„Čína má schopnost zavést výrobu jakéhokoliv produktu do měsíce. To nikdo jiný na světě neumí,“ říká sinolog a podnikatel Jan Bejkovský. V rozhovoru pro Aktuálně.cz vysvětluje, proč Trumpova cla s Čínou prakticky nic neudělala, v čem Čína předehnala Západ a proč český export zatím nedokáže naplno využít potenciál obrovského trhu.
Když Trump uvaloval cla, Čína už měla dávno naplánovanou reakci. Když se v Evropě diskutují strategie, v Číně už stojí továrny. Podle sinologa a podnikatele Jana Bejkovského není čínská ekonomika jen o levné práci a kopírování – je to výkonný, rychlý a strategicky řízený kolos, který umí přetavit nápad ve výrobní linku dřív, než na Západě projde první schvalovacím kolečkem. „Obchodní válka ji nezastavila, spíš popohnala,“ říká Bejkovský v rozhovoru, kde popisuje, jak se Čína mění z montovny světa na centrum technologické výroby a co z toho plyne pro český byznys.
Překvapila Trumpova cla čínské firmy?
Myslím, že tolik ne. Čína má proti Západu výhodu v tom, že umí číst situace dopředu. Když přišel Trump podruhé, čínské firmy už tušily, že bude opět tlačit na cla. Připravily se. Hned po volbách masivně navyšovaly vývoz do USA, aby co nejvíce zboží stihly dodat ještě před zavedením cel. Šlo o krátkodobý, ale zřetelný skok. Jinak to vzaly pragmaticky – prostě počítají s tím, že volatilita je součást politické a obchodní hry s USA a krátkodobě dojde ke snížení vzájemného obchodu.
A jak se celní válka dotkla evropských a konkrétně českých firem?
Paradoxně Čínu a Evropskou unii do jisté míry sblížila. Obě strany totiž mají zájem na stabilitě globální ekonomiky. Česká republika, stejně jako EU, si uvědomuje, že hledat alternativní obchodní partnery je nutnost. Čína je v tomhle směru tvrdý, ale předvídatelný vyjednávač. A právě to dává šanci na rozumný byznys.
Věnuje se Asii, a v rámci ní hlavně Číně, dlouhodobě, a to jak v akademické oblasti, tak i v oblasti česko-čínských obchodních projektů. Studoval na VŠE a sinologii na UK. V Číně dlouhodobě žil a pracoval. O čínské ekonomice napsal odbornou publikaci (Čínský ekonomicky systém: tržní ekonomika či státní kapitalismus) a přednáší o ní na akademické půdě, je zároveň hostujícím profesorem na několika čínských univerzitách.
Má pracovní zkušenosti z korporátní sféry v ČR i Švýcarsku a významné zkušenosti s exportem do Číny z různých pozic ve vedení českých výrobních firem. Jako ředitel zahraniční kanceláře CzechTrade v Pekingu pomohl řadě českých firem úspěšně vstoupit na čínský trh. V současnosti působí jako ředitel ve společnosti Euroasian E&C. (www.eaec.cz)
A jak si vede český byznys v reakci na tyto změny?
Pro české firmy to může být složité. Čína je velký a komplikovaný trh. Buď firmy nedokážou vůbec prorazit, nebo nejsou schopné uspokojit čínskou poptávku v požadovaném objemu. A to i když kvalitu mají. Pak je nutné hledat obchodní partnery nebo přenést část výroby do Číny. Jinak nemáte šanci. Čína prostě jede ve velkoobjemovém módu. To, co české firmy dodávají na evropský trh, musí v Číně dodat v desetinásobném množství.
Co dnes Česko do Číny nejčastěji exportuje?
Například strojírenství. Češi dodávají linky, roboty, části pro automatizaci výroby. Některé firmy mají v Číně klíčové partnery, jiné tam rovnou vyrábí. A pak je tu spotřební segment – pivo, kosmetika, doplňky stravy. Ale ten je závislý na tom, jak si Číňan produkt zamiluje. Musíte mít příběh. Nestačí být „z Evropy“. Číňan si musí produkt oblíbit. Navíc čínský ekonomický zázrak skončil. Ekonomika už neroste o deset nebo patnáct procent. Trh je relativně nasycen a běžný Číňan si nekoupí vše, už umí šetřit.
