Během dne není možné létat kvůli neprostupné mlze. Ta je bohužel na celém našem úseku fronty, tak se alespoň pustíme do úklidu. Vše roztřídíme, zameteme podlahu a za pár hodin máme krásný útulný sklep. Večer je opět čas zkontrolovat okolí, zda někde nečíhají FPV drony.
Zhruba po deseti minutách od startu vidím objekt na cestě. Ano je to „žduna“ – „čekající“ dron, který na kraji silnice číhá na svou oběť. Letím na ni, a jelikož už je tma, pomáhá mi s nabráním pozice Dima.
Je nutné to uložit rychle do mapy, aby tam teď někdo nevyrazil autem. Zkontroluji ještě zbytek přiděleného sektoru, ale nic dalšího nenacházím. Přistávám, kluci sbírají dron na ulici a zanesou ho do sklepa, kde na něj navěšujeme zařízení pro odhoz a bombu.
Dron dáme znovu na start a letím na místo zaznamenané pozice. Snažím se zaměřit na cíl. Musím bojovat nejen s tím, že dron nemá zapnutou GPS, ale také se silným větrem. GPS je úmyslně vypnutá na každém dronu. Děláme to proto, aby protivník nezjistil naši pozici.
Dron se ale kvůli tomu chová nestabilně a neustále někam cestuje. Když mačkám tlačítko odhozu bomby, nic se neděje. Položím otázku Dimovi, zda zapnul odhazovací zařízeni. Uvědomí si, že ne. Musíme se vrátit a zapnout odhazovák. To je vždy za trest.
Dobrovolník Mac
Vystupuje pod přezdívkou „Mac“ a na Ukrajinu jezdí od začátku války. V Bachmutu pracoval jako zdravotník, vojákům vozil vybavení a jako mnohaletý bývalý profesionální voják pomáhá i na frontě. V civilním životě se stará o koně na statku ve středních Čechách a pracuje jako střelecký instruktor.
Bomba už je odjištěná a je velice citlivá. Adrenalin jak pro pilota, tak pro toho, kdo dron musí chytit ve vzduchu. S bombou totiž není možné přistát. Velice rychle to s Dimou napravíme a já vím, že tuhle chybu už nikdy neudělám. Stalo se mi to tady už podruhé. Startuji a letím na další pokus. FPV nacházím velice rychle.
Chvíli to trvá, dron je dnes víc a víc neposlušný. Nakonec stisknu tlačítko, bomba padá a já rychle stoupám. Když se vrátím do původní výšky, vidím, že dron „žduna“ je rozbitý a baterie o kus dál hoří. Za 10 eur jsme zničili dron v hodnotě 800 eur.
Po cestě zpět ztrácím kvůli mlze orientaci. Míjím o pár metrů základnu a letím dál. Upozorňuji na to kluky, kteří převezmou řízení a hledají cestu zpět. Vše se daří a dron dosedá na ulici se skoro vybitou baterií. No, to se mi ulevilo.
To ještě nikdo netuší, že následující vzlet bude posledním letem tohohle dronu. Když je v noci nutné zasáhnout proti postupujícím Rusákům, posíláme ho do vzduchu vybavený retranslačním zařízením pro naše lehčí sebevražedné FPV drony.
Jenže krátce po startu zmizí signál, dron nejde ovládat a mizí někam směr Slavjansk. Právě jsme přišli o dron za 180 tisíc korun! To se bohužel stává poměrně často. Není to neschopností pilota, ale vinou rušení, neboli radioelektronického boje. Bohužel to byl náš druhý zničený dron v tomto týdnu.
Ráno budí Daniel Olehatora a říká mu, že se dnes večer jede domů. Vidí můj výraz a neodpustí si poznámku, že jediný, kdo z toho nemá radost, je Mac. Má pravdu. Jdu ven, kde mě vítá sluníčko a modrá obloha. To je pohled.
Tak zas hurá zpátky do sklepa na další úkoly. Za chvíli to přichází. Jdeme lítat. Když připevňuji další bomby na drony, volá na mě Dan, ať jdu podržet ovladač. Ujišťuji se, že nebude chtít, abych letěl – na monitoru je hodně špatný obraz. No jasný, byla to past. Už zase letím.
