Nikdy v posledních dvou stech letech se v českých zemích nerodilo tak málo dětí, jako tomu je v současnosti. Jestliže loni spatřilo světlo světa v Česku 84 311 novorozenců, nejméně od dob Marie Terezie, letos bude tento počet ještě výrazně nižší. Propad porodnosti by byl ještě výraznější, nebýt asistované reprodukce.
Díky umělému oplodnění se v Česku loni narodilo kolem pěti tisíc dětí – šlo tedy o více než šest procent všech porodů. Tento podíl se od roku 2013 více než zdvojnásobil. Jak říká vedoucí lékařka kliniky reprodukční medicíny IVF Cube Praha Hana Višňová: „V Česku se narodí díky asistované reprodukci v posledních letech mezi čtyřmi a pěti tisíci dětí ročně. To je každý rok jedno malé městečko, které by jinak neexistovalo.“
Na kolik ale vlastně pořízení potomka díky umělému oplodnění rodiče vyjde? Jak se z tohoto sektoru medicíny stal velký byznys a co to přináší za negativa? Proč je současné zákonné nastavení podmínek umělého oplodnění v lecčems nespravedlivé? A jak se za poslední dekády změnilo společenské vnímání asistované reprodukce?
Kolik stojí dítě
První dítě počaté díky umělému oplodnění – Angličanka Louise Brownová – přišlo na svět 25. července 1978. Už o čtyři roky později se podobný úspěch podařil prvně i v Československu. Z tohoto medicínského zázraku se během následujících dekád stal vcelku běžný zákrok, který každoročně jen v Česku podstupují tisíce párů. A změnilo se i to, jak umělé oplodnění vnímá společnost.
„S asistovanou reprodukcí jsem začínal před třiceti lety a v té době to bylo opravdu pro páry stigmatizující. Za lékařem přišla většinou jen žena, přesvědčit muže na jakékoliv vyšetření bylo hodně obtížné. A to, že dítě bylo počato asistovanou reprodukcí, bylo velké tabu, rodiny o tom nehovořily, na malých vesnicích se styděly,“ říká David Rumpík, zakladatel a ředitel Kliniky reprodukční medicíny a gynekologie Zlín. Od té doby se ale podle jeho zkušeností situace zásadně změnila. Asistovaná reprodukce už přestává být tabuizovaným tématem, do značné míry i kvůli tomu, že neplodnost postihuje velký počet párů – v Česku v průměru každý pátý.
Pomoc s početím tak v Česku v posledních letech vyhledával stále větší počet lidí. Jestliže v roce 2008 zdejší kliniky provedly bezmála 16 tisíc cyklů s cílem otěhotnět (cyklem se myslí odebrání vajíčka a oplození spermií mimo tělo ženy, tedy v laboratoři), v roce 2022 už těchto zákroků provedly bezmála 43 tisíc. Souběžně rostou i náklady s tím spojené, a to jak zdravotním pojišťovnám, tak i párům, které asistovanou reprodukcí procházejí.
Zdravotní pojišťovny v Česku aktuálně přispívají až na čtyři cykly umělého oplodnění, a to do 40. narozenin léčené ženy. Všeobecná zdravotní pojišťovna, která má přes šest milionů klientů, spočítala, že párům na jeden cyklus mimotělního oplodnění (tzv. IVF = in vitro fertilizace) přispěje v průměru 62 tisíc korun. Celková pojišťovnou vynaložená suma v posledních letech výrazně rostla. Zatímco před deseti roky činila 200 milionů korun, loni náklady na zdravotní služby související s asistovanou reprodukcí činily 339 milionů.
Z mezinárodních studií vyplývá, že celkové náklady za jedno živě narozené dítě po IVF jsou ve vyspělých zemích v přepočtu na úrovni zhruba půl milionu korun. V jednotlivých zemích se samozřejmě mohou lišit, zatímco třeba v USA jsou kolem 400 až 650 tisíc korun, v evropských zemích se odhadují na 75 až 400 tisíc korun.
Část nákladů za léky, některá vyšetření a moderní doplňkové metody, které mohou úspěšnost léčby zvýšit, páry vždy hradí ze svého. Dopředu přitom málokdy vědí celkovou sumu, protože to, jak bude léčba dlouhá a jak přesně bude probíhat, nelze předem nikdy odhadnout.
Jak říká například vedoucí lékař brněnské kliniky Reprofit Pavel Otevřel, doplatky za léky a nadstandardní metody se u jednoho IVF cyklu pohybují obvykle kolem 20 až 30 tisíc korun. Vzhledem k tomu, že úspěšnost zákroku se aktuálně pohybuje na úrovni kolem 35 procent, tak páry musí počítat s tím, že je pořízení potomka bude stát minimálně 60 tisíc. Často je ale výsledná suma mnohonásobně vyšší. Novinářka Lucie Ptáčková, která o své cestě za vysněným dítětem napsala knihu Loterie IVF, uvedla, že narození syna stálo ji a jejího partnera 350 tisíc korun a další stovky tisíc hradila pojišťovna (otěhotnět se jí podařilo až na čtvrtý pokus).
