Při muzikálovém filmu Čarodějka diváci v amerických kinech zpívají, podobně jako se nejen v USA loni fanoušci přidali ke zpěvu Taylor Swiftové v koncertním snímku o jejím turné. Ne všichni v publiku ale jsou nadšeni z toho, že k placenému vstupnému dostanou zdarma ještě neškolený sbor. Už předloni, když kinosály nezvykle zaplnily filmové hity Barbie a Oppenheimer, se mluvilo o tom, jestli návštěvníci kin nezapomněli na slušné chování.

Hudební megastar Taylor Swiftová loni dopřála svým fanouškům The Eras Tour nejen při živých koncertech, nýbrž také zprostředkovaně v koncertním filmu promítaném v kinech. Swifties ale projekce prožívali mnohdy se stejným entuziasmem jako skutečné vystoupení svého idolu, v kinosálech při promítání tančili a zpívali oblíbené písničky.

Podobně se k hudebním číslům neškolenými, zato nadšenými hlasy přidávalo publikum při projekcích filmového muzikálu Čarodějka – zvláště v amerických kinech, kde je příběh Čaroděje ze země Oz pevnou součástí kulturní tradice a jeho filmový prequel tím spíš lidé prožívají.

„Přišla jsem na Arianu Grande“

Ne všichni v sálech ovšem mnohohlasné karaoke ocenili. Pokud je na výběr, zda uslyšíte velké číslo zpívané od vás, nebo vítěze cen Tony, lze pochopit, proč je to pro někoho otravné, vystihl podstatu negativních reakcí magazín Variety.

Přes milion zhlédnutí nasbíralo na sociálních sítích video, kde učitelka v růžovém kostýmu čarodějnice Glindy napomíná své studentky. „Přišla jsem si poslechnout zpěv Cynthie a Ariany, ne vás,“ připomíná jim, že hlavními hvězdami by měly být ty na plátně – herečky a zpěvačky v jednom Cynthia Erivová a Ariana Grande. Příspěvek se stal součástí diskuse, zda je vhodné při projekci Čarodějky zpívat, nebo ne.

Za lístky platili všichni

A jak se na takové vyrušování dívají samotní herci? Cynthia Erivová pro televizi NBC podotkla, že jí zpívání diváků v kinech přijde „úžasné“ a že „je čas, aby se přidali i ostatní“.

„Zpívejte! Zaplatili jste těžce vydělané peníze za lístek, šli jste na muzikál a ten vás vtáhl. Zpívejte,“ citovala BBC Dwaynea Johnsona, který svůj hlas propůjčil jedné z postaviček v pokračování animovaného muzikálu Odvážná Vaiana. „Zvlášť když milujete hudbu, je to zábava,“ dodal.

V reakcích nejen na jeho výroky návštěvníci kin poznamenávají, že i oni si lístek do kina koupili a falešná pěvecká čísla okolo sedících jim zas tolik zábavné nepřijdou.

V kině se zpívalo už před stoletím

Uvolněnému chování v kinech napomohla snaha o nápravu malé návštěvnosti po skončení pandemie covidu-19. Distributoři i kinaři se víc než kdy dřív snažili udělat z uvedení nového filmu „událost“ se spoustou zábavy, aby lidi do biografů nalákali zpět od streamovacích platforem, které si navykli sledovat v pohodlí domova. Od možnosti vyfotit se s brigádníkem navlečeným do kostýmu filmové postavy po kbelíky na popcorn ve tvaru rakve při projekcích remaku klasického hororu Nosferatu.

Ne že by v biografech takové povyražení bylo úplně neobvyklé i před pandemií, byť se tak dělo ale v menší míře. V případě zpěvu se dá při kritice zpovykanosti publika dokonce odkázat na tradici. „Zpívání při projekcích je podstatnou součástí návštěvy kin už více než sto let,“ uvedl pro agenturu AP profesor filmových a mediálních studí na Kalifornské univerzitě Ross Melnick.

