S rozlohou chmelnic kolem 17 hektarů zdaleka nepatří Václav Eminger mezi největší české pěstitele. I tak ale letos znovu řešil problém, jenž české chmelaře tíží už od konce 90. let. Sehnat místní brigádníky a pomocníky, kteří by vydrželi pracovat po celou sklizeň na přelomu srpna a září, je totiž stále složitější. Letos Emingerův žatecký poloraný červeňák zachraňovali i Ukrajinci a Bulhaři.
Někdo sedí na židli, další polehávají v hromadě přivezených štoků ověšených velkými šiškami, zatímco v hrnci na stole chladne zbytek gulášové polévky. Je to už přes půl hodiny, co se česačka zastavila, a zemědělec Václav Eminger v dílně se svářečkou v ruce spravuje poškozený díl.
„Zkuste, tomuhle se říká japonská hruška, roste mi to dole v sadu,“ nabízí novinářské návštěvě kousek sladkého ovoce muž, který se představuje jako Richard, ale všichni tady v Kozojedech a okolí mu prý říkají Medvěd. „No, Japonsko, to je přes Rusko hned vedle tebe,“ vtipkuje se starším kolegou u zastavené česačky.
Jak totiž velmi rychle vyjde najevo, jde o Ukrajince, který sem letos dorazil na výpomoc se svou manželkou. Jejich syn a vnuk zase pracují přímo na chmelnici.
Během chvíle se u česačky objevuje Emingerova terénní toyota. Přiváží opravený díl, během pár minut jej namontuje zpátky do stroje a mohutné soukolí otrhávající vzácné hořké a voňavé chmelové šišky z rostlin se opět může rozjet. Do konce letošní sklizně tady už zbývá jen pár desítek hodin.
Vůně chmelu? Ne, řízků
Když novinářská návštěva vchází do velkého dvora na okraji Kozojed, to první, co se line ve vzduchu, není chmelové aroma z blízké sušárny, ale vůně smažených řízků. Vychází z prosklených otevřených dveří, kde u kuchyňské linky pracují dvě mladé dívky. Jedna vepřové maso klepe, druhá smaží u roztopené plotny.
„Každého jídla děláme osmadvacet porcí,“ počítají. „Teď už teda méně, někteří lidi už tady skončili, protože se museli vrátit do práce.“ A ačkoliv předobědová polévka se vozí přímo na pole, hlavní chod si česači chmele přicházejí vychutnat přímo sem, k velkému stolu.
Zatímco dívky uvařily gulášovou, sám Václav Eminger se už před pár dny pustil do dršťkové, kterou si jeho zaměstnanci poručili. U rohlíku a dobře uleželé polévky z vnitřností teď popisuje, jak je s letošní úrodou spokojený. Že se šišky povedly, dokazuje i sklizeň trvající o několik dnů déle než loni.
„S lidmi je to ale složitější. Když začne září, dost se jich musí vrátit do práce nebo do školy,“ pokračuje Eminger. „Když vám to řeknou dopředu, dá se na to připravit, ale měl jsem tu i jednoho, co mi to řekl jen tak mimochodem, že druhý den už nepřijde,“ krčí rameny.
Na zdejším rodinném statku, který jeho předkům zabavili komunisté, mají chmelové brigády velkou tradici. Eminger vzpomíná, jak se sem kdysi sjížděly stovky mladých, čímž prý ožily celé Kozojedy. „Tam, kde je ta stěna nad dílnou, se dokonce večer promítaly filmy,“ ukazuje nad velká plechová vrata.
To je ovšem historie. Na česání chmele je nyní třeba daleko méně lidí než dřív a mladé vystřídali spíš ženy a muži ve středním věku, kteří si tak přivydělávají. Jak se shodují někteří oslovení chmelaři, k obratu prý došlo na přelomu století, kdy skončila setrvačnost, s níž ještě na jarní navěšování a letní česání chmele přijížděli učitelé se svými žáky.
A tak když během letošní sklizně Václavovi Emingerovi začali chybět lidi, nezbylo mu nic jiného, než se obrátit na pracovní agenturu. Ta mu prý obratem poslala na pole dva pracovníky z Bulharska. K nim má ještě několik Ukrajinců.
Jaroslava ze sušárny
Mezi nimi jsou například manželé Jaroslava a Volodymyr. Ti mají jako každý rok na starosti možná nejdůležitější proces sklizně – několikahodinové sušení očesaných chmelových šišek. „Když je suchý, zabere to zhruba čtyři hodiny, když ho přivezou mokrý, suší se o půl hodiny víc,“ popisuje Jaroslava zkušeně.
