„Čínská kulturní revoluce v malém.“ Most před 60 lety začal vyhánět první rodiny

V pátek 29. ledna 1965 se ze Starého Mostu museli vystěhovat nejen Vaicovi, ale s nimi i dalších sedm rodin. Ještě během února je následovalo dalších dvaadvacet „famílií“. Všechny našly nové bydlení v tehdejším bloku 265 – šlo o dlouhý sedmipatrový panelák zkolaudovaný na konci roku 1964, který v centru dnešního Mostu stojí dodnes.

Začátek nedobrovolného odsunu rodin ze Starého Mostu zachytilo krátkou zprávou na druhé straně i Rudé právo v sobotu 30. ledna 1965. „Během letošního roku se ze Starého Mostu přestěhuje více než 300 rodin. Vyklizené domy se již v únoru začnou bourat a použitelný materiál a zařízení bude demoliční závod Báňské stavby prodávat zájemcům. V roce 1966 se počítá s přestěhováním dalších 400 rodin.“

Po šedesáti letech ale pamětníků v bytech dlouhého žlutého paneláku zůstává jen pár. A ti původem ze Starého Mostu už vůbec. Jak přes domovní zvonek reportérovi Aktuálně.cz prozradili manželé Vyleťalovi, s umístěnkou za prací se sem přistěhovali v únoru 1965 z Českolipska.

„Nebyl tu ještě výtah, Rozkvět naproti (dvoupatrové nákupní centrum) se ještě stavěl. Líbilo se mi tady hned, byla jsem spokojená,“ chválí si paní Vyleťalová byt, který před šedesáti lety se svým mužem získali.

To jejich sousedé, manželé Saladiakovi, měli stěhování v únoru 1965 veselejší o něco méně. Oba pocházeli z Prahy a umístění do Mostu asi nebylo jejich snem. „Karlín byl krásný, ale už jsme si zvykli. Když jsme sem přišli, všechno bylo rozbourané,“ vzpomíná paní Saladiaková na dobu, kdy se všude v Mostě rychle stavělo, aby betonové město mohlo růst a dodávat živou sílu místním lomům a chemickému průmyslu.

Neidealizujme si Starý Most. Za války byl nejbombardovanějším městem

Jednou z mála původních staveb, která řádění totalitních plánovačů přežila a dodnes nese odkaz Starého Mostu, je bývalé gymnázium z roku 1913. Funguje v něm oblastní muzeum a galerie. Jeho historik Jiří Šlajsna nechce podle svých slov šedesát let staré události dramatizovat. Nedobrovolné stěhování zahájené v lednu a únoru 1965 prý nemuselo být tak bolestivé, jak se dnes může zdát.

Historik Jiří Šlajsna z mosteckého muzea upozorňuje, že sociální problémy oblasti začaly už v roce 1938. | Foto: Ondřej Stratilík

„Musíme si uvědomit, že ve městě více než dvě třetiny obyvatel nebyly odsud. Starý Most byl z větší části obydlen lidmi, kteří přišli po válce, a vztah k městu neměli nijak velký,“ popisuje Šlajsna. Pohraniční oblasti uškodil nejen odchod Čechů v roce 1938, ale především řízený odsun většinového německého obyvatelstva po skončení druhé světové války.

„Město navíc už od konce 30. let vizuálně nevypadalo nic moc, od roku 1938 nebylo revitalizováno. Prošla jím válka – Mostecko bylo nejbombardovanější oblastí tehdejšího Československa,“ podotýká Šlajsna. Do takové reality na začátku padesátých let přicházejí lidé z Čech, Moravy, Slezska, Rumunska, volyňští Češi a na pomocné práce do těžkého průmyslu i Romové, soustředící se v prvních vyloučených ghettech.

„Přišli sem lidé, kteří tady neměli kořeny. To následné vystěhování pro ně pak nebyl takový problém,“ přidává svůj pohled Dominik Marek, kurátor mosteckého muzea.

A jak doplňuje Jiří Šlajsna, šlo prý o poměrně dobře vymyšlený sociální experiment. „Město trpělo neskutečnou prašností, bylo zanedbané, špinavé, pavlačové činžovní domy měly společné záchody a některé neměly ani teplou vodu. Lidé najednou dostali nabídku jít do nového města – do nových bytů s koupelnami i ústředním topením. Opustit rozpadající se dům ze začátku 20. století a přestěhovat se do moderního panelového domu pro ně bylo mnohdy výhrou.“

Historik Šlajsna v té souvislosti mluví doslova o „čínské kulturní revoluci v malém“. „Opusťme to staré na úkor nového,“ popisuje Šlajsna.

„Není ani kam jít na hrob“

Jednou z těch, kdo se ve Starém Mostě narodili a dodnes žijí v „novém“ panelákovém městě na kopci, je Božena Procházková. Ta loni svůj osud převyprávěla projektu Paměť národa.

„Když to vezmete, tak místo, kde se narodil otec – zbourané. Maminka na Komendě – zbourané. Sestry chodily do školy na Masaryčku – zbourané. Já chodila do Fučíkových sadů – zbourané. Do učení jsem jezdila do Záluží u Mostu – zbouraná naše škola i celé Záluží. Navíc třeba rodiče od otce byli pochovaní v Dolním Jiřetíně, nemáte ani kam jít na hrob, protože ten se taky zlikvidoval. Jako kdyby vás vytrhli ze všeho, co jste znal. Akorát vzpomínky vám zůstávají,“ svěřila se Božena Procházková, která se svými rodiči žila ve Starém Mostě na II. náměstí.

