Brno – Čeští porevoluční prezidenti v době válečných konfliktů neplnili jen ceremoniální roli, chovali se jako aktéři s vlastními představami a ambicemi. Plyne to z nové knihy vědců Národního institutu SYRI, kteří analyzovali chování čelních představitelů států střední Evropy v dobách mezinárodních krizí. Jako příklady jim posloužily například války v Kosovu, Iráku, Gruzii či na Ukrajině. Institut o tom dnes informoval v tiskové zprávě.

Všechny tyto konflikty podle autorů ovlivnily politickou situaci v Česku, na Slovensku, Polsku i Maďarsku. Vědci se zaměřili na to, jak se propsaly do fungování výkonné moci a míry prezidentského aktivismu. „Hlavní pozornost jsme věnovali prezidentům, kteří reprezentují své země navenek, a lze proto předpokládat, že ovlivňují zahraniční a bezpečnostní politiku státu a válečný konflikt jejich pozici politicky a mocensky posiluje,“ uvedl Michal Kubát z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Čeští prezidenti podle nich v době konfliktů nebyli pasivní. „Extrémem z hlediska nesouladu s vládou i vysoké ofenzivnosti prezidentského aktivismu bylo chování Miloše Zemana při ruské anexi Krymu a následné válce na východě Ukrajiny roku 2014,“ domnívá se Lubomír Kopeček z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.

Rusko násilně obsadilo Krym v roce 2014 a po spěšně zorganizovaném referendu zanedlouho ukrajinský poloostrov anektovalo. Drtivá většina států světa zábor neuznává.

Zeman například v roce 2017 označil ruskou anexi Krymu za „fait accompli“, tedy hotovou věct. Ukrajině poradil, aby se dohodla s Moskvou na kompenzaci. Podle tehdejšího premiéra Bohuslava Sobotky (ČSSD, dnes SOCDEM) byly Zemanovy výroky v příkrém rozporu se zahraniční politikou ČR.

Zeman podle Kopečka využil spíše pasivního vystupování Sobotkovy vlády, její politické rozdělenosti, stejně jako nejednotnosti největší vládní strany, sociální demokracie. „Před domácí i mezinárodní veřejností se profiloval jako nejviditelnější reprezentant českého zahraničně politického postoje,“ míní Kopeček.

Velké vybočení prezidenta z opatrné linie prosazované vládou Vladimíra Špidly (ČSSD, dnes SOCDEM) se dá podle vědce zaznamenat také u Václava Havla těsně před začátkem amerického tažení do Iráku. Spojenými státy vedená koalice tam podnikla v březnu 2003 invazi kvůli obviněním, že vláda Saddáma Husajna disponuje zbraněmi hromadného ničení. Neprokázalo se to, důsledkem invaze byl hlavně pád diktátorského režimu, který ale vystřídaly roky chaosu a násilí.

Společně s premiéry sedmi zemí Evropy Havel podepsal takzvaný dopis osmi, tedy symbolickou podporu postupu USA. Ministerstvo zahraničí se tehdy od jeho postoje distancovalo a označilo ho za jeho soukromou iniciativu. V následném vývoji války v Iráku však držel hlavní otěže zahraničně politického kurzu Česka v rukou premiér Špidla, uvedli autoři ze SYRI.

Na Václava Klause se zaměřili v souvislosti s rusko-gruzínským konfliktem z roku 2008. Poté, co gruzínské jednotky vstoupily do jihoosetské metropole Cchinvali, začaly ve městě prudké boje s místními separatisty. Rusko vzápětí vyslalo do Jižní Osetie, která byla v té době oficiálně autonomní oblastí Gruzie, armádu a devítidenní válka si vyžádala stovky obětí, převážně mezi civilisty. Moskva tehdy obsadila Jižní Osetii a Abcházii a později uznala jejich nezávislost.

V silných prvotních reakcích pro domácí publikum se Klaus podle odborníků dostal do zřetelného rozporu s protiruským kurzem vlády Mirka Topolánka (ODS). „Tento rozpor ale netrval dlouho a mimo Česko byl méně viditelný. Přes chybějící vzájemný soulad tak zůstal spor mezi prezidentem a vládou hlavně domácím,“ poznamenal Kopeček.

Knihu vydalo nakladatelství Palgrave Macmillan. K jejím autorům dále patří politologové Vít Hloušek a Michal Kubát a ústavní právník Jan Kysela.

Národní institut SYRI sdružuje 150 vědců z Masarykovy univerzity, Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR.

‚;
} else {
let zoneId = ‚78406‘;
zoneId = (zoneType === ‚autonaelektrinu‘) ? ‚230106‘ : zoneId;
div.innerHTML = “;
}
}

Share.