Ze zápisků, které si u svého pracovního stolu ve vyhřáté sušárně dělá, jí vychází, že letošní výnos bude lepší než loňský. Na poslední hlávky chmele, které se suší při 60 stupních, zbývá už jen nejvyšší patro budovy. Ostatní skladovací prostory položené níž jsou plné dříve sklizených aromatických šišek žateckého poloraného červeňáku, který pivovarští považují za koření ležáků českého typu.
Protože česačka teď kvůli poruše stojí, mají Jaroslava s Volodymyrem čas reportérům povyprávět o tom, že nejdřív tady už v 90. letech začal pracovat on, ona se přidala až o několik let později. Rozhovor končí ve chvíli, kdy Volodymyr odchází obrátit rošty ve dvou komorách, aby sušený chmel mohl propadnout o patro níž a nahoře se uvolnilo místo pro čerstvou várku.
Za osm hodin 202 žoků
Tu právě na česačce v chmelnici pytluje Richard zvaný Medvěd. „Včera jsem za osm hodin naplnil 202 takových žoků!“ ukazuje na napěchovaný pytel, který zrovna hází do přistavené vlečky s traktorem. Na jejím druhém konci si na chvíli sedá se skripty mladá dívka, během pár dnů ji prý na lékařské fakultě čeká zkouška z pediatrie. I přesto přišla Emingerovým na pár dnů vypomoct.
„Nedivím se, že těm mladým se už do toho moc nechce, je to fakt těžká práce,“ pokyvuje „Medvěd“ hlavou. Sám si pamatuje na chmelové brigády před rokem 1989, kdy se s prací prý tolik nespěchalo a lidé v chmelnici měli dost času i na legraci.
„Byl jsem před pár dny Václavovi něco opravovat a on se mě zeptal, jestli bych nevěděl o někom, kdo by mu přišel na pomoc,“ popisuje, jak se dostal do Emingerovy chmelnice. „Než mu někoho doporučit, to jsem raději přišel sám,“ dokresluje, jak složité je najít nebo zaručit se za brigádníka. O to víc na začátku září.
To Milan, který působí jako předák celé ranní party na česačce, tady podle svých slov pomáhá už „desítky let“. A na to, proč je na chmelu místo mladých stále častěji slyšet ukrajinštinu, bulharštinu či rumunštinu, má bleskovou odpověď.
„Je za to málo peněz,“ tvrdí Milan. Za hodinu práce dnes brigádník může dostat zhruba 150 korun, k tomu většina chmelařů pracovníkům dopřává i stravu. Daní za to je brzké vstávání či naopak práce dlouho do tmy. Záleží na tom, jestli je člověk na ranní či odpolední směně.
„Mladí by chtěli víc peněz. Tak než na chmel, to raději všichni doma sedí na telefonech,“ nepáře se Milan s příkrým ortelem. Je na něm znát, že by debatoval klidně ještě chvíli, ale na česačku mezitím dorazil Václav Eminger s opravenu součástkou a Milana si bere k ruce. Za chvíli se stroj rozjíždí a všichni se vrací do práce.
Něco stále přetrvává. Třeba dočesná
I když už dnes sklizeň chmele zdaleka nepřipomíná realitu totalitních studentských brigád a místo lidí teď rostliny v chmelnicích strhávají automatické stroje za traktorem zvané soler, některé tradice se dodržovat musí. „No to víte, že bude dočesná,“ odmítá jakoukoliv pochybnost Václav Eminger. „To se tady týden po sklizni sejdeme na dvoře, udělá se jídlo, koupím vždycky velký sud plzeňského piva a pořádně to zapijeme,“ usmívá se zemědělec.
Dobrou náladu má nejen z toho, že letošní úroda chmele nezklamala. I když tedy ještě není jisté, jak to bude s hořkými látkami v zeleném zlatu, které jsou pro výrobu piva zásadní.
Těší ho i to, že sklizeň nezastavila na dlouhé hodiny žádná velká porucha a že potíže, které musel řešit, byly jen ohnuté součástky česačky nebo třeba defekt na traktoru. A hlavně, že opět poslepoval dost velký tým lidí, který mu se sklizní pomohl.
Jak se letos sklízel žatecký poloraný červeňák? Reportáž z kozojedských chmelnic Václava Emingera (5. 9. 2025)
Reportáž z letošní sklizně žateckého poloraného červeňáku v Kozojedech (12. 9. 2025) | Video: Ondřej Stratilík
