Darwinovo podivné „přežití nejrajcovnějších“. Sexuální výběr jako motor evoluce

Teorie evoluce je známa neúprosnou logikou přirozeného výběru, kde platí, že přežijí pouze ti nejzdatnější, že příroda je krutá a nemilosrdná, a kdo se nedokáže adaptovat, tak zemře. Avšak v nové knize Ptáci, sex a krása (v angličtině Birds, sex, and beauty) se Matt Ridley, britský zoolog a popularizátor vědy, vrací ke druhému mechanismu evoluce, který navrhl Charles Darwin a jenž reflektuje zábavnější úhel evolučního procesu: sexuální výběr. 

Mrtvola si nikoho nenamluví

Tato dlouhou dobu přehlížená a – slovy Ridleyho – „nejpodivnější“ Darwinova myšlenka zdůrazňuje, že v evoluci nejde zas až tolik o to, kdo přežije, jako spíše o to, kdo se rozmnoží a zanechá svou genetickou stopu v další generaci. Přežití je  důležité „pouze“ jako předpoklad rozmnožování, neboť mrtvola si nikoho nenamluví.

Sexuální výběr pak vede k podivuhodným důsledkům, neboť zde nejde pouze o schopnost přizpůsobit se prostředí, ale také o namlouvací rituály a svádění opačného pohlaví. 

Podle Ridleyho je to nejpatrnější právě u ptáků. Pokud si představíme obří chvost páva či rozmáchlá baletní vystoupení pestrobarevných rajek, uvědomíme si, jak nesmyslné se zdají z pohledu přirozeného výběru. Nejenže nepředstavují žádnou přidanou hodnotu pro přežití, ale jsou navíc metabolicky nákladné a vystavují zvíře většímu riziku vůči predátorům – bez pavího ocasu by se například lépe létalo, nemluvě o tom, že by páv nebyl tolik nápadný.

Darwin: Z pavího pera se mi zvedá žaludek

Darwina tyto projevy velice znepokojovaly, protože by správně neměly existovat, pokud by hlavním motorem evoluce byla čistá snaha o přežití.

„Vždycky když pohlédnu na pero v pavím ocase, zvedne se mi žaludek,“ napsal v dopise harvardskému biologovi Asaovi Grayovi v dubnu 1860, pár měsíců po vydání knihy O původu druhů, kde byla poprvé představena evoluce přirozeným výběrem. Darwin dával za pravdu kritikům, kteří oponovali, že do jeho teorie nesedí extravagantní ornamentace, kterou v přírodě najdeme.  

Nakonec přišel s odpovědí, kterou šokoval své kolegy: „Nejvybranější krása slouží k okouzlení samic a k žádnému jinému účelu.“ Samice si podle Darwina nemusí vybírat jen podle užitečných vlastností, jako jsou velikost nebo síla, ale také podle vlastního vkusu.

Tímto způsobem si pak napříč generacemi mohou vyšlechtit samce i k bizarním a nepraktickým projevům a rysům, pokud je vnímají jako atraktivní, a to podobně, jako si z vlka lidští chovatelé postupně vyšlechtili různé psí rasy včetně chrta nebo čivavy. 

Přežití nejrajcovnějších

Ridley poznamenává, že lze velice zjednodušeně hovořit o jakémsi „přežití nejrajcovnějších“. Podstatou sexuálního výběru je totiž skutečnost, že smysl pro přitažlivost jednoho pohlaví při hodnocení, s kým se rozmnoží, má tvárné důsledky na to, jak se různá zvířata vyvíjejí a proč nakonec neskončí jen jako „unylé, puritánské stroje na přežití, ale jako barvití, muzikální a hraví tvorové“, jak píše. 

Darwin nicméně s touto myšlenkou ve své době narazil, a to i u mnohých svých stoupenců. Představa, že by zvířata byla schopna estetického hodnocení a že by měla „vkus“, přišla tehdejším vědcům absurdní. Pro Darwina to znamenalo třeba i výrazný spor s Alfredem Russellem Wallacem, se kterým jinak sdílel zásluhy na objevení evoluce přirozeným výběrem. Wallace odmítal, že by samice mohly sehrávat tak silnou roli coby porotci krásy.

Podle Ridleyho se po více než sto letech diskusí, experimentů a počítačových modelů ukázalo, že Darwinova podivná teorie má hlavu a patu a že sexuální výběr může být kreativním motorem evolučního procesu. 

Osudová přitažlivost tetřívka obecného

Výrazný příklad najdeme u samečků tetřívka obecného. Ti se shromažďují na jednom místě, na tzv. lekovišti, kde předvádějí roztodivné pózy a pohybové figury plné nahrbených postojů a načepýřeného peří. Samičky arénu několik dnů obcházejí, hodnotí přítomné samičí vzorky daného roku a nakonec si zvolí svého šampiona, což bývá pro většinu z nich jeden stejný alfa samec, který se vykazuje kvalitním opeřením a tanečními kreacemi.

Ridley v této souvislosti zdůrazňuje, že si samice nevybírají podle zdatnosti, ale že hlavní roli tu hraje přitažlivost či dokonce cosi jako umělecký dojem. 

Pokud se jednou na model atraktivity přistoupí, vytváří to začarovaný kruh, ze kterého nelze snadno vystoupit. Kdyby se totiž některá samice rozhodla vybrat si mimo vkus svých vrstevnic, zahrává si s osudem, neboť riskuje, že její potomci nebudou v budoucnu pro ostatní přitažliví a nerozmnoží se. Podle Ridleyho je ovšem fascinující, že na kritériích přitažlivosti není nic objektivního, a proto jsou výtvory sexuálního výběru mnohem originálnější než to, co bychom dostali u přirozeného výběru.

Lidská mysl jako sexuální ornament

Podle některých vědců ovšem Darwinova podivná teorie nekončí u rozverných přehlídek v ptačí říši. Například evoluční psycholog Geoffrey Miller tvrdí, že sexuální výběr skrývá klíč k tajemství lidské povahy. V knize Namlouvací mysl z roku 2000 (angl. The Mating Mind) rozvíjí hypotézu, že naše schopnost vyprávět příběhy, smysl pro humor nebo sklon k vytváření kultury a umění se vyvinuly podobným způsobem. Čili nikoliv proto, že by byly zkraje k něčemu užitečné – to přišlo až později -, ale proto, že jsou atraktivní pro potenciální sexuální partnery.

„Lidská mysl je do značné míry nástrojem namlouvání, navrženým tak, aby přitahovala,“ píše Miller. Podle něj se lidský důvtip, inteligence a kreativita vyvinuly jako sexuální ornament, který není sice patrný na první pohled, ale má schopnost okouzlit a přitahovat stejně jako pestrobarevný ocas páva.

Ridley v knize uvádí, že sexuální výběr jako myšlenka je stále nedoceněný ve studiu lidského chování. Vědy jako antropologie, psychologie či snad i ekonomie by měly podle něj věnovat větší pozornost Darwinově „nejpodivnější teorii“.

„Je čas, aby si hravá a lehkovážná strana evoluce užila své místo na slunci. Je to zásadní síla, stejně důležitá jako přirozený výběr a zároveň dočista jiná,“ dodává britský zoolog a popularizátor vědy.