Čeští osadníci zavedli v asijské stepi elektřinu a postavili domy. Konec byl hořký

Někteří se vrátili domů, někteří skončili v pracovních lágrech nebo dokonce na popravišti. Paranoia a represe stalinské éry zasáhla i je, definitivní konec Interhelpa nastal v roce 1943.

Mapovat stopy těchto osadníků do Kyrgyzstánu a setkat se s jejich potomky se letos vydala expedice českého sdružení Gulag.cz. „Zajímalo nás, co se tam dochovalo. Fyzická paměť jako budovy, ale i co o tom dnešní obyvatelé Kyrgyzstánu vědí. Zajímala nás dokumentace pozůstatků represí. Dostali jsme se k bývalému uranovému dolu, kde pracovali vězňové gulagu. Našli jsme masový hrob z doby Velkého teroru. Zajímalo nás, jak se tyto represe dotkly Čechů a Slováků, kteří tam přišli v rámci Interhelpa,“ popisuje v rozhovoru pro Aktuálně.cz ředitel Gulag.cz Štěpán Černoušek.

Žijí v Kyrgyzstánu lidé, kteří vědí, že jsou potomky československých osadníků z Interhelpa?

Několik desítek. Mají v Biškeku krajanské sdružení Nazdar v budově ministerstva kultury, kterou ve třicátých letech stavěli právě Čechoslováci z Interhelpa. Postavili tu budovu, ale pak ji koncem třicátých let využívala sovětská NKVD. V podzemí se nacházely cely, ve kterých popravovala vězně a mezi nimi bohužel některé z těch československých osadníků Interhelpa.

Kus za Biškekem je mohyla Ata-Bejt, která připomíná oběti totalitních režimů v Kyrgyzstánu. Stojí v místě masového hrobu z období stalinského teroru, kde spočívalo 137 těl. Mezi nimi Čech Josef Skalický a Slovák Ondrej Pálinkáš, oba z Interhelpa. Zemřeli v budově NKVD, kde je dnes ten krajanský spolek Nazdar, a pak ostatky převezli do tohoto masového hrobu. Ten vytvořili z cihelny s pecí, kterou také stavěli Čechoslováci.

Několik desítek lidí českého a slovenského původu žije v Biškeku v ulici Interhelpo a jejím okolí. Je tam zachovaný domek, kde bydlel tehdy tříletý Alexander Dubček s rodiči. Paradoxně je v původním stavu jen jediný ze dvacátých let.

Stalin podezříval Čechy a Slováky z Interhelpa, že byli zahraničními agenty?

Hlavně v době Velkého teroru v letech 1937 nebo 1938 stačila jiná národnost, uvedená v dokumentech, k tomu, aby se někdo dostal do podezření ze špionáže. Ti Češi a Slováci, kteří tam do třicátých let zůstali, už většinou měli sovětské občanství, ale měli v dokumentech uvedenou českou nebo slovenskou národnost. Některé z nich NKVD zatkla až v roce 1941 po napadení Sovětského svazu Německem, což souviselo zjevně s podezřením nebo spíš paranoiou, že by Češi mohli být na straně Německa. Ale byla tam i udání mezi sousedy a druhy z Interhelpa. Je třeba říci, že v rámci Interhelpa přijelo i mnoho československých občanů německé nebo maďarské národnosti. Někteří Češi a Slováci vstoupili do 1. československého armádního sboru, který od roku 1942 formoval v Sovětském svazu Ludvík Svoboda.

Sedí na Čechy a Slováky, kteří tenkrát podstoupili tu cestu hluboko do Střední Asie, označení osadník?

Vlastně ano. Přijeli do míst, která byla úplnou a necivilizovanou exotikou. Kyrgyzové žili v jurtách, v Biškeku stálo jen pár zděných domů. Neexistovala tam elektřina, tu tam zavedli právě až Čechoslováci z Interhelpa. Nestály tam žádné továrny, v Biškeku končila železnice a všude kolem byla jen holá neúrodná step, všechno tam pomáhali budovat ti osadníci. V podstatě tam založili průmysl a také tam šířili komunistické ideály, protože ve velké většině to opravdu byli takoví zapálení komunističtí idealisté.