Při dalším letu chtějí kluci, abych vzkázal něco „pidarům“ – „buzerantům“ (tak se zde všeobecně říká ruským vojákům). Tak to ze sebe začnu chrlit. Škoda, že dron nenese i zvukovou stopu řeči pilota… I když pochybuji, že by měli ponětí o historii Československa, natož o okupaci 1968.
Dron zase trefuje a já se spokojeně usmívám. Po poledni přichází zpráva, že v noci budou Rusové útočit na naše pozice. Kluci se netají radostí, že odtud zmizí. Ještě žertují, že Mac to podrží za ně.
Je čas jít připravit další bomby na drony. Tentokrát připravím i noční drony, to jsou ty, které mají termokameru. Je tady zavedený trochu jiný proces zapojení detonátoru, a tak je to pro mě celkem adrenalin. Hlavně doufám, že jsem vše správně pochopil.
Před večerem ještě pilně trénuji na simulátoru, když vtom za mnou přijde Dan, ať si zabalím věci, že pro nás za chvíli dorazí auto. Nechápavě koukám a snažím se mu vysvětlit, že já tady zůstávám, že jde o omyl. „Michal dal rozkaz, Macku!“ Ok, na to musím reagovat. Začnu balit a on mě uklidňuje, že je dost času.
To se ale během tří minut změní. Záhy přijde s rozkazem vzít věci a vypadnout. Odpovím jen: „No jo, Ukrajina…“ Na to se usměje a zopakuje: „Tak tak, Ukrajina.“ Takhle to tu totiž chodí často.
Čekáme venku, když vtom se objeví zhruba 500 metrů od nás světlo. Zahlásím, že už pro nás jedou. Jsem jediný, kdo má noční vidění. Jenže auto se zastaví a nic se neděje. To je riskantní situace. Mohou si vás brzo všimnout drony a bude zle. Naštěstí je trochu mlha, tak doufáme, že to vyjde. Za chvíli se ze tmy noří postava. Ozve se pozdrav.
„Kdo to sakra je?“ říkám si. Aha, jeden z kluků, co přijeli na pozice, přišel pro štípací kleště. Auto se při průjezdu kolem zátarasu zamotalo do žiletkového drátu. Co se ještě neposere…?
Jdeme s klukama vyprostit vozidlo. Mám brokovnici, tak jdu taky. Bláto se lepí na boty. Fuj, no to je hnus. Ale jdeme dál. U auta zaujmu směr k frontě a hlídám nebe. Po několika nekonečných minutách slyším dron. Divný zvuk.
Kluci jsou nervózní, ale uklidňují mě, nebo spíš sebe, že je to náš Vampír. Nejsem o tom úplně přesvědčený, ale rád bych tomu věřil. Za chvíli se to přibližuje z jiného směru a letí to podél sousední cesty. Sakra, pozorovací dron Mavic. Ještě jedno kolo musíme vystříhat. Když se to podaří, jdeme zpět. Auta projedou kolem nás a my zrychlujeme.
Už se zase blíží ten zvuk dronu. Běžíme pod stromy. Při běhu mi něco zastaví pohyb pravé nohy a padám na hubu, ale brokovnici se snažím chránit před pádem na zem. Kluci se ptají, jestli jsem O. K. Říkám, že jo, jen jsem si chytil nohu do nějakého lanka. Dobíhám na bázi a už tuším, že prsty budou dobře sedřené. Taky že jo. Ruce mám olepené krví, ale na to teď není čas. Nakládáme věci a mizíme z pozice. Cesta je bohatší o nějaké vraky, které tu přibyly za posledních pár dnů.
Když přijedeme na odpočinkový dům, konečně si mohu posvítit na ruce. Odnesla to pravá. Oloupu kůži a jdu si to vyčistit vodou a dezinfekcí. Večer si dám kýbl s vodou na plynový sporák, abych měl vodu na koupání. Vodu ohřeji na vysokou teplotu, v lavoru pak namíchám ideální teplotu a tím se budu polévat a užívat si ten chvilkový pocit čistoty.
