Plakáty herce se zářivě měděnými vlasy v 80. a 90. letech zdobily stěnu nejednoho dětského pokoje. Šlo o takřka dekorovanou ikonu amerických hodnot. Tvrdý chlapík s morálním kodexem, úzce propojený s vojenským prostředím. Právě armádou v mládí prošel, nabral fyzickou kondici a takřka nonšalantně svalnatý zevnějšek, o jehož kvality se opíral celou kariéru. Posléze podlehl kouzlu karate, učil se od korejských mistrů. Získal ohebnost a klíčový cit pro choreografii.
Závodil na té nejvyšší úrovni a po konci sportovní kariéry přirozeně přešel k natáčení filmů. I když jeho snímek Cesta draka z roku 1972 v USA v době svého uvedení příliš nerezonoval, v Asii se díky titulní hvězdě Bruceovi Lee stal kultem, etalonem kung-fu filmů. Snímek vrcholí bojem mezi Norrisem v roli záporáka a nedostižným králem kinetických úderů a kopů. Bylo to poprvé a také naposledy, co byl Chuck Norris na plátně poražen. Scény obsahující esteticky vybroušené zpomalené záběry v širokých celcích nechávají vyniknout tělesné kvality obou titánů, bojujících příznačně s Koloseem v pozadí. Lee v černých kalhotách, Norris v bílých, s bohatě ochlupenou hrudí. Jeho smrt je důstojná a tklivá.
S cool bradkou kosil nepřátele
V Americe pak rodák z Oklahomy naskočil do béčkových filmů z produkce legendárního studia Cannon Films, zaměřeného na expresivní akční tituly. Jako herec věřil v čistotu své prezence a bojové umění. Role mu byly šité na míru. Nešlo o postavu, ale o něj. Nejčastěji tak ztvárňoval vojáky nebo právě mistry bojových umění. Spoléhal na kamennou tvář, jeho postavy byly vždy skromné, se silným morálním kodexem. Pokora a technická brilance daleko čnící nad všechny ostatní se vždy dobře prodává, sympatie jsou v tomto případě instantní. S cool bradkou kosil nepřátele na jednu hromadu.
A právě v 80. letech se z něj stala globální star, rozpočty jeho filmů rostly. Dělal neocenitelnou reklamu všem ochráncům zákona. Ať už šlo o policajta, vojáka nebo šerifa, s neochvějnou jistotou strážil maskulinní americké hodnoty, podpořené dialogy plnými roztomilého patosu. Jeho postavy oscilovaly od uzemněného stylu k takřka superhrdinským parametrům. Jeho osobnost stírala hranice mezi soukromým životem a filmem.
Mariňáci nebo rangerové Norrise pravidelně opentlovali různorodými řády a čestnými tituly. Jistě, mnohým tato pompéznost může přijít směšná (a v určitém ohledu určitě je), ale s odstupem času je docela úsměvné a zároveň fascinující sledovat éru, kdy Hollywoodu dominoval ryze vycizelovaný akční film. A Chuck Norris pro tento žánr udělal kus práce. Přinesl do světa nasvalených Schwarzeneggerů spoléhajících na opulentně vyrýsované bicepsy (a potažmo i palné zbraně) určitý punc syrovosti a elegance. Zkrátka jinou školu. Je proto vlastně nádherně paradoxní, že člověk s takřka neamerickým stylem se stal jedním z nejviditelnějších symbolů tvrdé Ameriky. Jeho vizáž totiž „nepraskala ve švech“, ale vyzařovala onu téměř “přírodní” armádní fyzičku.
Zřídkakdy dával na odiv polonahé tělo. Typické se pro něj stalo těsné tílko, ležérně oblečená košile, vesty a především džíny. S ohledem na konkrétní filmy je však velká škoda, že nikdy nespolupracoval se skutečně kvalitními režiséry. Stylistické prostředky jsou často neohrabané, mnohdy zabíjí čistotu bojového umění zběsile nadbytečnými střihy. Choreografická preciznost v nepřetržitě snímaných záběrech byla totiž přesně to, čím Norris dokázal zazářit. Vzpomeňme na jeho perfektní kopy z otočky.
S trochou nadsázky by se dalo říct, že kvalitu bojového herce lze odvodit od toho, kolik potřebuje na svou performanci střihů. Norris jich věru mnoho nepotřeboval, ne vždy mu to ale výsledná verze umožnila ukázat. O to víc ve filmech vynikla jeho heroičnost, pud pro ochranu slabších. Ve filmech často demonstroval konzervativní hodnoty, později psal i knihy s důrazem na křesťanství a patriotismus.
Mytický hrdina a inspirace ikonických vtipů
S přibývajícím věkem i pozvolným ústupem do té doby dominantního akčního filmu v 90. letech řada Norrisových kolegů zmizela v propadlišti videopůjčoven. On se však dokázal adaptovat. Pravděpodobně jeho nejslavnější dílo, seriál Walker, Texas Ranger (1993–2001) se postupně přizpůsoboval Norrisovým možnostem. Půvabně naivní příběh z westernově vyhlížejícího Dallasu s neochvějným strážcem dobra je klasikou melodramatické televize.
Z pláten kin plynule přešel na obrazovky, a tím snad i do každé americké domácnosti. Aktivně pracoval s reklamou, většinou toporně a směšně: vzpomeňme třeba na jeho spoty propagující zázračný posilovací stroj nebo později i jednoho českého mobilního operátora. Celá tato nezáměrná poťouchlost a určitá absence sebereflexe ale k Norrisovi nádherně sedla. Šlo o člověka z jiných časů, mytického hrdinu.
Ne nadarmo se zrovna on stal předmětem „norrisovských“ vtipů, které si žijí vlastním životem. Tento fenomén by ostatně vystačil na diplomovou práci. Z obrazovek se tak plynule přesunul i do světa internetu a sociálních sítí. Jedno české rádio mělo dokonce každodenní rubriku „Norrisova vtipu“. Herec se díky tomu stal nesmrtelnou legendou.
S Chuckem Norrisem nyní zmizela jedna éra. Jakkoli byl už přes 20 let ve filmovém světě převážně neaktivní, marketingové kampaně z něj těžily nadále. Budeme si připomínat jeho filmy? Pravděpodobně ne, opravdu za to stojí jen několik z nich. Ale Norris jako symbol, tvář tvrdé maskulinity s ušlechtilými cíli ochraňovat zranitelné i určitým puncem exotiky, už tu s námi bude napořád. A asi jen těžko se najde ekvivalent. Chuck Norris totiž ztělesňuje starý svět, který nikdy nebyl, ale vždy se k němu budeme s nostalgickou slzou v oku tak nějak upínat.
