Chyběly dva vyhrané sety a světový tenis by teď žil historickým zápisem 25. grandslamu Novaka Djokoviče. Ale nestalo se.
V první řadě je třeba dát plný kredit Srbovi za to, jaký tenis dokázal v 38 letech předvádět. Porazit v semifinále Australian Open v pěti setech Jannika Sinnera je úctyhodný výkon.
Porážka s Carlosem Alcarazem ve finále ale jen podtrhla to, co už jsem říkal celý minulý rok. Djokovič už další grandslam nevyhraje.
Potvrzuje se, že souhrou okolností může porazit jednoho z nich. Srbovi se v osmifinále odhlásil Jakub Menšík, hrobníkovi z lopaty utekl ve čtvrtfinále, když se mu vzdal zraněný Lorenzo Musetti. Měl vlastně obrovské štěstí, které mu nejspíš ušetřilo energii k tomu, aby Itala v semifinále udolal.
Ale na finále už to nestačilo. Tam si to Alcaraz pohlídal, zatímco Djokovičovi došla šťáva.
A to vůbec neříkám, že bych měl vůči Novakovi nějaké antipatie. Vůbec. Znám ho osobně, fandím mu, ale oproti těm dvěma na prvních dvou místech v žebříčku je v obrovské nevýhodě.
A to je ten patnáctiletý rozdíl v občance. Tenis na to, aby oba po sobě porazil někde na Masters ve dvou setech, ještě určitě má, v Melbourne to jasně ukázal. Ve výměnách se soupeři skvěle držel krok.
Ale na grandslamu ho vždycky doběhne regenerace. Alcaraz zažil úplně stejně zničující semifinále jako Djokovič. V pěti setech se Zverevem byl v křečích, nechával se ošetřovat, šel s energií úplně nadoraz.
Ale zatímco Djokovič po dvoudenní regeneraci vydržel jen jeden set, Alcaraz naopak od druhého nahodil motory a v pohodě si došel pro vítězství.
Novak měl na tiskovce emotivní řeč, slíbil, že bude bojovat o další šanci, že to nevzdává. Ale je otázka, jak dlouho ho tohle bude bavit. Už v Austrálii naznačil, že neví, zda se příští rok v Melbourne znovu ukáže přímo na kurtu.
O Austrálii se mluvilo jako o poslední šanci Djokoviče to dokázat, teď už to bude složité. Paříž můžeme škrtnout rovnou, na antuce se trápit s mladými kluky bude ještě složitější. Na Wimbledonu je zase specifický pohyb po trávě. Takže jestli ještě někde by mohl zaútočit, tak asi na US Open, ale i tak je to hodně složité.
Ale nechci snižovat Alcarazův triumf. Ten zase potvrdil, že rozchod s trenérem se na něm rozhodně nepodepsal. Ono to ani nejde po měsíci zapomenout všechno, co ho za těch x let Juan Carlos Ferrero naučil.
Spíš jsem si všiml, že byl tentokrát hodně soustředěný od prvního zápasu. Dřív jsme u něj vídávali zápasy, kde třeba vypnul hlavu na jeden set nebo byl až moc nad věcí, a tím se dostával do problémů. Tentokrát hrál pořád zodpovědně a zaslouženě vyhrál.
Zasloužený byl určitě i titul Jeleny Rybakinové. V ženském pavouku jsme tak nějak tušili, že Aryna Sabalenková je pro finále jasná favoritka, a šlo hlavně o to, kdo ji doplní. Favoritka byla určitě Belinda Bencicová, v mých očích i Iga Šwiateková, ale nejlépe druhou polovinou pole prošla právě Rybakinová.
Ve finále to byla trochu střelnice, kde to Běloruska ve třetím setu trochu nezvládla hlavou, naopak tenistka z Kazachstánu byla ta klidnější a v koncovce to suverénně doklepla v posledním gemu.
Ukazuje se, jak je v herní pohodě, už závěr roku měla fantastický, vyhrála Turnaj mistryň a teď je jedinou hráčkou, která ji v posledních měsících porazila, Kája Muchová.
Rybakinová se po té kauze s trenérem ohromně herně zvedla. Asi to pro ni nebylo snadné, je velký introvert, a co jsem slyšel z různých stran, případ Stefana Vukova byl prý docela přifouknutý a nebylo to tak vyhrocené, jak se podle vyšetřování WTA zdálo.
