Do Kyjeva na místo, kam česká organizace Post Bellum přivezla z Prahy sanitky a další pomoc na frontu, dorazil i muž s pistolí u pasu, v maskáčích a s maskou přes obličej.

Český dobrovolník skončil v kancelářské práci a vstoupil do ukrajinské armády, proti Rusům bojuje už od jara 2022. S rozhovorem pro Aktuálně.cz souhlasil jen pod podmínkou, že nebude vidět jeho tvář a redakce nezveřejní jeho jméno. Popisuje v něm nejtěžší boje i situaci, ve které se ocitl tváří v tvář smrti. 

„Vedle nás ležela těla tří mrtvých Rusů a kolem mnoho nevybuchlé munice. Dodneška nechápu, jak jsem přežil. Tehdy jsem si fakt říkal, že je konec,“ líčí a dodává, že Rusové mají nyní na frontě obrovskou početní převahu, přestože každý den mají velké ztráty. 

Na jakých místech jste už ve válce bojoval?

Avdijivka, Vuhledar, Marjinka, Solodke, všechno Doněcká oblast. Teď jsem v Serebrjanském lese v Luhanské oblasti, kousek od města Lyman.

O Serebrjanském lese se tvrdí, že tam jste Rusům velmi blízko, že stojíte téměř tváří v tvář…

V podstatě to tak je. Stojíte 200 metrů od sebe, mezi vámi jsou miny a ostnaté dráty. Rusové bloudí po lese a několikrát se stalo, že přišli na naše pozice, protože se ztratili a nevěděli, kde jsou. My máme systém, jak se orientovat a jak najít někoho, kdo se ztratil, a zatím se nestalo, že by někdo z našich omylem přišel k Rusům.

V létě tam vypukl velký požár a dlouho jsme si nebyli jisti, co Rusové dělají. Jestli nepoužili nějaký plyn. Les je hustý, takže občas musíme stromy kácet a prořezávat. Když se jede autem na pozice, obvykle máme v kufru jednu nebo dvě motorové pily. Jeden z mých spolubojovníků by se asi mohl stát mistrem světa v řezání motorovkou. Během několika sekund dokáže prořezat průjezd, aby auto mohlo pokračovat dál. Je opravdu neuvěřitelný.

Když jsem v létě mluvil s vojáky v Sumské oblasti na severu Ukrajiny, říkali, že všichni zajatí Rusové vyprávějí stejný příběh. Že o ničem nevěděli, že si mysleli, že jedou na cvičení. Mají to naučené. Máte i vy takové zkušenosti s ruskými zajatci?

Ze začátku to tak bylo. Někteří říkali, že do války nechtěli, že po nikom nestříleli, nic nevěděli a neviděli a tak dále. Ale ve Vuhledaru se nám stalo, že ruský voják počkal, až se jeho spolubojovníci stáhnou, pak si sundal vestu, odložil zbraň a přes pole přešel k nám. Bylo mu jednadvacet, brečel a říkal, že do války nechtěl. Většinou ti zajatci bojují za peníze, mají podepsané kontrakty. Je mezi nimi mnoho Burjatů, Jakutů a lidí z národnostních menšin z asijských částí Ruska. Moje zkušenost je taková, že etnických Rusů v armádě moc není, určitě ne většina.

Dostal jste se někdy do situace, kdy jste měl pocit, že už je konec, že se loučíte se životem?

Mnohokrát. Na blízkém kontaktu s nepřítelem je obvykle možné se z problémů vysekat, mívá to řešení. Horší je těžké dělostřelectvo a tanky. Jednou jsem byl v situaci, kdy naši pozici Rusové ostřelovali z tanků na svahu od desíti večer do sedmi ráno, každých dvacet minut. Dlouho jsem čekal na místě s jedním kolegou, vedle nás ležela těla tří mrtvých Rusů a kolem mnoho nevybuchlé munice. Byla měkká země a všude strašně bahna, začátek jara. Dodneška nechápu, jak jsem přežil. Tehdy jsem si fakt říkal, že je konec.

Nášivky na maskáčích českého dobrovolníka. | Foto: Martin Novák

Jak zvládáte strach?

Nesmíte mu podlehnout. Uvedu případ, který se odehrál minulý týden. Někde se stala chyba, někdo možná zadal špatné souřadnice, a tak se náš oddíl dostal pod prudkou palbu ruských dronů. Jeden z našich kluků dostal panickou ataku, křičel do vysílačky, ale nedokázal říci, co se děje a kde ho máme vyzvednout. Nakonec jsme ho vyzvedli, ale mohlo to dopadnout velmi špatně. Jakmile se člověk přestane kontrolovat, není řešení a úniku z kritické situace. Navíc do problému stahuje lidi kolem sebe.

S jakou zbraní sloužíte?

S tou nejlepší, jaká je – s českou útočnou puškou Bren 2. Je to nezmar, přežije všechno: písek, vodu, bahno, sníh. Je to velká a zasloužená chlouba českých zbrojařů.

Jak začalo vaše působení v řadách ukrajinské armády?

Když začala válka, přivezl jsem na Ukrajinu humanitární pomoc. Byla to první věc, co jsem udělal. Moje chuť pomáhat pak vedla k tomu, že jsem se dostal do výcvikového tábora a následně na frontu. Nebylo to tak, že bych si od začátku řekl, že chci bojovat, ale prostě to tak dopadlo. Sekl jsem v Česku s kancelářskou prací, která byla v době covidu i po něm dost obtížná.

Měl jste nějaký výcvik z Česka?

Ani moc ne. Byl jsem na vojně v polovině devadesátých let a potom jsem dělal občas sportovní střelbu. Několik let před válkou jsem trénoval praktickou střelbu, ale samozřejmě jsem netušil, jak to jednou využiji. Ale řekněme, že žádnou speciální průpravu a výcvik jsem neměl.

Do jaké jednotky jste se dostal?

Už ve výcvikovém táboře nás rozdělovali. Já jsem se dostal k oddílu, který spadal pod ukrajinskou vojenskou rozvědku HUR. Byl jsem u 72. brigády a teď u 53. brigády. Není pevně dané, že když vás někam přidělí, už tam zůstanete.

Jste tady nepřetržitě, nebo občas jezdíte do Česka?

V Česku jsem byl od svého nasazení dvakrát. Jednou jsem se léčil a dával dohromady po zranění, druhá cesta souvisela s ukončením mého pracovního poměru v zaměstnání.

Jak to bude dál? Nehrozí nějaký velký ruský průlom? Nebo už se frontové linie moc hýbat nebudou?

Netroufám si dělat nějaké odhady. Naše situace teď je lepší třeba oproti jaru v tom, že máme více munice, ale Rusové mají prostě obrovskou převahu v počtu nasazených lidí. Oni jsou schopní ztratit za den neuvěřitelně mnoho vojáků v porovnání s námi. Myslím, že nějaké vyjednávání je možné, ale většina Ukrajinců odmítá kompromisy, týkající se území.

Umíte ukrajinsky?

Jasně, bez toho to nejde.

Ztratil jste v boji mnoho kamarádů?

Hodně. Strašně moc.

Sanitky, generátory a další vybavení dovezla pro 53. brigádu a další ukrajinské jednotky organizace Post Bellum.

Video: Nedovedeme si u nás představit, jak je válka ekonomicky náročná

Spotlight moment: Válka je extrémně ekonomicky náročná, pomoc Západu nemusí stačit, říká bezpečnostní analytik Jan Ludvík | Video: Tým Spotlight

Podíl.
Exit mobile version