Odkazuje ke způsobu, jakým se ve Spojených státech promítaly filmy na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století. Před začátkem si publikum mohlo zazpívat pár písní za doprovodu pianisty, text se často promítal na plátno, kde postupné označování slov pomáhalo procítěným, i když často neladícím hlasům udržet rytmus.

Jenže tehdy se jednalo o do jisté míry řízenou zábavu. Lidé šli do kina s vědomím, že součástí programu může být zpěv. K Taylor Swiftové nebo Arianě Grande se amatérští zpěváci přidávají spontánně.

Projekce jen pro „zpěváky“

A nejde jen o zpěv. Diskusi na sociálních sítích o „pro a proti“ takového nápadu vyvolala výzva jednoho fanouškovského účtu Ariany Grande, aby uživatelé sdíleli z kin fotografie svých oblíbených scén z filmu Čarodějka. Přítmí kina narušené blikajícími mobily ale mnohým divácký zážitek zrovna neumocní, nemluvě o tom, jak je takové pořizování záznamu problematické z hlediska autorských práv. 

Přinejmenším americká kina se pokouší najít řešení, které by upokojilo obě strany. Zpěvuchtivým divákům proto nabízejí speciální projekce Čarodějky. „Film je skvělý sám o sobě, ale pokud chcete mít zážitek na vyšší úrovni, není nad to, když se můžete vyřádit v kině s podobně smýšlejícími fanoušky,“ doporučila herečka, scenáristka a také novinářka magazínu Variety Janelle Rileyová. Česká kina takovou možnost podle všeho zatím nenabízejí.

Jako doma v obýváku

Debatu o vhodném chování při návštěvě kina vyvolaly v postpandemických časech nejen muzikálové snímky. K nutnosti připomenout základní ohleduplnost vedly třeba projekce předloňských hitů Barbie a Oppenheimer, jimž se podařilo opět zaplnit kinosály.

Podle článků v zahraničních médiích a příspěvků na sociálních sítích to vypadalo, že lidé si na sdílený filmový zážitek s jinými odvykli. Tím spíš, že i „před covidem“ přesouvalo dost lidí návštěvu kina do zbytných výdajů, protože zvláště rodinná výprava za kinematografií se prodražovala. 

Neshody při promítání nejen zmíněných snímků vyústily dokonce ve fyzické potyčky, třeba když žena v Brazílii zabavila nudící se dítě tím, že mu pustila raději YouTube.

Britský list The Guardian se pokusil podněty k tak vyhroceným situacím vysvětlit. „Ukecaní hlupáci dychtící po rvačce“ chodili do kina vždycky, jen rozšířením mobilních telefonů se o nich víc ví, uvažuje deník. Zároveň natáčení na mobil v místě, kde pravidla jejich používání nedovolují, svědčí o zhoršení slušného chování v biografech samo o sobě. Lidé zkrátka sledují kinofilm stejně, jak byli zvyklí doma v obýváku – s telefonem po ruce a při mluvení s ostatními.

Do kina včas a bez klobouku

„Jedním z největších rozptylovačů je elektronika. Lidem bych vřele doporučila, aby odložili svá elektronická zařízení a ujistili se, že mají nastavený tichý režim,“ vzkazovala zdánlivě samozřejmou věc v magazínu People také odbornice na etiketu Jacqueline Whitmoreová.

Připomněla rovněž, že se nehodí pokládat nohy na sedadla před sebou, nerušit pozdním příchodem, sledovat dění na plátně bez komentování nahlas a nenechat při odchodu pod sedadlem rozšlapaný popcorn.

Pro zajímavost: V roce 1944 uvedlo filmové studio MGM edukační krátký film s názvem Movie Pests (volně přeloženo: Narušitelé filmů). Upozornění, že se sluší odložit kabáty v předsálí a klobouk pověsit na háček pod židlí, jsou odrazem doby, ale peskování za lepení žvýkaček na sedadla nebo zouvání bot by našlo adresáty i o osmdesát let později.

Podíl.
Exit mobile version