Už na mezinárodním letišti nesoucí jméno bývalého alžírského prezidenta Houariho Boumédienna se na nás přilepil nenápadný muž a potichu nabízel výměnu peněz. Druhý pokus přišel za pár minut v taxíku. Odolat nabídce neodbytného taxikáře už stojí trochu úsilí a invence. Nemáte kam utéct, situace vyžaduje si rychle vymyslet historku, proč odmítáte, podle něj, výhodný směnný kurz. Taxikáři na letišti bývají nejvíce drzí a snaží se zneužít naivity, důvěry a únavy cestujícího.

Po příjezdu do hotelu vás recepční svěří do rukou asistenta, který vás zavede vedle do restaurace nebo vás na místě seznámí s hotelovým vekslákem. Na ruku dostaneme přibližně o padesát procent dinárů více než při oficiální směně v bance nebo při výběru z bankomatu.

Alžírsko není drahou zemí. Dináry navíc vám však umožní poznat nepoznané. Zaletět si do pouštního města Ghardaia nebo do města mostů – Constantine, pronajmout si auto s řidičem a navštívit fascinující římské památky v Djemile nebo Tipase, aniž by neplánované výdaje zruinovaly vaši peněženku. V duchu jsem si říkal, podobně se asi cítili cizinci v Československu před rokem 1989. Černá směna valut byla nezákonná, přesto jste veksláka potkali na každém rohu.

Bílý Alžír

Nemá rád nákupní turistiku, navíc když je spojená s návštěvou předražených metropolí. Vadí mi dopravní zácpy, přesila turistů nad místními obyvateli v centru měst, přecpané památky, kam se musíte mnohdy online objednávat měsíce předem, a v neposlední řadě nemám rád nastražené turistické pasti, ať už v gastronomii, ubytování nebo dopravě.

Budova Grande Poste postavená počátkem 20. století je dominantní architektonickou památkou hlavního města Alžírska.

Alžírsko pro mě představuje v tomto směru slušnou alternativu a důvod je prostý. Individuálních turistů přijíždí pramálo a na sporadické skupinové zájezdy se nevyplatí líčit pasti. Turistická infrastruktura je tu navíc v plenkách a její rozvoj nepatří mezi priority současné ani předchozích vlád. Výjimkou není ani hlavní město Alžír, kde omezená nabídka hotelů odpovídá počtu návštěvníků.

Alžíru z koloniální minulosti zůstal přívlastek bílý. Odkazuje na kdysi zářivě bílé fasády mohutných bohatě zdobených koloniálních domů, které tvoří okázalé bulváry srovnatelné s Paříží nebo Buenos Aires. Ne náhodou si tu budete připadat na ústřední Avenue Didouch Murad, dříve Rue Michelet, jako na pařížské Champs – Élysées.

Snad každý milovník architektury si v duchu položí otázku: kdy vznikly tyto evropské čtvrti na africkém kontinentu? S příchodem kolonizátorů v roce 1830 začala arabsko–turecká medina s těžko prostupnými křivolakými uličkami ustupovat od moře vzhůru do kopců. Postupně ji nahradila pravidelná urbanistická koncepce pravoúhlých, čtvercových a trojúhelníkových bloků. Tradiční domy Berberů a Arabů nahrazovaly vznosné obytné domy kolonizátorů, kteří chtěli přizpůsobit přístavní město francouzským představám. Z tohoto období pocházejí guvernérský palác, soudní budovy, divadlo a další sídla veřejných institucí.

Alžírsko dlouhodobě stojí na straně Palestinců. Jako jediná mezinárodně uznávaná země byla po útoku Hamásu připravena vstoupit do konfliktu s Izraelem.

Po několika krizích a snížení počtu evropských obyvatel dochází k další koloniální expanzi a překotné výstavbě s nástupem Napoleona III. Bonaparta k moci a jeho Druhého Francouzského císařství v roce 1852. Vzniká tu nádherná nábřežní kolonáda Boulevard Front de Mer, později nazývaná de la Republique. Dlouhou přímou řadu obytných domů a institucí charakterizují podobné fasády s vysokými arkádami v přízemí a tři podlaží s francouzskými okny a balkóny. Dnes nese jméno kubánského revolucionáře Che Guevary, což mnohé napovídá o tom, jak Alžírsko přistupuje k zásadním zahraničně politickým otázkám severní Afriky a Blízkého východu.

