mě v podstatě jakési další postgraduální studium. Každý rok je jiný, snažíme se být neustále „na tepu doby“. Posouvám se tím pádem i k fyzice, chemii nebo biologii. Všechno je pro mě zajímavé.
Může být s vámi „na tepu doby“ i veřejnost? Předáváte jí poznatky českých vědců?
Ano. Pořádáme v rámci Neuronu takzvané Neuron cluby – tedy jakási setkání, na kterých lidem předáváme laicky vysvětlené novinky ze světa vědy. Třeba před časem jsme probírali téma duševního zdraví a psychedelik. Měli jsme tu psychiatra Jiřího Horáčka, který se tomu intenzivně věnuje a který lidem vyprávěl o výhodách i nevýhodách těchto psychoaktivních látek. Ukazuje se totiž, že se v tom spousta lidí neorientuje – neví, že mohou psychedelika přenastavit neuronové sítě v hlavě. Pokud tedy nemá člověk při užití správného průvodce, může to u něj vyvolat obrovské problémy. Někdy i celoživotní. Je o tom proto potřeba mluvit a dělat osvětu.
V květnu zase chceme uspořádat podobné setkání na téma „Budoucnost lidstva“.
Máte i program Neuron Junior, v rámci kterého se snažíte popularizovat vědu i mezi mladými lidmi. Vnímáte, že by se dnešní mladí vědci lišili od předchozích generací?
Ano, změnilo se to hodně. Dřív měli mladí lidé v Česku daleko větší teoretické znalosti. Velmi silný vědomostní základ, na kterém mohli velmi dobře stavět. To už ale neplatí. Potvrdil mi to i jeden profesor z Fakulty elektrotechnické ČVUT. Vyprávěl mi, že dává všem studentům první den prvního semestru jeden konkrétní příklad. V minulosti ho vyřešilo osmdesát procent studentů, dnes je to jedno procento. Propad v teoretické přípravě a znalostech je tedy obrovský.
Na druhou stranu jsou dnešní mladí lidé odvážnější. Pokud v sobě mají zvídavost, klidně napíšou profesorovi prestižní univerzity na opačném konci světa a domluví si s ním návštěvu. Protože profesoři většinou reagují. To je velká výhoda dneška.
Takže má dnešní mladá generace o vědu stále zájem? Má chuť učit se a objevovat, přestože se téměř všechno může dozvědět na tři kliky z mobilního telefonu?
Stále se takoví lidé najdou. Musí se jim ale ukazovat, že je ta věda krásná. Že to není jen o rovnicích a matematických zákonech, ale že je tato teorie jenom prostředkem k tomu, jak vytvářet a objevovat velké věci. Abychom tomu trochu napomohli, snažíme se teď rozjet novou kampaň „Začni s proč“. Snažíme se dětem a mladým lidem ukázat, že vědcem se stává člověk, který si klade správné otázky. A nepustí to, dokud si na ně neodpoví.
Součástí této kampaně jsou i lavičky Forresta Gumpa, které umisťujeme do škol. Má to velký úspěch, všechny školy to chtějí. Mám z toho radost, už jenom tím mladé lidi motivujeme.
Podpoříte i takové malé vědce, kteří nebudou mít zrovna jedničky na vysvědčení, ale projeví zájem o určitý obor – například o zoologii?
Ano, přesně o tom to je. Věda není o jedničkách, ale o vášni a kreativitě. Nejlepšími a nejúspěšnějšími vědci bývají paradoxně takoví lidé, kteří během studia procházeli s trojkami. Oproti ostatním jsou ale mnohem zvídavější a ptají se. To je to nejcennější – přemýšlet a přicházet s originálními nápady. Jít do detailu.
To je třeba mladým lidem ukázat. Význam vědy totiž v poslední době roste – tím, že je řada informací snadno dostupná v ChatGTP, na internetu, si lidé přivykli nic dalšího nezjišťovat. Spoléhají na to. Jenomže to je chyba, umělá inteligence může stavět na nepravdivých a nesprávných informacích. Víc než kdy jindy je proto třeba v lidech podporovat kritické myšlení.
Vidíte dneska v Česku někoho, kdo roste pro Nobelovu cenu?
Ano, a mám z toho velkou radost. Je to fyzik Tomáš Jungwirth, který spolu se svým týmem udělal světový průlomový objev v altermagnetismu. Otevřel díky tomu zcela novou kapitolu vědeckého poznání. Jejich objev totiž bude mít neskutečný dopad na čipy, tedy na to, jak budou fungovat naše příští mobily a počítače. Díky novým materiálům budou pracovat rychleji a úsporněji. Doufám, že Tomáš Jungwirth dostane Nobelovu cenu ještě za svého života.
