„Úzkostní rodiče často vyhledávají každou příležitost se bičovat za to, co všechno dělají špatně,“ vysvětluje rodičovská mentorka a influencerka Kateřina Trávníček. Podle ní rodiče nemají být pro děti dostupné ve sto procentech času a je důležité dítě v přiměřené míře zklamávat.
Spotlight Generace – Kateřina Trávníček | Video: Michaela Lišková
„Doma je bezpečné prostředí pro to, aby si dítě osahalo, co to znamená, když nejsem k dispozici. Pokud nenaučíme děti, co je to zklamání, snižujeme tím jejich odolnost a držíme je v úzkostném emočním bezpečí. Pak jim nedáme možnost, aby se sami naučily zvládat své emoce a dokázaly čelit těžším situacím,“ říká rodičovská mentorka, která se v praxi často potkává právě s úzkostnými rodiči.
Podle ní mohou mít „příliš opečovávané děti“ problémy i jako teenageři. „Nebudou si třeba tolik věřit, že něco zvládnou sami, a mohou být náchylnější k závislostem, protože jsou zvyklí, že někdo nebo něco zvenku se postará o jejich emoční stav. Mají pak třeba i problém navazovat vztahy s vrstevníky, protože když se potkají dvě takové děti nebo celá skupina, dynamika mezi nimi není úplně přátelská, protože tam není nikdo, kdo by byl ochoten druhého zklamat, a není tam ani připravenost zklamání snést,“ dodává Trávníček.
Nejvíce úzkostlivými rodiči jsou vzdělaní mileniálové. „Mají už spoustu informací, jak a co dělat, a jsou i jinak vedeni než třeba generace boomerů. Ti byli vedeni k té funkční výchově: obstarat dítě po stránce materiální a co se týče třeba bezpečí. Mileniálům už velmi záleží na nějakém emočním perfekcionismu, což je někdy hraniční, a dochází pak k bezhraniční výchově,“ popisuje influencerka.
Přístup, kdy jsou rodiče zaměřeni na své děti a věnují se jim na 150 %, se ale s generací Z začíná měnit. „Těmto lidem, co vstupují nyní do rodičovství, jde o mnohem větší rovnováhu mezi osobním růstem, prací a rodičovskou rolí. Mluví se v tom případě o autentickém rodičovství, kdy jim záleží, aby zůstali sami sebou, více než mileniálům, kteří mají tu tendenci se v té rodičovské roli občas utopit a udělat z ní zásadní součást své identity,“ uzavírá Trávníček.
Proč pomáhají špunty do uší ve zvládání negativních emocí a zabraňují výbuchům vzteku? Co mohou rodiče dělat, když se jim chce na děti začít křičet, jak poznat přicházející „ztrátu kontroly“? Proč se intenzivní rodičovství tolik netýká nízkopříjmových domácností a proč je podle rodičovské mentorky nadužívané slovo „trauma“? Dozvíte se ve videu v úvodu článku.
