Když Rusové zaútočili na Ukrajinu, žila v Moskvě. V reakci na invazi se přesunula do napadené země, kam se od té doby vrací a píše o ní reportáže. Nedávno jí vyšla kniha. Skotská novinářka Jen Stout, která přijela do Prahy na pozvání Bakala Foundation, v rozhovoru pro Aktuálně.cz popisuje, jak se Ukrajina mění, v čem je podle ní děsivá, v co místní doufají i jak jsou na válku připraveni Britové.
Kdy naposledy jste navštívila Ukrajinu?
Před pár týdny. Byla jsem v Mykolajivu a pracovala na článku, který vyjde přibližně za měsíc. Je o procesu odminování po ruské okupaci. Jedna z pozoruhodných věcí na tom je, že nejde jen o pozemní miny, ale také o nevybuchlou munici, protože stará sovětská munice zhruba ve 30 až 40 procentech případů selhává. Takže země je pokryta touhle nebezpečnou sra*kou. A její odstraňování je neuvěřitelně pomalý a namáhavý proces.
Předtím jsem tam byla letos v lednu, hlavně v Charkově.
Vím o vás, že když v únoru 2022 začala plnohodnotná ruská invaze, tak jste byla v Moskvě a krátce poté jste vyrazila na Ukrajinu. Od té doby jste tam byla několikrát. Jak se za tu dobu země mění?
Na začátku tam panovala neuvěřitelná atmosféra naděje a lidé tou nadějí byli opojeni. V květnu 2022 vytlačili Rusy z Charkova, pak proběhla letní protiofenziva a Ukrajinci znovu dobyli rozsáhlé části své země. Panoval pocit, že by možná mohli vyhrát. Lidé neustále mluvili o vítězství. Ovšem teď už o vítězství nemluví.
O čem mluví místo toho?
O přežití, o existenci. Jsou naštvaní kvůli nedostatečné pomoci, kterou dostali od Západu, od svých takzvaných spojenců. Jsou vyčerpaní a každý den je to těžší a těžší.
Ukrajinští vojáci v zákopech poblíž Charkova, červenec 2025. | Foto: Reuters
Mluví o Donaldu Trumpovi, který tvrdil, že až se vrátí do Bílého domu, tak válku okamžitě ukončí?
Nejsou naivní. Ukrajinci vždy věděli, že to záleží hlavně na nich. Byla jsem v Charkově, když Donald Trump letos v lednu nastoupil do úřadu. A bylo to legrační, protože když jsem odjížděla z Velké Británie, všichni doma říkali: „Proboha, ty jedeš na Ukrajinu, zrovna když nastupuje Trump? Co se může stát? Možná dojde k nějakému velkému ostřelování?“
A když jsem dorazila do Charkova, celý týden jsme o Trumpovi nemluvili. Protože moji přátelé v Charkově jsou zaneprázdněni poezií, uměním, sochařskými výstavami, divadelními představeními, mají neuvěřitelně bohatý kulturní život. A hodně z toho je jejich snaha vyjádřit se v kreativní formě o tom, jaké je v tomto městě žít i po třech letech války.
Ale co se týče Trumpa, jen pokrčí rameny. Říkají: „Vždycky jsme věděli, že je to na nás. Nikdy jsme nečekali, že budeme mít plnou podporu. Je to na nás.“ Takže jsou možná pragmatičtější než tady.
Mají pořád nějakou naději? Doufají v něco?
Naději nemůžete udržet tak dlouho. Můžete to vydržet pár měsíců, ale tak dlouho ne. Lidé se samozřejmě nevzdávají, protože nemohou, protože je to existenciální otázka. Myslím, že doufají, že zvýšená produkce dronů je krok správným směrem. Doufají, že jejich vlastní země bude moci vyrábět více zbraní, které potřebují, a díky tomu nebudou natolik závislí na dodávkách ze Západu, který je dost nespolehlivý.
Ale buďme upřímní. Rusové získávají půdu pod nohama – sice jen po kouscích, ale pořád postupují. A Ukrajinci se museli stáhnout od Kursku, nikdo už nemluví o Krymu…
Na snímku je voják v čerstvě dobyté osadě Malaja Lokňa v Kurské oblasti. | Foto: Reuters
Vraťme se na samý začátek války. Proč jste se tehdy rozhodla na Ukrajinu přijet?
Pokud mám být upřímná, vždycky jsem tam chtěla jet. Dlouho jsem o tom přemýšlela, mluvím rusky, rozumím trochu ukrajinsky. Studovala jsem historii Ukrajiny a Ruska, měla jsem asi sedm osm let zkušeností jako novinářka.
