Pět let poté, co Světová zdravotnická organizace vyhlásila šíření covidu-19 za celosvětovou pandemii, Evropa stále bilancuje, co se změnilo a co nikoli. Tato reportáž a interaktivní mapa od projektu A European Perspective* sleduje, jak veřejnoprávní média na celém kontinentu reflektují dopad pandemie – a ptá se: Mohou nové hrozby Evropu zastihnout stejně zranitelnou?
Před pěti lety se svět zastavil, když Světová zdravotnická organizace (WHO) vyhlásila šíření covidu-19 za celosvětovou pandemii. Tento budíček přitáhl pozornost celého světa, aby se věnoval zhoršující se epidemii, která byla hlášena od konce roku 2019.
V Evropě občané přešli od prvních zpráv o viru z Číny ke sledování záběrů v televizi, na nichž se po ulicích italského města Bergamo, které se stalo evropským „bodem nula“, valí vojenská nákladní auta. Armáda byla povolána na pomoc s obrovským počtem nakažených v Bergamu a ve stejnojmenné provincii, kde během jednoho měsíce zemřelo šest tisíc lidí – což je ohromující skok oproti obvykle zaznamenaným dvěma tisícím úmrtím. Po pěti letech je smutek v regionu stále přítomný, píše Arte.
Brzy po vypuknutí se podobné statistiky staly realitou ve většině evropských zemí. Měsíc po oficiálním vyhlášení pandemie byly nemocnice zahlceny a vlády se snažily na tuto mimořádnou situaci reagovat. V Evropě se začala objevovat nová epicentra pandemie, včetně Španělska, které k 2. dubnu 2020 oznámilo 100 tisíc případů a 10 tisíc úmrtí, přičemž během jediného dne zemřelo 950 lidí.
„Zastihlo nás to vesměs bezbranné,“ řekl RTVE Pedro Gullon, současný generální ředitel španělské agentury pro veřejné zdraví (Salud Pública y Equidad en Salud). Připustil, že při zpětném pohledu bylo možné dopady první vlny zmírnit, ale „nikdo tomu nemohl zabránit“.
Tvrdá opatření dávají tvrdé lekce
Slovní zásoba související s pandemií, jako jsou „antigeny“, „PCR“, „messengerová RNA“, „kolektivní imunita“ nebo „zákaz vycházení“, se stala běžnou součástí rozhovorů. Mezitím opakované uzavírky, sledovací a izolační opatření vedly k rostoucí únavě a vyvolávaly protesty.
V Belgii se demonstrace proti preventivním opatřením v roce 2021 zvrhly v násilnosti, jak připomíná RTBF. Podle belgického ministra zdravotnictví Franka Vandenbrouckeho byla první vlna covidu-19 – po níž brzy následovaly další vlny a různé varianty viru – také příležitostí poučit se do budoucna: „Úplné uzavření školského systému včetně podpůrných služeb, psychologicko-lékařských center a dalších bylo příliš. Úplné uzavření celého podpůrného systému (…), což vláda udělala na samém začátku, asi nebyla správná strategie, ale poučili jsme se z ní,“ řekl RTBF.
Zdá se, že ze všech přijatých opatření mělo zavírání škol jeden z nejtrvalejších dopadů, který se vyhodnocuje i po pěti letech.
Například v Česku. Když pandemie donutila vzdělávat se on-line, náhlá ztráta osobního kontaktu a následná izolace přispěly k prudkému nárůstu duševních problémů u dětí. Jedním ze znepokojivých příznaků byl nárůst sebepoškozujícího chování, zejména mezi dospívajícími dívkami, uvedla ČT. V tomto období se mnoho z nich obrátilo na sociální média, kde hledalo podporu a spojení. Ředitel Základní školy Chmelnice v Praze Václav Havelka poznamenává, že právě v období dálkového studia se mnozí žáci stali závislejšími na on-line platformách.
V Portugalsku si studenti pamatují izolaci jako náročné období. Osmnáctiletý Lucas říká, že to mělo vliv na jeho soustředění. „On-line výuka mě trochu odradila, protože bylo tak snadné dělat něco jiného. Když byl člověk v on-line třídě, nikdo ho nekontroloval. A když jsem se dostal do desátého ročníku, uvědomil jsem si, že mi chybí některé základy.“ Teresa, které bylo v době pandemie osm let, vzpomíná: „Myslím, že pandemie ovlivnila mé dětství, protože to bylo dětství strávené doma,“ řekla RTP.
