V České republice si vydělávala na výškových pracích, dodělávala si doktorát. Maximum času trávila v horách. Teď ovládá drony v zákopech na Donbase. S Češkou přezdívanou Radouch jsme mluvili během jejího volna ve východoukrajinském městě Slavjansk o její cestě od rozdávání humanitární pomoci k zabíjení Rusů.
O armádě neměla ve svém předchozím životě ani potuchy. Na Ukrajině začínala s rozvozem humanitární pomoci, pokračovala jako instruktorka taktické medicíny, ale nakonec se po dvou letech války rozhodla bojovat. S českým Ukrajincem Maxem tvoří nyní pár nejen životní, ale i bojový. Společně prošli výcvikem a společně jsou nyní na frontě. „Měli jsme předem dohodnutou jednotku, měli jsme dohodnuté, že nám to povolí, že budeme pracovat spolu.“ A proč nezůstala v pozici zdravotnice? „Líbí se mi, co vždycky říká Max, že nejlepší medicína je ničit nepřítele.“
A přesně to nyní dělají. Sedí za notebookem s ovladačem sebevražedného dronu v ruce a zabíjejí Rusy. Na monitoru je vidí do poslední chvíle. „To jsou chvíle, kdy si ty fakt musíš připomínat, proč tu jsi a co by se stalo, kdybys to neudělal. Protože bys tyhle lidi měl za chvíli buď ty nebo tvoji kamarádi v zákopech. To je věc, na kterou musíš pořád myslet.“ Ale jak sama říká, „nedokážu se potom zpětně dívat na ty záběry“.
Drony mají nejen oni, ale i nepřítel – Rusové. Proto jezdí na pozice jen v noci, v autech mají rušičky dronů, a na pozici jsou buď ve vykopaném bunkru nebo ve sklepě rozstříleného domu. „Nejnebezpečnější situace jsou přesun na pozici, vypouštění našeho dronu a cesta na záchod“ (kterým je obvykle kadibudka na dvoře venkovského domu).
Kde bydlí, když nejsou na frontě? Jaké mají vztahy s místním obyvatelstvem? Jak často jsou na pozici a jak dlouhý mají odpočinek? Nemrznou v zákopech? A proč se Slavjansku říká „Město lásky“? To vše se dozvíte v rozhovoru s českou pilotkou dronů „Radouchem“.