Strávila jsem tři týdny v Rumunsku, absolvovala výcvik a snažila se sehnat neprůstřelnou vestu. Vždycky jsem chtěla být uprostřed dění. Pamatuji si, jak mě někdo z novinářské branže varoval: „Nesmíš jet na Ukrajinu, protože to bude strašné, tak strašné, že to ani nejde popsat.“
A ano, dějí se tam strašné věci. Ale lidé zapomínají, že Ukrajina je velká země. Válka je všude, ale je tam také spousta normality. Já osobně se tam setkávala s pohostinností, láskou a pomocí.
Jak na to reagovala vaše rodina?
Velmi mě podporovali. Nemám děti, ale starala jsem se o jedny docela malé, a těm se snažím vysvětlit, proč to dělám.
Zažila jste pocit skutečného nebezpečí?
Ano. Je to zvláštní nebezpečí, protože přichází z nebe a je opravdu nepředvídatelné. Nemůžete s tím moc dělat. Sice nejsem v blízkosti ruských pozic, ale nikdy nevíte, jestli nepošlou balistickou raketu nebo dron Šáhed.
V Charkově bylo děsivé, když začali používat klouzavé bomby, kdy na staré bomby přidělali křidýlka. Je to odporná taktika v civilním prostředí, dosah výbuchu je velký. Když jsem byla v Siversku, blízko frontové linie, bylo toho víc, často jsme museli utíkat do krytu.
Kromě toho jsou tu normální dny v Kyjevě, normální dny v Charkově s výbornou kávou, pečivem a přáteli. Je to zvláštní, absurdní kontrast.
V rozhovoru pro Aktuálně.cz jsem nedávno mluvil s paní Lidou z Oděsy, která mi popisovala, jak se lidé chodí koupat do moře a přitom sledují sestřelování Šáhedů. Zvykli si na válku?
Zvykli a my si to ani nedokážeme představit. Myslíme si: „Bože, kdyby hrozilo nějaké nebezpečí, byli bychom všichni v suterénu.“ A ano, byli bychom tam asi týden. A pak bychom vyšli ven. A pak bychom se prostě přizpůsobili. Všichni se přizpůsobí. Je to lidská přirozenost, předpokládám.
Jak lidé reagují na válku ve vaší domovské Velké Británii?
Zpočátku byla reakce skvělá, byla jsem hrdá a šťastná. Když jste jeli po Skotsku, všude byly ukrajinské vlajky, poslali jsme tolik džípů a pickupů, jeden z nich jsem řídila.
Posílali je třeba lidé z farem, a staré džípy jsou na frontě rychlé a jsou také levné. Sice jsme nepřijali tolik uprchlíků, protože to řídí britská vláda a nikoli ta skotská, a oni jsou obecně proti migrantům. Ovšem měli jsme nějaké uprchlíky, docela dost ve Skotsku, mnoho v Edinburghu. Ale zájem o válku mizí, lidé se nudí a ztrácejí zájem nebo to považují za příliš depresivní.
Je válka blízko i pro Brity?
Myslím, že je a oni si to neuvědomují. Jsou zapojeni do této války. Jsme na ostrově, cítíme se velmi bezpečně. Navíc jsme nebyli napadeni už tisíce let. Víte, kolik protivzdušné obrany nám v Británii zbývá? Žádná, jen na některých lodích, a na pevnině žádná.
Desítky let jsme se odzbrojovali s tím, že se o nás postarají Spojené státy, že nás ochrání. Ale Amerika je pryč. Jsem proti válce, kdysi jsem vedla kampaň proti válce v Iráku, chápu, že válka je odporná věc. Ale někdy prostě musíte bojovat proti fašismu.
Jsou tu dezinformace, je tu hybridní válka. A my, Francouzi, Němci, si prostě zacpáváme uši…. A podívejte, kde jsme teď.
Jako novinářka působíte na volné noze, takže je pro vás velmi důležité zaujmout svoje publikum. Zajímá se stále?
Zajímá se méně. Když den co den dopadají na Charkov bomby, přestává to pro mnohé lidi být zpráva. Navíc se pozornost přesunula na válku v Gaze. Teď píšu delší eseje, delší reportáže a už nemusím bojovat o nejnovější zprávy.
Tím se pomalu dostáváme k vaší knize „Noční vlak do Oděsy“, kterou jste za války napsala. Můžete popsat, o čem to je?
Částečně reportáž, částečně memoáry, částečně cestopis. Není to žádná šedá ponurá postsovětská země. Nenávidím ten stereotyp. Je to tak krásné, hory a step.
