Cadillac XT6 je příjemnou vzpomínkou na dobu, kdy Evropa neřešila spotřebu

Když se zeptáte fanoušků amerických aut v Česku na Cadillac, většinou pokrčí rameny a řeknou něco ve smyslu „ten jde mimo mě“. A statistiky tomu odpovídají, obvykle si u nás pro Cadillac přijde v průměru jeden zákazník měsíčně. Když je dobrý rok, může jich dorazit kolem dvaceti.

Dost možná je to tím, že případný zájemce musí být tak trochu rebel, který si za svým rebelstvím stojí i u benzinové pumpy, kam bude s Cadillacem XT6 mířit celkem často. Přímovstřikový nepřeplňovaný šestiválec nelze v žádném případě obvinit z nezřízeného apetitu, ale o svých dvanáct litrů benzinu se zkrátka ošidit nenechá. Úspornější alternativa lépe odrážející evropské ceny pohonných hmot také existuje – je jím dvoulitrový čtyřválec turbo z dílny GM, který svého času sloužil i v Opelu Insignia.

Lze si jistě položit otázku, kdo by po něčem takovém toužil, když bez velkého motoru s bublavým zvukem by Cadillac vůbec nepůsobil kompletně. Automobilka, jejíž historie sahá až k samým počátkům detroitského automobilového zázraku, na šesti- a osmiválcích založila svůj úspěch. I díky tomu platí za luxusní značku a v hierarchii těch amerických patří na vrchol.

Našinec by s takovým zařazením patrně nesouhlasil, v interiéru XT6 totiž nenajde nic, co by na luxus odkazovalo. Ale znalec „amerik“ by nejspíš namítl, že znakem prémiovosti je už to, když v autě chybí hora nepěkných tvrdých plastů, pro zámořská auta tak typická.

Takové v cadillacu skutečně k vidění nejsou, navíc tady všechno lícuje a nic nevrže, i když testovaný exemplář už si pár desítek tisíc kilometrů odkroutil. V souvislosti s XT6 lze mluvit také o pozornosti k detailu, to když linie přístrojové desky ve stejné úrovni navazuje na obložení dveří.

Jsou tu ale i věci, které působí překonaně, třeba malý, osmipalcový displej uprostřed přístrojové desky nebo absence digitálního příjmu rádia. Propojení s telefonem ale funguje bezchybně, i když na Android Auto je třeba kabel.

Kvality Cadillacu je třeba hledat jinde, například v rozlehlém vnitřním prostoru se sedmi sedadly s dobře vyřešeným přístupem ke třetí řadě. Anebo v obřím kufru, kde sklopená opěradla tvoří dokonalou rovinu, na které se dá jistě i pohodlně nocovat.

A pak je tu ten šestiválcový atmosférický zážitek bez hybridních příkras, na jaký jsme v Evropě už trochu pozapomněli. V kombinaci s mechanickým posilovačem řízení přináší suverénní a současně nepřepjatou jízdu, korunovanou hladkým devítistupňovým automatem a nádherným zvukem.

Na 2,1 tuny vážící auto je takový motor právě tak akorát, nepůsobí znaveně, zároveň ani zbrkle. Zkrátka americká pohoda se vším co k ní patří – včetně typicky krátkých sedáků bez výraznější boční opory, kde na koženém čalounění tělo v zatáčkách tak trochu povlává ze strany na stranu. A také brzdami, které by mohly mít rychlejší nástup, protože na starém kontinentu jezdíme tak nějak ostřeji.

Kdo by si ale myslel, že s americkým autem se dá dobře jezdit jen rovně, bude pokrokem, jakým tyto vozy v posledních letech prošly, příjemně zaskočen. Protože za podvozkem s víceprvkovou zadní nápravou se neskrývá jen komfort, ale i překvapivá čipernost.

Cadillac XT6 zcela určitě není typem auta, které by konvenovalo masám českých motoristů. Kdo se ale cítí lépe mimo hlavní proud a zároveň úzkostlivě neřeší spotřebu, tomu má značka amerických prezidentů co nabídnout.