Zatímco na mladé generaci zanechala dlouhodobá izolace šrámy, starší lidé v domovech pro seniory byli první, na které dopadla vlna koronaviru. „Naše zařízení paliativní péče jsme přeměnili na jednotku covidu-19,“ řekl RTBF Steve Doyen, ředitel domova důchodců v bruselském regionu.
Vzhledem k tomu, že někdy došlo k několika úmrtím během jediné noci, „noční sestry byly bezradné a volaly o pomoc. Dokonce i pohřební služba byla zcela zahlcena,“ dodal. Bývalá valonská ministryně zdravotnictví Christie Morrealeová viděla, jak jí každý den přicházejí na stůl počty úmrtí. „Moment, který byl asi nejbolestivější, byla bilance. A ten sloupec s počtem mrtvých,“ vzpomíná.
Viditelné změny, přetrvávající pochybnosti
Pokud jsou některé dopady pandemie – rozšířené návyky práce na dálku, větší povědomí o duševním zdraví, celopopulační očkovací kampaně nebo přetrvávající dopady dlouhého covidu – ve společnostech po celé Evropě stále hmatatelné, odborníci se rozcházejí v názoru na to, nakolik se občané a instituce z pandemie poučili.
Socioložka z Univerzity Complutense v Madridu Inés Calzadaová, která se specializuje na studium sociálního státu, pro RTVE zdůraznila, že pandemie byla výzvou k probuzení „potřeby státu – lidé velmi bezprostředně pochopili, jak vás tato instituce může chránit“. Profesor sociologie zdraví na univerzitě v Alicante Daniel La Parra poznamenává, že „zdraví se stalo tak ústředním prvkem všeho, že v čistě kapitalistické společnosti dokázalo zastavit ekonomickou činnost“. Dodal, že krize pravděpodobně vedla k tomu, že se od té doby „zvýšila poptávka“ po zdravotnických službách.
Pandemie také odhalila zranitelnost evropských zdravotnických systémů. Po pěti letech však někteří tvrdí, že vlády pro jejich řešení udělaly jen málo. V Lotyšsku infektolog Uga Dumpis upozorňuje, že nemocnice se od krize z velké části nezměnily.
„Západní nemocnice se nyní budují pouze s jednolůžkovými odděleními (pro léčbu infekčních nemocí), zatímco u nás se stále považuje za normální mít na oddělení čtyři až pět pacientů,“ řekl LSM. „Vzhledem k chřipce i dalším infekcím musíme pochopit, že potřebujeme i infrastrukturu jednolůžkových pokojů.“
„Největším postpandemickým rizikem těchto pěti let je vlastně zapomnětlivost,“ řekl RTP prezident portugalského Národního zdravotního institutu Fernando Almeida. „A my nesmíme zapomenout. SARS-CoV-2 (covid-19) již můžeme považovat jen za další respirační virus v oběhu, ale to se může změnit; pozornost světa se již obrací k (novému kmeni) H5N1, nové hrozbě s pandemickým potenciálem.“
Poslední snaha o celosvětovou pandemickou dohodu
V lednu 2025 odpověděl šéf WHO Tedros Adhanom Ghebreyesus na otázku, zda je svět nyní lépe připraven na další pandemii, „ano i ne“, píše agentura AFP. Přiznal sice, že mnoho stejných slabin a zranitelných míst zůstává, ale „svět se také poučil z mnoha bolestných lekcí, které nám pandemie dala, a podnikl významné kroky k posílení své obrany“.
„Je toho hodně, co se zlepšilo díky pandemii chřipky (H1N1) v roce 2009, ale také díky covidu,“ uvedla Maria Van Kerkhoveová, ředitelka WHO pro připravenost na epidemie a pandemie a jejich prevenci. Varovala však: „Myslím, že svět není připraven na další masivní epidemii nebo pandemii infekčního onemocnění.
V prosinci 2021 začaly členské státy WHO připravovat návrh globální dohody o prevenci pandemií a lepší reakci na ně, která se snaží řešit hluboké nedostatky odhalené v souvislosti s koronavirem.
Klíčové otázky však zůstávají nevyřešeny, zejména v oblasti sdílení informací o patogenech mezi zeměmi a zajištění rovného přístupu k vakcínám a zdravotnickým prostředkům. V nadcházejících dnech se uskuteční poslední jednání a tlak na dosažení konsensu před příštím výročním shromážděním WHO v květnu roste – jde totiž o dohodu, která by mohla určit, jak se svět vypořádá s příští pandemií. Jinak hrozí, že se znovu dopustí stejných smrtelných chyb.