Nebyli mezi nimi ale také ti, kteří třeba jen chtěli zmizet z Československa?

Nějací takoví tam možná byli, ale velkou většinu tvořili idealisté, věřící v komunismus a Sovětský svaz. Někteří z nich ztratili v Československu práci a domnívali se, že tam začnou nový, lepší život. Ale všichni, kteří se do Kyrgyzstánu tehdy rozhodli odcestovat, museli prodat veškerý majetek – včetně domů – a peníze vložit do společného družstva.

Vydali se přes půlku světa do míst, o kterých se skoro nic nevědělo. Jediné informace měli od agitátora Rudolfa Marečka, který jezdil po republice a hledal lidi, kteří by do družstva vstoupili a do Kyrgyzstánu odjeli. Přemlouval je, aby odjeli pomáhat budovat Sovětský svaz a lákal je i na krásnou přírodu Kyrgyzstánu, například na jezero Issyk-kul, kde už v roce 1918 založil jednu komunu.

Kyrgyzstán. | Foto: gulag.cz

Jaké byly další osudy tohoto agitátora Rudolfa Marečka?

Do Ruska odjel poprvé už někdy v roce 1910, ještě před první světovou válkou. Byl to dobrodruh, který rád cestoval a uměl mnoho jazyků. Během první světové války v podstatě utekl i se svou rodinou do Ruska, cestou mu zemřely dvě malé děti. Pak se pohyboval ve Střední Asii, na území dnešního Kazachstánu a Kyrgyzstánu. Zakládal komunistické noviny, byl to zapálený komunistický idealista, aktivní stoupenec bolševiků. A měl velký vliv. Osobně se přičinil o to, že se stovky tisíc Kyrgyzů po bolševickém převratu vrátily v roce 1918 domů z Číny, kam dva roky předtím uprchly před náborem předchozí carské ruské vlády do armády. Šel pěšky přes horské průsmyky do Číny a přesvědčil Kyrgyze, aby se vrátili.

Je mnoho náznaků, že pracoval pro sovětskou tajnou službu, i když o tom nejsou k dispozici jasné důkazy. Později chodil po horách, narodil se mu syn Bořivoj a oba pak stáli u zrodu sovětského alpinismu v Kyrgyzstánu a jsou tam známí jako jeho průkopníci a zakladatelé. Jmenují se tam po nich horské vrcholky nedaleko Biškeku. Oba už tam žili do konce života, syn Bořivoj zemřel v Kyrgyzstánu v roce 2001. Za druhé světové války učil sovětské vojáky bojovat ve vysokohorském prostředí.

V Biškeku jsem navštívil vnučku Rudolfa Marečka. Česky neumí, i když má doma české knihy.

Elvíra Marečková, vnučka organizátora přesídlení Čechoslováků v rámci programu Interhelpo Rudolfa Marečka. | Foto: gulag.cz

Je v současném Kyrgyzstánu cítit nostalgie po Sovětském svazu?

Nejvíce ve Střední Asii. Rozhodně víc než v Kazachstánu a Uzbekistánu. V těchto dvou zemích už prakticky nejsou žádné komunistické pomníky a památníky, Uzbekistán vypadá podobně jako Turecko. V Kyrgyzstánu zůstaly sochy Lenina, rudé hvězdy a další připomínky Sovětského svazu. Ve městě Oš je největší Leninova socha ve Střední Asii. Přechod z Uzbekistánu do Kyrgyzstánu je velkým zlomem, třeba i v automobilovém parku. V Uzbekistánu skoro nejsou ruská nebo sovětská auta, v Kyrgyzstánu mnoho.

Kyrgyzové a Kazaši jsou příbuzné národy, něco jako Češi a Slováci, ale v pohledu na sovětskou minulost se dost liší. Nicméně kyrgyzský parlament nedávno schválil zákon o zpřístupnění archivů NKVD a KGB, což by nám umožnilo podstatně si doplnit informace o osudech československých osadníků z Interhelpa. Ale prezident to zatím nepodepsal a naopak ho vrátil s mnoha připomínkami k přepracování.