Z klinik poskytujících asistovanou reprodukci se tak stává čím dál větší byznys. Není divu, že se do něj v posledních letech pustila řada českých miliardářů. Od Jiřího Šmejce, který prostřednictvím své skupiny Emma Capital koupil před pěti lety pražskou kliniku Europe IVF International, přes Michala Strnada a jeho průmyslový holding Czechoslovak Group, který získal podíl v pražské klinice na umělé oplodnění Prague Fertility Centre, až po Andreje Babiše. Jeho holding FutureLife, vytvořený před deseti lety skoupením dvou zavedených velkých zařízení Gennet v Praze a Reprofit v Brně, dnes podniká ve 12 zemích a vydělává přes miliardu korun ročně. V Česku pak kontroluje takřka 40 procent trhu s asistovanou reprodukcí.
Medicína, nebo byznys?
S tím, jak se z tohoto sektoru stal velký byznys, se ale pojí i jeden negativní jev – objevují se případy, kdy kliniky doporučují klientům zbytečnou léčbu, na které vydělají, šanci na otěhotnění ale nezvýší.
Jak říká Štěpán Machač, předseda Sekce asistované reprodukce České gynekologicko‑porodnické společnosti, na vině je i to, že úhrada ze zdravotního pojištění pro české pacientky neboli podpora státu pro asistovanou reprodukci je pět let bez jakéhokoliv pohybu. Inflace za tu dobu přitom letěla nahoru.
„Jinak řečeno, stát v současné době naši práci moc nepodporuje. Kliniky, které nemají těch pacientů tolik, pak bohužel volí komerčnější přístup. Už několik let poukazujeme na to, že se má podporovat pouze medicína postavená na důkazech. Bohužel některé kliniky nabízí procedury, které vypadají, že k otěhotnění pomohou, ve finále ale jenom zvyšují cenu,“ říká Machač. Podobné je to podle něj v celé Evropě, Česko není výjimkou. „Stejně jako v každém medicínském oboru i v tom našem jsou lékaři, kteří chtějí primárně lidem pomoct. Ale management těch klinik často nahlíží na IVF spíš byznysově,“ uvádí i Hana Višňová.
A jak poznat, že se klinika snaží na klientech primárně vydělat spíše než jim pomoci? Podle Pavla Otevřela je varovným signálem, když klinika hned na začátku žene pár do všemožných nadstandardních vyšetření, k nimž zatím chybí zdravotní důvody a nemusí být tedy ani potřeba. Případně jim hned nabízí různé balíčky služeb ještě předtím, než zájemce podrobně vyzpovídají.
Poznat, jak kvalitní jsou jednotlivé kliniky, je ale i podle expertů obtížné a na informace samotných zdravotnických zařízení by se lidé rozhodně neměli spoléhat. „S panem docentem Tonkem Mardešičem jsme před šesti lety udělali výzkum internetových stránek českých klinik a zjistili jsme, že víc než polovina má údaje o úspěšnosti ve srovnání se světem nebo s Evropou hodně nadsazené,“ říká Machač.
Hodnotit úspěšnost je podle něj navíc velmi složité. „Lze ji počítat na jednotlivou léčbu, na jednotlivý transfer, na opakovaný transfer, není tam vůbec žádná metodika, která by byla srovnatelná,“ uvádí Machač. Podle něj by tak zájemci měli jít primárně na kliniky, které mají nejvíc pacientů, protože to samotné je ukazatelem jejich kvality. „Lidé prostě chodí tam, kde mají největší šanci otěhotnět,“ domnívá se.
Každé dítě je dobré
Česko je považováno za evropské centrum asistované reprodukce a za umělým oplodněním k nám jezdí ženy z celé Evropy. V roce 2023 se dokonce poprvé stalo, že cizinky u nás absolvovaly více cyklů s cílem otěhotnět než Češky. I tak by ale podle expertů zasluhovala tuzemská legislativa týkající se umělého oplodnění úpravy, protože je v několika ohledech nespravedlivá.
Odborníkům například vadí, že bez ohledu na to, zda je příčina neplodnosti na straně ženy, muže, či obou, kliniky při umělém oplodnění veškeré dílčí výkony pojišťovnám vykazují na rodné číslo pacientky. Ve výsledku to ženy znevýhodňuje, zejména po případném rozpadu vztahu. Zatímco muž může s novou partnerkou absolvovat další cykly umělého oplodnění zdarma, žena je limitována čtyřmi pokusy.
Podobně nespravedlivé je rovněž to, že přístup k asistované reprodukci nemají single ženy ani lesbické páry. V Evropské unii jim přitom toto právo dává už 11 zemí včetně Francie, Nizozemska, Dánska, Švédska a Španělska.
„Demografickou křivku nám to sice neposune, protože těch homosexuálních párů není tolik, ale každý máme mít tu možnost a každé dítě je přece dobré,“ říká Machač.