Po teroristickém útoku Hamásu proti Izraeli bylo Alžírsko jedinou mezinárodně uznávanou zemí, která mluvila o konfliktu či válce s Izraelem. Necelý měsíc po vraždění Hamásu alžírský parlament dal sty hlasy poslanců ze sta prezidentu Abdalovi Madžídovi Tabbúnimu pravomoc vstoupit do konfliktu v Izraeli na straně Palestinců. Alžírsko tak potvrdilo, že se řadí mezi země podporující palestinské hnutí a kritizující Izrael za vojenské akce. Na domech vlají palestinské vlajky. V metru oslovuje vláda cestující plakáty podporující Palestinu. Jejich zásah na cílovou skupinu bych přirovnal k účinku reklamních poutačů v pražském metru. I v Alžíru většina pasažérů sleduje s maximálním soustředěním displeje svých mobilních telefonů, jako by právě probíhal útok Al – Kajdy na New York.

Kasba

Přiznám se, že Kasba mě lákala k návštěvě Alžírska už od dětství. Zahrála si v mnoha filmech, které jsem jako kluk s napětím sledoval. Hlavni roli sehrála v bojích proti kolonizátorům, za získání nezávislosti Alžíru, o které jsme se učili ve škole.

Historická Kazba byla zapsaná do seznamu světového dědictví v roce 1992. Křivolaké uličky a schodiště stoupají do příkrého kopce. Doporučuji proto s prohlídkou začít na jeho vrcholu v paláci Dey.

Dnes tato památka zapsaná už v roce 1992 do seznamu světového dědictví UNESCO hraje o přežití. Prakticky ve všech architektonických skvostech probíhají restaurátorské práce. Uzavřena je nejkrásnější mešita města Ketchaoua i sousední nádherný palác Dar Hasan Paša postavený v roce 1791 v maurském stylu. Peníze na obnovu historických domů nestačí, hrozí sesuvy půdy. Co nezničila častá zemětřesení, dokonala francouzská armáda během marné snahy vytlačit z Kazby povstalce bojující za nezávislé Alžírsko. Nejzajímavější památkou na toto kruté období nedávné historie je muzeum Ali la Pointe. Přezdívali tak Ali Ammarovi, který se společně s dalšími třemi bojovníky odmítl vzdát přesile. Francouzští parašutisté v noci z 8. na 9. října 1957 vyhodili dům číslo 5 v Rue des Abderrames do vzduchu. Podobizny čtyř slavných mučedníků v záplavě státních vlajek shlížejí dodnes z bílých stěn na kolemjdoucí.

Zanedbanost, zchátralost a možná také absence moderně zrestaurovaných domů a paláců a nových fasád na vás působí maximálním autentickým dojmem. Úzká schodiště propojují různé výškové úrovně křivolakých uliček. Průchody vlevo i vpravo vtahují návštěvníky do stále temnějších zákoutí, kde často narazíte na zavřené dveře. V lepším případě po několika krocích vyjdete na malebnou vyhlídku, kde bydlí a pracuje jeden z desítek místních keramiků, malířů nebo uměleckých řemeslníků.

Historická Kazba byla zapsaná do seznamu světového dědictví v roce 1992. Křivolaké uličky a schodiště stoupají do příkrého kopce. Doporučuji proto s prohlídkou začít na jeho vrcholu v paláci Dey.

Uličky, schodiště a průchody Kasby stoupají od nábřeží Středozemního moře příkře do kopce, proto doporučuji začít s prohlídkou na jeho vrcholu v paláci Dey dostavěného v roce 1596. Propadnete se zpátky do minulosti, ale ne do doby husitské, jako pan Matěj Brouček ve známém románu Svatopluka Čecha, ale do Osmanské říše. Po cestě dolů nahlédnete do nepřeberného množství paláců, mešit, ruin i zatuchlých dvorků. Navštívíte mauzoleum Sidi Abdarrahmane a hřbitov postavené v roce 1696. Odpočinete si v jedné z mnoha kavárniček u kávy a sladké baklavy. Zpátky do současnosti se nevrátíte v sudu jako pan Brouček, ale po svých na náměstí Mučedníků.

Za antikou a římskými legionáři

Výchozím bodem za poznáním Djemily Cuicul, jedné z nejkrásnějších římských památek antického světa, je město Constantine vzdálené 391 kilometrů na východ od hlavního města Alžíru. I bez nedalekých antických ruin by toto město mostů stálo za samostatnou návštěvu. Dvě stě metrů hluboký kaňon řeky Rhumel rozdělil Constantine na dvě části, které spojuje pět historických mostů. Pokud jsem je správně spočítal. A jeden je hezčí než druhý! Nejsilnější dojem ve mně zanechal visutý most Sidi M’Cid. V roce 1912 ho navrhl francouzský inženýr Ferdinand Arnodin a do roku 1929 byl s výškou 175 metrů nejvyšším mostem na světě.

