Drážďanská Frauenkirche měla zůstat hromadou sutin, mementem je ale i po obnově — ČT24 — Česká televize

Při bombardování Drážďan v únoru 1945 byla prakticky srovnána se zemí také jedna z největších a nejvýznamnějších barokních staveb v Německu – Frauenkirche, tedy kostel Panny Marie. Po konci války komunistická vláda rozhodla, že trosky zůstanou jako připomínka hrůz druhé světové války. Pád komunismu znamenal i oživení myšlenek na rekonstrukci a před dvaceti lety, 30. října 2005, byl obnovený kostel slavnostně vysvěcen.

Frauenkirche dosahující výšky bezmála sto metrů představovala po staletí symbol Drážďan. Bomby britského a amerického letectva ničící v únoru roku 1945 saskou metropoli sice kostel přímo nezasáhly, ovšem pískovec, z něhož byl postaven, neustál vysoké teploty. Ohnivá bouře pustošící celé centrum města rozpalovala vzduch až k dvanácti stům stupňům Celsia.

Zhroutila se kopule, charakteristický znak Frauenkirche, která vydržela i přes skeptické názory na kostele přes dvě stě let. A drážďanská dominanta se ocitla v troskách stejně jako velká většina Drážďan.

Při zřícení dómu nebyl nikdo zraněn. Asi tři sta lidí se sice schovávalo před nálety v suterénu, ale před zřícením se vydali do chaosu hroutícího se města, popisuje deník Die Welt.

Po konci války se Frauenkirche nalézala v sovětské zóně, tedy později v Německé demokratické republice spadající pod vliv Moskvy. Tehdejší komunistická vláda rozhodla, že nebude dóm rekonstruovat. Důvodem nebyla ani tak nákladnost obnovy, jako spíše ideologické důvody: investice do sakrální stavby nešla dohromady s myšlenkami socialismu. S přímluvou památkářů bylo rozhodnuto, že trosky ale zůstanou jako memento hrůz druhé světové války.

Ruiny Frauenkriche tak dotvářely panorama Drážďan dalších čtyřicet pět let.

Květinami proti demolici

Původní kameny ale byly krátce po válce očíslovány a zakonzervovány, což pomohlo pozdější rekonstrukci kostela. Úsilí tehdejších památkářů, kteří měli zájem na zachování původní stavby, úřady mařily, připomíná stanice MDR (Der Mitteldeutsche Rundfunk). Část kvádrů byla v poválečných letech bez konzultace použita ke zpevnění břehu Labe, vrátit zpátky do ruin Frauenkirche se podařilo jen část z nich.

Trvala také obava, aby – jako v případě jiných pobořených historických staveb, včetně sakrálních – nedošlo ke kompletní demolici a s troskami nebyly odstraněny i naděje na obnovu. Sutiny tak z iniciativy památkářů byly osázeny červenými růžemi a květinová „bariéra“ ponechání ruin podle všeho pomohla.

Definitivní zárukou se pak v polovině šedesátých let stalo prohlášení trosek Frauenkirche za památník proti válce. Symbol protizápadní propagandy. Každý rok 13. února se u ruin scházelo mírové hnutí, shromáždění se svíčkami se vymezovalo proti militarizaci NDR.

Obnova kámen po kameni

Souběžně s rozpouštěním komunistické moci na sklonku osmdesátých let se začalo mluvit o možné rekonstrukci zničeného chrámu. V roce 1989 – ve stejném roce, kdy kancléř Helmut Kohl formuloval před troskami kostela svou vizi sjednoceného Německa – vznikla Společnost pro rekonstrukci Frauenkirche.

V roce 1993 začali dělníci odklízet kámen po kameni, na to navázalo třídění, evidence a restaurování 22 tisíc kubíků sutin, kdy byl každý kámen zkatalogizován, aby mohl být později použit na rekonstrukci. 23. prosince téhož roku se padesát tisíc obyvatel Drážďan u ruin sešlo na první vánoční mši od roku 1944.