Podle Dominika Marka z mosteckého muzea dnes lidé nemají kde vzpomínat na Starý Most, a tak si jej prý ani nedokážou představit. | Foto: Ondřej Stratilík

„Někdy večer nebo v noci se mi o Mostě kolikrát zdá. Procházím se těmi ulicemi. Bylo tam těžké žití, ale bylo to krásné. Spousta lidí, když se boural Starý Most, se těšila, protože do těch baráků se už neinvestovalo, už to bylo špatné. Vím, že když jsem třeba u nás myla okna, člověk se bál, aby mu to okno nespadlo dolů. Spousta lidí se radovala, že budou mít teplou vodu, topení, ale my zrovna moc ne, nám to vyhovovalo,“ pokračuje Procházková ve svých vzpomínkách.

Kurátor mosteckého muzea Dominik Marek počítá, že takových lidí už dnes v Mostě moc není. A Starý Most nahradily zrekultivované louky a jezero. „Zmizelo místo a zmizeli i lidé. Člověk, který se narodí do nového Mostu, už na to nemá kde vzpomínat. Pamatují si jen lidé, kterým je přes padesát. Mladí to nechápou a ani nemůžou,“ vysvětluje Marek.

Její verše vadily komunistům, vadí i současnému vedení Mostu

Oním místem, kde by se na dlouhou, bohatou a především bolestivou historii dalo vzpomínat, mohl být mostecký park Střed. Město jej loni za celkových 68 milionů korun zrekonstruovalo a oživilo, třetinu peněz poskytla soukromá nadace. Součástí oprav byl i vznik betonových prvků s vyfrézovanými texty místní básnířky Evy Oubramové.

I pod touto narychlo přilepenou deskou se skrývá jeden z – podle mosteckého magistrátu nevhodných – textů místní básnířky Evy Oubramové. | Foto: Ondřej Stratilík

Pravděpodobně i proto, že do svých veršů a básní promítala smutek a zlobu nad totální likvidací Starého Mostu kvůli dobývání hnědého uhlí, jí komunisté zakázali veřejná vystoupení. A její texty se podle všeho nehodí ani teď. Některé z nich totiž současné vedení mosteckého magistrátu na betonech zakrylo, byly prý depresivní.

Pod přilepenou deskou tak třeba zmizela i tato slova Oubramové: „Svatá prostoto / Tak mi odpalte moje město / Vaše láska už se ho netýká / Už dávno jste sežrali hada.“

„Mluvit dnes o Starém Mostě je stejné, jako byste mluvil o Babylonu. To je pro mladé pravěk,“ myslí si historik Jiří Šlajsna. I to je možná důsledek komunistické vize, která se tu začala rodit od padesátých let a vyvrcholila s masivním stěhováním obyvatel do paneláků a budováním celého nového betonového města.

Obrovská porodnice i kojenecký ústav

„Lidé tady za komunistů dostávali pocit, že jsou výjimeční. Opět sociální experiment socialismu. Spousta našich příbuzných sem jezdila nakupovat to, co u nich nebylo. Pamatuju si, že ve škole jsme měli každý den kompletně zdarma svačiny – chleba se šunkou, jogurt a džus Olympus, ten v té době nebyl běžný pro všechny,“ vybavuje si Šlajsna, jak komunisté místním lidem vynahrazovali zničené životní prostředí a zdevastovanou přírodu.

Těžba hnědého uhlí ve velkolomech, která stála za rozvojem Mostecka a zároveň zlikvidovala Starý Most a životní prostředí, je už mnoho let na ústupu. | Foto: Ondřej Besperát, Aktuálně.cz

Stěhování prvních rodin v lednu a únoru 1965 tak bylo jen začátkem rozsáhlého procesu. Rudé právo v té době psalo: „V novém Mostě v současné době již bydlí 40 tisíc lidí a ve starém Mostě 15 tisíc lidí. Poněvadž má mít nový Most 65 tisíc obyvatel, znamená to, že v něm musí být ještě v příštích letech postaveno ubytování pro 25 tisíc lidí, to jest asi sedm tisíc bytů.“

Některé utopistické plány počítaly až se sto tisíci obyvatel a obrovským populačním boomem. I proto v Mostě vznikla moderní nemocnice s velkou porodnicí, k dispozici byl i obrovský kojenecký ústav. Počet obyvatel ale rostl jen do konce osmdesátých let. To tu statistikové napočítali přes sedmdesát tisíc obyvatel. Dnes v Mostě žije už jen něco přes šedesát tisíc lidí a jeho vylidňování pokračuje.

Jako další nepovedený panelákový sociální experiment Jiří Šlajsna hodnotí problémové sídliště Chanov na okraji města. „Původní plán byl rozčlenit Romy mezi většinové obyvatelstvo, ale pak někoho napadlo, že to udělají naopak – že vytvoří modelové romské sídliště. A nefungovalo to,“ krčí rameny.

„Lidi nadávají, ale já nemůžu“

Do rozpracovaných vizí a plánů zasáhl rok 1989 a pád totality, po několika letech pak uzavírání šachet a hnědouhelných lomů. Výstavba betonového Mostu zůstala nedokončená v půli cesty a poloha různě rozesetých budov dnes nedává příliš smysl a urbanisticky vůbec nefunguje.

„Koncept toho města v 90. letech padl,“ doplňuje Šlajsna. A tak je středobodem města od roku 2008 obchodní dům Central a z brutalistních betonových staveb ze 70. a 80. let se stává nechtěné dědictví, s nímž si Most neví rady.

A jak to vidí ti, kdo sem přišli právě před šedesáti lety, když se město teprve budovalo? „Hodně se tady změnilo. Lidi nadávají, ale já nemůžu. Jsou tu parky a hodně zeleně,“ chválí paní Vyleťalová. Stěhování z února roku 1965 nelituje. 

Centrum Mostu vzniklo na louce, nechtěli ho stavět. Teď je město slavné díky seriálu (14. 2. 2019)