Visutý most Sidi M´Cid navrhl v roce 1912 francouzský inženýr Ferdinand Arnodin. Do roku 1929 byl s výškou 175 metrů nejvyšším mostem na světě.

Návštěvu sto kilometrů vzdálené Djemily lze údajně podniknout jen s policejním doprovodem anebo souhlasem policie. Nevím, jak to recepční v hotelu udělal, ale druhý den na nás čekal místní majitel turistické kanceláře, který nás posadil do svého vozu a zavezl nás do Djemily, aniž bychom potkali jedinou policejní kontrolu. Pod původním názvem Cuicul nebo Curculum ji před dvěma tisíci lety vybudovali Římané pro své vysloužilé legionáře.

Po zaplacení zanedbatelného vstupního poplatku už jsme mohli obdivovat rozměrné mozaiky přenesené pomocí speciálních technik z podlah šlechtických paláců, lázní a chrámů pod střechu jednoho muzea. Celkem 1 700 metrů čtverečních unikátních mozaik je rozmístěno ve třech rozměrných sálech společně s antickými sochami a dobovými lékařskými nástroji, šperky a řemeslnými výrobky. U východu z muzea potkáte posledního živého člověka, prodavače suvenýrů a hlídače v jedné osobě.

Divadlo pro tři tisíce diváků, přitom v městě Cuicul žilo deset tisíc obyvatel.

Pak už se úplně sami můžete procházet hlavními ulicemi Cardo Maximus a Decumanus Maximus, stoupat po schodech chrámu Septima Severa, navštívit palác Castorius o ploše 1 600 metrů čtverečních nebo se procházet veřejnými lázněmi. Těmi ostatně byla vybavena všechna větší římská města. Sestávaly se ze tří teplotně odlišených oddělení: caldarium, tepidarium a frigidarium, plus gymnasium. Tady vysloužilí legionáři ještě navíc využívali solárium, kde se v dámské společnosti slunili a odpočívali. Věřím, že i vy nepotkáte při prohlídce ani jednoho turistu a nebudete tak omezováni vytyčenými obhlídkovými trasami a zákazy vstupu.

Tipasa: poslední zastávka na cestě

Nakonec to nejlepší. Recepční v hotelu nám objednala taxíka a vyjeli jsme z Alžíru směrem na západ podél úrodného pobřeží do 74 kilometrů vzdáleného antického města Tipasa, což v semitském jazyce znamená zastávka na cestě. Založili ho Féničané. Původní přístav sloužil mořeplavcům k odpočinku a doplnění zásob při plavbě mezi dnešními přístavy Alžír na východě a Cherchell na západě.

Druhá nejvýznamnější antická památka v Alžírsku Tipasa se nachází 74 kilometrů západně od metropole.

Antické divadlo a hlavní kolonáda svažující se do přístavu

Utopená v bujné vegetaci s překrásnými výhledy na moře zaujímá Tipasa v pomyslném žebříčku alžírských antických památek první místo. Uprostřed středověkých ruin vás ohromí největší archeologická památka Tipasy – oválný amfiteátr postavený v třetím století našeho letopočtu na ploše 3 588 metrů čtverečních. Arkádami projdete na pódium a poté doprostřed arény, kde se odehrávaly souboje gladiátorů anebo lovy na divokou zvěř vypouštěnou z klecí skrytých v suterénu. Vy však ulovíte nejlepší záběry z útesů západní nekropole s výhledy na lázně a Nový chrám.

Nastal čas na pozdní oběd a s ním přichází i setkání s prvním pokusem nastražit past na turisty. Dodejme, že převážně na ty domácí. Taxikáři, čekající celou dobu před vchodem, se nyní za každou cenu snaží navigovat své klienty do předem vybrané „spolupracující“ restaurace. V chladících boxech tu na vás čekají krevety všech velikostí, chobotnice, čerstvé ryby a rozpálený gril. Nenechte si ujít unikátní kulinářský zážitek. Zaplatíte sice o trochu víc, než jste byli zvyklí v minulých dnech, ale radost vám to nezkazí. Máte přece od začátku na své straně výhodu paralelního směnného kurzu.

Podíl.
Exit mobile version