Když jdete chodbou, opět posloucháte a nahlížíte do místností bez oken. To vše děláte i kvůli „ždunám“ (od slova ždut – čekat), neboli čekajícím sebevražedným dronům. Ty nepřítel posadí na nějaké místo a tam vyčkává na svůj cíl a přitom šetří baterii. My se tyto drony snažíme preventivně vyhledávat a ničit shozem malých bomb z našich dronů. Tahle práce mě baví, a tak kluky pobízím každou chvíli, ať jdeme zase pátrat. Kluci jsou rádi za moji aktivitu. Během jedné takové akce za mnou přijde voják „Olehator“ se vzkazem, že pro mě za chvíli přijede auto. Když vidí můj výraz, rychle pochopí, že se mi rozhodně zpátky nechce. Domluvíme se, že až vyhledaný dron sestřelím, video ze zásahu pošleme Michalovi s žádostí, ať mě ještě nestahuje.
Plán vyjde, a tak mohu zůstat další čtyři dny. Brzy nato přijíždí Nissan plný munice a dronů. Přivezl taky nějakou vodu a jídlo. Všichni aktivně vykládají auto tak, aby mohl řidič „London“ zase rychle zmizet. Do auta mu vrazíme elektrocentrálu na opravu a prázdné plynové lahve. A už se řítí pryč. Netrvalo to ani minutu. Tihle řidiči jsou pro mě opravdoví hrdinové. Jsou permanentně pohyblivými cíli a relativně snadnou a cennou kořistí. Několik mých kamarádů řidičů už skončilo ve shořelém autě.
Večer sedím na bedně munice a popíjím čaj s Dimou. Ten nedávno sestřelil dron na nějakých 150 metrů svým kalašnikovem. Zdálo se, že to nedělal poprvé. Tímhle obdivuhodným výkonem upoutal moji pozornost, tak jsem se rozhodl, že ho trochu vyzpovídám.
Dima se sám přihlásil na počátku války. Odmítli ho vzít, a tak chodil každý týden na vojenskou správu zkoušet to znova a znova. Problém byl, že před válkou ukončil vojenskou akademii jako kapitán finanční správy, takže pro něho nemají odpovídající práci. Jenže Dima chtěl jít bojovat. S hodností kapitána ale nemůžete začít od pěšáka – musíte jít velet. Dima sám si uvědomoval, že jako „štábní krysa“, co si párkrát zastřílela z pistole a pušky, stejně nemůže velet lidem, kteří bojují několik let, často od roku 2014. Jednoho dne, když to znova zkoušel, přivezli skupinu násilně mobilizovaných, které policie chytila po zákazu vycházení a předala armádě. Dima přišel k veliteli a říká: „Takové lidi tam chcete nahnat, přestože oni bojovat nechtějí. A mě nechcete kvůli hodnosti. To přece nedává smysl!“
Nakonec ho vzali. Prošel výcvikem, a když se po pár měsících dostal na frontu, chtěli ho dát rovnou na štáb. To odmítl, a tak se stal zástupcem velitele roty. Pod sebou má kluky z pěchoty. Denně se věnuje výcviku a zapojuje se i přímo do bojů. Byl čtyřikrát zraněný. Ukazuje mi videa, kde jsou uvězněni ve sklepě hořícího domu. Nebo situaci, kdy jsou v okopech jen 20 metrů od ruských pozic. Z bojů má polámané kosti i popálené ruce a záda. Jizvy od šrapnelů ukazují, že tenhle člověk zná bolest.
Dobrovolník Mac
Vystupuje pod přezdívkou „Mac“ a na Ukrajinu jezdí od začátku války. V Bachmutu pracoval jako zdravotník, vojákům vozil vybavení a jako mnohaletý bývalý profesionální voják pomáhá i na frontě. V civilním životě se stará o koně na statku ve středních Čechách a pracuje jako střelecký instruktor.
V následujících dnech mi svůj příběh vypraví i Olehator a Daniel. Mam téměř slzy v očích, když to poslouchám a uvědomuji si, jak jsou mladí a odvážní. Doufám, že je potkám i při dalších cestách. Jsou to moji hrdinové a jsou jich zde tisíce.
O to větší zlost mám, když večer otevírám sociální sítě a čtu názory některých lidí u nás doma. Vidíme ty „naše“ Ukrajince po barech a hernách. Ale kdo z nás si položil otázku, proč jsou zde zrovna oni. Proč takoví lidé opouštějí svoji zemi, když je ve válce. Pokud jednou nechceme být v Německu či jinde v Evropě bombardováni pohledy nenávistných kolemjdoucích, musíme začít dělat něco teď! Buďme hrdí na lidi, jako je náš prezident, kterého tady na Ukrajině zná každý voják. Vždy, když někam přijedu a řeknu, že jsem Čech, všichni vědí, že u nás je ten prezident bývalý generál Petr Pavel. Buďme hrdí, že jsme Češi a že naše stopa pomoci Ukrajině je vidět v celém světě.
