Forenzní genetik Daniel Vaněk se na počátku století podílel na odkrývání masových hrobů ve Srebrenici v Bosně a Hercegovině. Dnes sleduje podobné obrazy z konfliktů v Gaze nebo na Ukrajině. V rozhovoru pro Aktuálně.cz vysvětluje, jak probíhá identifikace obětí válečných konfliktů a jak se tato práce za dvě desetiletí od masakrů na Balkáně proměnila.
Tři roky jste se podílel na odkrývání masových hrobů v Bosně a Hercegovině. Co to tehdy obnášelo?
Do Bosny jsem původně jel jen na pár dní v roce 2001 jako konzultant, ale během té krátké návštěvy mi nabídli práci. Uvědomil jsem si, jak důležitá je tahle práce pro místní lidi. Nakonec jsem tam zůstal téměř tři roky.
Byl jsem součástí mezinárodního vědeckého týmu Mezinárodní komise pro pohřešované osoby (ICMP), jejíž vznik v roce 1996 inicioval americký prezident Bill Clinton.
Spolu s kolegy z oborů genetiky, bioinformatiky, antropologie a archeologie jsme nastartovali proces, díky kterému se podařilo identifikovat desetitisíce obětí z masových hrobů. Tento projekt je rozsahem dodnes největší svého druhu na světě.
Na začátku jsem vyvíjel metody pro izolaci DNA z kosterních ostatků starých několik let, později jsem vedl laboratoř v bosenské Banja Luce a pomáhal koordinoval činnost ICMP po celém Balkánu. Navštěvoval jsem místa nálezů, spolupracoval s místními úřady a připravoval znalecké posudky pro Mezinárodní trestní tribunál v Haagu. Naše výsledky sloužily jako důkazy identity obětí i dokumentace válečných zločinů.
Jak člověk zvládá oddělovat osobní pocity od profese, když stojí před tak děsivým obrazem, jako je masový hrob?
Byl jsem vycvičený kriminalista, takže jsem byl na práci s mrtvými těly zvyklý. Navíc když jste v prostředí, kde pořádně nefunguje infrastruktura, vypadává elektřina, pitná voda je občas závadná a kolem jsou nášlapné miny, člověk se přepne do režimu přežití a funguje spíš jako stroj.
Nejvíc emocí přicházelo ve chvíli, kdy jsme rodinám oznamovali identifikaci jejich blízkých – synů nebo manželů. Vybavuji si jeden okamžik, když jsme odkryli masový hrob a přišla stará paní, která vlezla do hrobové jámy, říkala, že hledá svého syna, a ukazovala ponožky, které mu patřily.
Takové momenty se do člověka hluboko zapíšou. Tehdy jsem si uvědomil, že tahle práce má skutečný smysl. Víc než ta, kterou jsem odmítl v Americe.
Velká „kniha“ artefaktů
Jak proces identifikace těl probíhá?
Proces identifikace začínaly archeologické týmy vyzvednutím těl z masových hrobů, které se dělily na primární a sekundární. Primární hrob obsahoval původně uložené ostatky. Sekundární vznikl, když byly přesunuty – často šlo o problematické hroby v jeskyních nebo hlubokých jámách, kde byla těla promíchaná.
Primární hroby byly jednodušší z hlediska exhumace, protože těla byla většinou uložena v pytlích, takže se s nimi dalo lépe manipulovat.
Forenzní genetik Daniel Vaněk. | Foto: Martin Sluka
Ostatky jsme přepravili do speciálních prostor, kde jsme u každého těla zajišťovali věci osobní potřeby – oděvy, šperky, drobné předměty. Vznikla z toho podrobná dokumentace, velké „knihy“ artefaktů, které sloužily k navázání kontaktu s rodinami.
Kosterní ostatky následně ohledávali antropologové, kteří prováděli odhad věku a pohlaví a zaznamenávali ante-mortem zranění a patologie. Zkrátka vše, co mohlo přispět i identifikaci
Jak se pracovalo s DNA?
Pro identifikaci jsme potřebovali DNA vzorky příbuzných. Měli jsme mobilní týmy, které objížděly vesnice po celém Balkánu i početné zahraniční komunity uprchlíků. Z kostry jsme odebírali hlavně zuby nebo dlouhé kosti, protože poskytují nejlépe zachovalou DNA. Vzorky byly označeny čárovými kódy, aby se snížilo riziko záměny.