Originální stavební plány z osmnáctého století se nedochovaly, a tak restaurátoři vycházeli ze starých obrazů a fotografií a z dokumentace opravy kostela realizované ve dvacátých letech. Snahou bylo zopakovat konstrukční princip barokního stavitelství.

Ne všichni byli myšlenkou obnovy nadšeni, své zastánce mělo i zachování ruin coby jedinečného památníku. Jedním z hlavních argumentů pro výstavbu kostela ale bylo, že i trosky podléhají zubu času a zabránit v jejich rozpadu je čím dál náročnější.

Staré i nové

Vlastní rekonstrukce začala přesně půlstoletí po zničení. Architekti upravili proti původním plánům zejména podzemní prostory, kde vznikl koncertní sál. Všechny nosné pilíře byly postaveny z pískovce. Doplněné kameny, které nahradily ty chybějící původní, by měly získat stejnou patinu za třicet až padesát let.

Nová, dvanáct tisíc tun vážící kopule vznikla postupným skládáním přesně opracovaných kamenných částí na nosný dřevěný skelet. Tato opora byla nakonec odstraněna. Nad samotnou kupolí, označovanou za největší svého druhu na sever od Alp, je ještě umístěna laterna, tedy vyhlídková plošina.

Rekonstrukce stála 180 milionů eur, přičemž bezmála sto milionů eur (asi 2,52 miliardy korun) pocházelo z občanské sbírky, do níž přispělo na šest set tisíc lidí. Nezanedbatelnou částku věnoval například německo-americký lékař, biochemik a Nositel Nobelovy ceny za medicínu nebo fyziologii Günter Blobel.

Připomínka míru, ale také víc než historie

Obnovený kostel byl vysvěcen 30. října 2005. Díky své pohnuté historii se kostel Panny Marie stal celosvětovým symbolem tolerance, „dílem smíření a připomínky míru“, jak jej při slavnostním znovuotevření nazval saský zemský biskup Jochen Bohl.

Údržba rozsáhlé sakrální stavby si ročně vyžádá milion eur, vyčíslily místní noviny Dresner Neuste Nachrichten (DNN). Financování je stále závislé na darech a příspěvcích. „S Frauenkirche můžeme ukázat, že z ruin se dá znovu vstát, že existuje budoucnost a že existuje naděje,“ uvedla farářka tohoto evangelicko-luteránského kostela Angelika Behnkeová. Odkazuje se přitom na stanovy nadace, spravující památku, které ukládají povinnost spojovat církev a společnost.

Její kolega Markus Engelhardt v souvislosti s výročím nicméně poznamenal, že by se evangelicko-luteránský kostel chtěl „vymanit z neustálého opakování historie obnovy – zejména s ohledem na nastupující generaci, pro kterou to již nemá takový emocionální význam“.

Drážďanská Frauenkirche (kostel Panny Marie) je rozpoznatelná především díky kupoli. Takzvaný kamenný zvon byl konstrukční výzvou pro stavitele Georga Bähra, pod jehož dohledem především získával chrám v letech 1726 až 1743 barokní podobu.  Ta už vydržela.

Na místě Frauenkirche stála ale první církevní stavba už v jedenáctém století. Zasvěcena byla rovněž Panně Marii. Sloužila tehdy misionářům, kteří přinášeli křesťanství do okolních srbských vesnic. 

Začátkem třináctého století, po vzniku Drážďan, se stala městským farním kostelem, kde se odehrávaly všechny důležité církevní obřady včetně křtů, svateb a pohřbů. Jak stoupala sláva města, jež se mezitím stalo sídlem saských kurfiřtů, přestávala kapacita kostela stačit. Několikrát byl rozšířen a přestavěn. Svoje jméno si však zachoval i po reformaci, kdy byl předán do rukou protestantské církve, která nevyznává mariánský kult.

Share.
Exit mobile version