Charkov je druhé největší ukrajinské město, před válkou v něm žil podobný počet lidí jako v Praze. Už tři roky jej však Rusové – i kvůli jeho blízkosti rusko-ukrajinské hranici – ostřelují. Lékařka z Charkovské národní lékařské univerzity Julija Volková představuje v rozhovoru pro Aktuálně.cz projekt podzemní nemocnice, kterou s kolegy budují.
Čím vám zatím Česko nejvíce pomohlo? Jsou to peníze, nebo spíše materiální podpora?
S Českem spolupracujeme už dva roky. Čeští partneři pro nás například vybudovali na lékařské univerzitě v Charkově simulační místnosti pro studenty a mladé lékaře. Jsou to plnohodnotné simulátory s vybavením, které jsou velmi potřebné. Dostali jsme je bezplatně. Jedna z nich byla pro porodnici a gynekologii, další pro primární péči a třetí pro chirurgii. Nyní doufáme, že podepíšeme memorandum mezi naší klinikou a některým podobným zařízením v Česku.
Co vám jiné akademické pracoviště může přinést a co vy jim?
V zásadě to jsou tři věci. Nejdříve to bude akademická výměna personálu, lékařů a sester či studentů medicíny, mezi těmito klinikami. Další jsou krátké kurzy, máme zkušenosti například s oběťmi po zranění bombou, ale nemáme dobré vybavení. Většina z toho našeho je již zastaralá.
Podle mě by byl dobrý nápad využít naše zkušenosti spolu se spotřebním materiálem od české organizace. Například od firmy Royax, která nám poskytla mobilní nemocnici. Je to pro nás velmi důležité, nyní toto oddělení mobilních chirurgů používáme například v blízkosti bojiště.
A třetím bodem je naše partnerství. Doufám, že pomůže našim pacientům. Některé operace bude díky němu možné dělat na Ukrajině na velmi vysoké úrovni.
Jak těžké je teď pracovat v nemocnici v Charkově, když na toto město Rusové neustále útočí a je zároveň velmi blízko bojiště?
Dříve byly zásadním problémem výpadky elektřiny, ale nyní již mají všechny kliniky pro tyto situace speciální vybavení. Teď jsou největší komplikací bombové útoky při operacích. V současné době máme velký projekt, který podporuje Česká republika, v rámci nějž měníme naši krajskou nemocnici tak, že operační sály, urgentní příjem a jednotka intenzivní péče budou umístěny pod zemí.
Jak je vaše nemocnice velká? Jak velká část bude pod zemí?
Charkovská oblastní nemocnice je největší nemocnicí v Charkovské oblasti. Po dokončení bude její kapacita okolo čtyř tisíc lůžek, polovina z toho pod zemí. Půjde o jednu velkou devítipatrovou budovu a několik budov kolem ní. Všechny se propojí podzemními tunely, aby pacienti v podzemí mohli být rychle přivezeni na operační sál. Nicméně podzemní prostory budou sloužit jen pro případ nouze. Některé zákroky nebo vyšetření se dají v případě probíhajícího útoku posunout, u urgentních pacientů je to ale mnohdy riskantní.
Jak konkrétně se na projektu budou podílet české firmy?
Nyní máme prázdnou budovu a Češi nám ji plně vybaví, aby se z ní stala nemocnice. České společnosti nás vybaví svými lůžky, vybavením například pro transfuzní roztoky či pro vyšetřování pacientů. Pokud je to například operační sál, tak nám dají operační stůl, lampu, konzoli pro zařízení, které aplikuje roztoky… Jedna ze spolupracujících firem vyvíjí modulární operační sály, které se dají vézt na podvozku, takže je můžeme vozit třeba na osvobozené území.
Všechna zdravotnická střediska v Charkově a většina v regionu jsou úplně zničeny. Proto musíme hledat nové prostory. Díky Čechům můžeme situaci řešit rychle pomocí modulárních domů.
Mluvili jsme hlavně o vybavení, ale jak je to s lékaři? Jak jsem pochopil, vy sama jste změnila specializaci.
Jsem původně anestezioložka, před válkou jsem pracovala v nemocnici na pohotovosti. Po začátku invaze jsem ale přišla pomáhat do vojenské nemocnice, kde pracuji dodnes na jednotce intenzivní péče. Zabývám se speciálně vojenskými pacienty. Vojáci, které nám přivezou, mají amputace, střepinová zranění… A i v tomto nám Češi pomáhají, plánují nákup autobusů pro přesun mezi městy a plně vybavených vozidel k evakuaci z bojiště.
Zároveň pracuji jako vedoucí vojenské katedry na Národní lékařské univerzitě v Charkově, kde školíme vojenské zdravotníky a připravujeme studenty na to, aby pochopili, co je to vojenská medicína. Spousta z nich teď pracuje coby zdravotnický personál jako dobrovolníci.
Jaký je tedy rozdíl mezi klasickým praktikem a vojenským lékařem?
Obrovský. Je to válka bezpilotních letounů a zbraní, se kterými se v běžném civilním životě nesetkáte. Zranění, s nimiž se setkáváme, nejsou popsána v knihách, nedají se předvídat, protože k nám na kliniku někdy přicházejí pacienti s takovými variantami zranění, které vidíme poprvé v životě.
Hasiči v Charkově likvidují požár, který vypukl na zdejším trhu po zásahu ruským dronem. | Foto: Reuters
Tím, že válka probíhá už třetím rokem, mají ukrajinští lékaři obrovské zkušenosti. A mohou se o ně podělit. Máme zdravotníky, kteří pracují v neprůstřelných vestách, v přilbách. I na to jsme připraveni. A to je ten hlavní rozdíl.
Jak vypadá práce lékaře během ostřelování?
Máme zalepená okna, ve všech nemocnicích máme generátory, mnoho nemocnic má studnu. Když je ostřelování blízko, tak se snažíme všechny pacienty skrýt pod zem. Pokud to není možné, tak aspoň na chodbu, kde jsou dvě stěny, aby je nezasáhly střepiny. Pokud to začne během operace, nikdo neopustí své místo a pokračuje v práci, ať se děje, co se děje, to je zásadní.
Proč jste potom, co jste popisovala, neodešla někam do bezpečnější zóny?
Co se týče mě osobně a mé rodiny, můj manžel je voják, slouží od prvních dnů, a já jsem šla pracovat do vojenské nemocnice. Jsme vlastenci, neplánovali jsme Charkov opustit. Moje dvě děti jsou taky v Charkově, chodí do školy, znám poměrně hodně lidí, kteří tam žijí. Mnozí odešli a teď se vrátili. Někdo se v zahraničí nenašel a někdo si prostě uvědomil, že je třeba se vrátit a zkusit bojovat.
Vchod do veřejného protileteckého krytu v centru Dnipra na jihovýchodě Ukrajiny, 13. květen 2025. | Foto: Reuters