V genetické laboratoři byl výsledkem zkoumání takzvaný DNA profil, který bioinformatik porovnal s profily příbuzných. Pokud došlo k statisticky významné shodě a odpovídal i věk, pohlaví, zranění a lokalita – identifikace byla potvrzena.
Ztotožněná osoba pak mohla být soudem uznána za zemřelou a rodiny mohly uplatnit nároky na důchody nebo dávky. Zbytky kosterního materiálu, které nebyly použity pro analýzu, se vždy vrátily rodinám, aby je mohly pochovat.
Technologie se posunuly
Kdybyste srovnal tehdejší postupy například s dnešní situaci na Ukrajině – posunulo se to od té doby?
Určitě. Technologie se výrazně posunuly, takže dnes jde identifikaci provést mnohem rychleji. V Bosně jsme většinu metod teprve vyvíjeli a postupně vylepšovali. Dnes by podobný projekt šel zvládnout o měsíce až roky rychleji.
Důležitý je ale i aspekt financování. ICMP byla financována zahraničními vládami. Hlavním sponzorem byly Spojené státy a významně i Nizozemsko, které přijalo částečnou odpovědnost za masakr ve Srebrenici.
Odkrývání masového hrobu, Buča, Ukrajina, 13. dubna 2022. | Foto: Reuters
Když někdo poskytuje prostředky, očekává výsledky. Takže jsme museli nastavit jasné procesy a cíle. Například jsme museli dosahovat až sto identifikací týdně, což je i dnes u kosterního materiálu mimořádné tempo.
Jaké další metody jste k identifikacím používali?
Zásadní je rozlišovat podle doby od smrti (post-mortem intervalu). U středně starých ostatků je klíčová genetika, případně antropologická superprojekce či stomatologická identifikace, pokud máme fotografie a zdravotní záznamy z doby života.
U čerstvých těl, jako je tomu často na Ukrajině, stačí rychlejší a levnější metody – vizuální identifikace nebo otisky prstů.
Čím delší interval po smrti, tím více se spoléháme na genetiku. Pokud těla nebyla skladována v chladu, bez analýzy DNA se prakticky neobejdeme.
Hlavní rozdíl oproti Bosně je tedy technologie – dnes dokáže celý proces probíhat rychleji a pohodlněji. Přesnost se od té doby příliš nezměnila: paternitní určení s 99,99procentní jistotou bylo tehdy dostačující a je to tak i dnes.
Omyl ze strany Hamásu
V posledních týdnech se objevily zprávy, že Hamás vrátil Izraeli špatná těla rukojmích. Jak si to vysvětlit? Jde o chybu, nebo záměr?
V Gaze jde především o identifikaci a navrácení těl rodinám. Izraelci přesně vědí, kdo oběti jsou. Nemyslím si, že by předání nesprávných těl bylo úmyslné. Pravděpodobně šlo o chybu způsobenou chaosem a špatnými podmínkami skladování ostatků. Izraelské týmy těla stejně následně geneticky ověřují, takže záměna těl by byla odhalena.
Neznám detailně řídicí a informační struktury Hamásu, ale dá se předpokládat, že informace o místě uložení těl rukojmích nebyly ve zmatku po odvetném útoku Izraele dostatečně ověřovány.
Sýrie kopíruje Bosnu
Po pádu Asadova režimu se v Sýrii začínají objevovat masové hroby obětí z doby občanské války. Vidíte v tom nějakou paralelu s tím, co se dělo v Bosně?
Sýrie by podle mě mohla v mnoha ohledech kopírovat Bosnu. Objevují se tam masové hroby, země se po letech konfliktu pomalu stabilizuje a začíná proces exhumací a identifikací obětí. V Bosně jsme se dostali zhruba k 94 tisícům obětí, v Sýrii by to mohlo být i dvojnásobně.
Problém je financování – po několika letech zájem opadá, média se přesunou jinam a odpovědnost zůstane na vládě. V Bosně jsme proto vybudovali místní laboratorní kapacity, těla i vzorky zůstaly doma a zpracovávali je místní odborníci. Vyškolili jsme personál, zajistili jim vzdělání i přístup k technologiím. Dnes ti lidé pracují samostatně, jen občas konzultují výsledky.
Takto by to mělo fungovat i v Sýrii. Outsourcing do zahraničí státu nic nepřinese. Vybudování vlastních kapacit je klíčové. Je to sice nákladnější postup, ale z dlouhodobého hlediska – v horizontu desetiletí – se jednoznačně vyplatí.
