Byla to jedna z nejambicióznějších a nejriskantnějších misí americké vojenské historie. 24. dubna 1980 spustily Spojené státy operaci Eagle Claw – plán na osvobození 52 rukojmí držených v areálu amerického velvyslanectví v Teheránu po islámské revoluci, která proběhla v zemi někdejšího spojence Washingtonu rok předtím.
Plán měl vypadat jako chirurgicky přesná záchranná akce, ale skončil katastrofou a ponížením Spojených států. Hlavní roli hrálo 106 mužů z elitní jednotky DELTA (té samé, jejíž příslušníci letos unesli Madura z Caracasu). Jenže Teherán je vzdálený nějakých 800 kilometrů od Perského zálivu, kde měli Američané svoji flotilu, a dolet vrtulníků byl omezený. Američané proto vymysleli složitý plán, který mohl fungovat, jen pokud bude všechno klapat jako hodinky. A to se nepovedlo…
Osm těžkých vrtulníků RH-53D z letadlové lodi USS Nimitz mělo vojáky nejprve dopravit na opuštěné místo v poušti v jihovýchodního Íránu, zvaném Desert One, asi 1000 km od letadlové lodi Nimitz. Tam měla následně přistát transportní letadla C-130 z Ománu s dalším materiálem, vojáky a především pohonnými hmotami. Po natankování měl tým Delta Force posílený o příslušníky Rangers pokračovat na další místo, Desert Two, zhruba 420 kilometrů daleko a už blízko Teheránu. Tam je mělo čekat 15 agentů CIA s náklaďáky, do kterých by vojáci přestoupili, nepozorovaně se dostali do Teheránu, tam zaútočili na ambasádu, osvobodili rukojmí (s leteckou podporou ze vzduchu), dopravili je na nedaleký stadion, kde by je vyzvedly vrtulníky z Desert Two. Rota příslušníků speciálních jednotek Rangers by mezitím obsadila opuštěnou vojenskou základnu Manzarjeh, asi 100 kilometrů jihozápadně od Teheránu, kam by z americké základny v Saúdské Arábii přiletěly dva transportní letouny C-141, naložily rukojmí i vojáky a odvezly je na základnu v Egyptě. Vrtulníky měly být na zemi před odletem zničeny.
Plán byl tak složitý, že bylo jen otázkou času, kdy se stane chyba. Nebylo nutné dlouho čekat. Krátce po nočním přistání prvních vrtulníků na Desert One projížděl oblastí autobus se 43 cestujícími, které američtí vojáci zajistili a začali na místě připravovat improvizovanou přistávací plochu pro zásobovací letouny. Nedlouho poté se ale objevilo další vozidlo, které odmítlo zastavit. Šlo o cisternu, pravděpodobně pašující nedostatkové palivo. Vojáci ho zničili pancéřovkou, zabili řidiče, ale ujel jim spolujezdec v doprovodném terénním autě. Záře z hořící cisterny byla vidět na kilometry daleko…
Další problém nastal, když měly přistát zbylé vrtulníky. Písečná bouře zvaná habúb komplikovala činnost navigačních přístrojů a zhoršila viditelnost do té míry, že jeden vrtulník musel otočit a další havaroval. Mechanická porucha vyřadila další stroj. Z osmi strojů zbylo jen pět plně funkčních a jeden poškozený, i když letuschopný vrtulník.
Velitel, plukovník Charles Beckwith, byl postaven před složité rozhodnutí a nakonec poslal do Washingtonu požadavek na zrušení mise. To musel schválit přímo prezident. Po nekonečných dvou a půl hodinách prezident Carter souhlasil. Jenže skutečné problémy nastaly teprve nyní.
Při manévru na přeplněné ploše základny narazil jeden vrtulník do letounu C-130 plného paliva. Ohnivá exploze rozzářila noční nebe a v několika sekundách zabila osm Američanů. Následovala urychlená evakuace zbylých mužů, ale pět vrtulníků, těla mrtvých Američanů a dokonce i některé tajné dokumenty zůstaly na místě – a byly plně využity propagandistickou mašinerií Chomejního režimu jako důkaz americké slabosti. „Kdo zničil vrtulníky pana Cartera? My? Písek! Byl to Boží posel. Vítr je Boží posel… Ten písek je Boží posel. Mohou to zkusit znovu!“ hřímal Chomejní.
Zpackaná operace výrazně poškodila prestiž Spojených států ve světě a přispěla k volební porážce Jimmyho Cartera, kterého porazil republikánský vyzyvatel Ronald Reagan. Rukojmí byla propuštěna až v lednu 1981, poté co Spojené státy v tzv. Alžírských dohodách slíbily uvolnit zmrazený íránský majetek a nezasahovat do iránských vnitřních záležitostí.