To, že mu vypršel trest a vrátil se do jejího trenérského boxu, jí zjevně dost pomohlo. Zná ji nejlíp, jeho rady fungují. Samozřejmě nechci se ho zastávat, nevím, jak to tehdy bylo, ale zjevně jí tahle spolupráce prospívá.
Jsme sice teprve na začátku sezony, ale už teď je třetí na světě a vůbec bych se nedivil, kdyby Sabalenkovou ještě prohnala v boji o jedničku. Kromě antuky má asi zbraně na všechny povrchy.
Ale abychom nechválili jen zahraniční tenisty a tenistky. Melbourne zažilo také jeden velký český úspěch. Od roku 1988 se poprvé stalo, aby se tam v juniorském finále čtyřhry potkaly dva páry z jedné země.
Sestry Jana a Alena Kovačkovy vyhrály druhý grandslam po sobě. Soupeřkami jim byly kamarádky ze Sparty a Štvanice – Tereza Heřmanová a Denisa Žoldáková.
Pro český tenis skvělá vizitka a pro sestry Kovačkovy razítko na to, že jejich výkony nejsou náhoda.
Na druhou stranu se vůbec nedivím, že z Austrálie i tak odjíždějí smutné. Plnily role nasazené jedničky a dvojky v singlu. To znamená, že to tam jely vyhrát.
I podle toho, co říkala jejich maminka a trenérka Eva Kovačková, holky dost zvažovaly, jestli na druhou stranu zeměkoule vůbec letět. Patnáctiletá Jana prý ale musela, protože to měla ve smlouvách, Alena si chtěla vyzkoušet být nasazenou jedničkou.
Ono je to ošemetné. Účastnit se juniorského grandslamu je marketingově lákavé, je to akce, na které jste vidět, díky případnému titulu si můžete zajistit nějaké další partnery nebo divoké karty do větších turnajů.
Sportovně to ale tak zajímavé není. Nasazení často vůbec neodpovídá úrovni tenisu hráček. Na to třeba doplatila Jana, když ve druhém kole vyfasovala holku, která už normálně objíždí dospělé turnaje, je kolem 500. místa a ve finále výš než Jana. Juniorský žebříček ale pořádně nemá, a tak ji Jana dostala hned ve druhém kole jako nenasazenou.
Ale nehroutil bych se z toho, Janě je 15, ta ještě nějakou šanci vyhrát juniorský grandslam mít bude, Alena asi začne ještě víc hrát dospělé a tam zase získá víc zkušeností i bodů, aby se posunula.
Jako na každém grandslamu je velká pozornost upřená na deblové výkony Katky Siniakové. Ta tentokrát neuspěla mezi ženami ani v mixu, a dokonce přišla o post světové jedničky.
Neviděl bych to jako velkou tragédii, ve svém věku už nemá co komu dokazovat, na dalších grandslamech se jí může dařit tak, že si trůn zase vezme zpátky.
Ale je klidně možné, že se třeba ještě víc zasoustředí na dvouhru, to asi bude taková její skrytá touha posunout se na žebříčku ještě výš a hrát ty největší turnaje i ve dvouhře.
Kdo si ale zaslouží ve čtyřhře vypíchnout, jsou čtvrtfinalisté Patrik Rikl a Petr Nouza. Porazili obhájce trofeje Harriho Heliövaaru s Henrym Pattenem a celkově ukázali, jak jsou sehraní.
Je to perfektní úspěch – velká porce bodů, která jim pomohla už na 44. a 45. místo žebříčku. A i super načasování před Davis Cupem, kam jsou oba poprvé nominovaní a kde pomůžou proti švédsku.
Tomáš Berdych měl po zranění Kuby Menšíka trochu starosti a musel za něj hledat náhradu, ale zase nemusel vybírat tak dlouho. Kádr je dost široký, aby to doplnil. Šanci tak dostanou jiní mlaďoši Dalibor Svrčina a Maxim Mrva.
Pro oba zase super zkušenost, skvělá týdenní příprava a zápasy proti soupeři, který by se měl porazit i v oslabené sestavě.
Doufám, že ten týden pomůže i Jirkovi Lehečkovi, kterému se nepovedla Austrálie podle představ. Berďa jim všem dá prostor i zázemí pro kvalitní trénink, sparing s ostatními kluky a snad to bude znamenat nejen pohodový postup, ale i dobrý odrazový můstek pro kluky do další fáze sezony.