V čem jsou čínští partneři vstřícní? A kde už mají svoje hranice?
Politicky je vidět snaha o hlubší dialog. Na mikroúrovni – tedy ve skutečném byznysu – většina českých firem působí v segmentech, které nejsou závislé na státní toleranci v Číně. Obchod tam běží spíš samospádem. Věci se komplikují u technologií, kde už Čína má vlastní strategické plány. Když jí produkt zapadá do plánu rozvoje, spolupráce se otevře. Když ne, nepomůže vám ani deset vládních delegací.
V čem tedy tkví čínská obchodní síla?
Ve velikosti vnitřního trhu a v rychlosti. Mají schopnost v řádu týdnů rozjet masovou výrobu jakéhokoliv produktu. Mají lidi, peníze, infrastrukturu. Ale taky optimismus – když přijdete s nápadem, řeknou: „Pojďme to zkusit.“ Tady v Česku většinou slyšíte: „To nepůjde.“ A i to je obrovský rozdíl.
Jak se Čína změnila v inovacích a patentech?
Zásadně. Dnes je Čína největším přihlašovatelem patentů na světě. Nejde jen o kvantitu. Vláda zadává strategické směry – AI, robotika, medicína, letectví. A v těchto oblastech nalévá do výzkumu obrovské peníze. Navíc přetahuje experty z amerických univerzit, hlavně ty s čínskými kořeny. Nabízí jim podmínky, jaké by jim nedaly ani prestižní zahraniční univerzity. Podle mě je mýtus, že Čína vyhrožuje čínským odborníkům v USA a nutí je k návratu. Prostě čínské vědecké ústavy jsou schopné nabídnout natolik zajímavé podmínky, že se odborníci dobrovolně vrátí.
Vede to k tomu, že se čínské univerzity opravdu přibližují těm západním?
Jednoznačně. Úroveň výzkumu na špičkových čínských univerzitách dnes patří ke světové špičce. V některých oborech – třeba v aplikované robotice nebo bateriových technologiích – už Západ dokonce dohánějí nebo předhánějí.
Co je tedy čínskou výhodou v inovačním ekosystému?
Stát říká, co chce, a systém se rozeběhne. Výzkumníci i firmy vědí, kde fouká vítr. Když firma přijde s řešením, ví, že ji stát podpoří – třeba tím, že její technologii koupí státní podnik. Navíc mají neuvěřitelně rychlý přechod z inovací do výroby. Třeba sodíkové baterie – v Evropě o nich čteme ve výzkumných zprávách, v Číně už běží výrobní linky.
V čem je čínský inovační ekosystém jiný než ten západní?
Na Západě máte tržní ekonomiku, kde o směřování rozhoduje hlavně nabídka a poptávka. V Číně je to plánovaná ekonomika s využitím tržních nástrojů. Vláda se nestará o to, aby prostředky byly využité co nejefektivněji. Cílem je dosáhnout vládních strategických cílů. A to se samozřejmě promítá do výzkumu i inovací.
Dá se říct, že obchodní válka Čínu nakonec posílila?
Do jisté míry ano. Ukázala, že se nemůže spoléhat na zahraniční technologie. A ona to pochopila. Zatímco Evropa řeší, co v současné situaci dělat, tak Čína mezitím vyvíjí vlastní dopravní letadla, vlastní čipy, vlastní stíhačky. A ve chvíli, kdy je konkurenceschopná, klidně zruší omezení pro vstup zahraničních firem. Už je totiž nepotřebuje.
Funguje v Číně ten „slavný“ systém sociálních kreditů? A má to vliv na byznys?
To je víc mýtus než realita. Čína je samozřejmě velmi sledovací stát – zvlášť po covidu se ukázalo, co všechno stát ví a umí monitorovat. Ale že by běžní Číňané žili v nějakém permanentním strachu ze ztráty kreditů? Ne. Týká se to některých případů – když někdo třeba kouří ve vlaku. To pak dostane stopku a nemůže si třeba koupit jízdenku do rychlovlaku. Celé to vzniklo ve snaze čínské vlády usměrnit chování čínského obyvatelstva. Číňan není Japonec a třeba červená na přechodu mu často nic neříká. Pro podnikání to ale vůbec nehraje roli.
