„U nás často přemýšlíme jako za Rakouska-Uherska. V Izraeli mají někdy zase až moc volný přístup,“ říká Tomáš Pluhařík, koordinátor programu Czech Israel Students Program. Ten v rozhovoru pro Aktuálně.cz popsal, jaké komplikace program provázely a proč jsou čeští studenti precizní a Izraelci naopak často chaotičtí.
V čem jsou izraelští a čeští studenti jiní?
Používám k tomu jedno přirovnání. Když zadáte Izraelci úkol vyrobit troje hodinky, vyrobí tři naprosto odlišné kusy. A je velká pravděpodobnost, že jedny z nich budou nejlepší hodinky na světě.
Když dáte stejný úkol Čechovi, vyrobí troje velmi dobré a precizně zpracované hodinky. A poté jich na požádání snadno dodá dalších padesát. Žádné z nich ale nebudou ty nejlepší na světě.
Chtěl jsem tyto dva přístupy, inovativní drzost a precizní zpracování, spojit dohromady. A už teď se nám ukazuje, že to funguje.
Když teď máte coby koordinátor programu Czech Israel Students Program přímé srovnání, jak moc se tyto dva přístupy reálně liší?
Izraelský přístup je sice hyperkreativní a hypervolný, ale někdy mu chybí dostatečná ukotvenost. Naproti tomu český přístup je často velmi sešněrovaný a škatulkový.
Jak s oblibou říkám, v našem myšlení je stále silně zakořeněné to „Rakousko-Uhersko s počítači“. Přestože využíváme digitální technologie, v otázkách struktur a procesů jsme občas až příliš rigidní.
Má to však i své výhody. Pokud zadáte Čechovi postavit továrnu, postaví ji s precizností a spolehlivostí. České školství je zvyklé pracovat v jasně daných, striktních strukturách – je hodně zaměřené na řád. V Izraeli je vzdělávání zase silně projektově orientované, klade důraz na inovace a přímé propojení s byznysem.
Ale abych se vrátil ještě zpátky, ty nejlepší hodinky s tímto českým přístupem prostě nevyrobíte. Ale věřím, že se to časem zlepší.
Čeho se program Czech Israel Students Program přesně týká? Co je jeho cílem?
Při pohledu na existující kulturní a politickou spolupráci s Izraelem jsem zjistil, že akademická sféra v tomto směru zaostává. Existují sice individuální studentské výměny, ale chybí nám hlubší a rozsáhlejší spolupráce.
Přitom velké společné projekty již realizujeme například s Kanadou, Německem nebo Spojenými arabskými emiráty.
Projekt jsme tak spustili s cílem propojit studenty z Česka a Izraele a nechat je pracovat na problémech v oblasti kyberbezpečnosti.
Jak jste zatím úspěšní?
Pro spuštění projektu jsme si vybrali asi nejhorší možnou dobu, a to jak z hlediska organizace, tak i fundraisingu.
Také se nám zatím podařilo získat pouze zhruba polovinu plánovaných finančních prostředků a zapojit jen polovinu studentů. To je dáno i tím, že mnoho izraelských studentů je aktuálně nasazeno v bojích.
Šlo tedy o velkou výzvu, ale podařilo se nám projekt úspěšně odstartovat. Program běží, což je nejdůležitější.
V minulém týdnu proběhl úvodní workshop v Praze, po němž budou studenti pracovat na dálku. Zhruba za tři měsíce se uskuteční finální prezentace projektu v izraelské Beer Ševě.
Jsou do projektu zapojeny i české firmy?
Máme tam různé privátní firmy a donátory, jako třeba firmy AMiT a Orbit. Taky s námi spolupracuje Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB) a Ústav organické chemie a biochemie akademie věd. Takže máme takový konglomerát firem a státního sektoru.
Čeho se ta spolupráce konkrétně týká?
Ty firmy, co do toho s námi šly, nám zadaly nějaké řešení konkrétního cybersecurity problému, jako je například zabezpečení šifrované komunikace mezi dvěma vlaky.
Mladí studenti často dokážou vymyslet něco, co vás ani nenapadne. A firmy tak můžou dostat na nějakou věc úplně nový pohled. To byla vlastně jedna z myšlenek toho programu.
Setkal jste se na vysokých školách s antisemitismem?
Vyloženě s antisemitismem jsem se nesetkal. Některé společnosti s námi odmítly spolupracovat kvůli neochotě podporovat Izrael. Ale studenti na vysokých školách byli v tomto ohledu klidní.
