Alois Liška se narodil 20. listopadu roku 1895 v malé vísce Záborčí na Turnovsku. Dnes je Záborčí částí obce Malá Skála, která se stala vyhledávaným letoviskem na severním cípu Českého ráje.

Rodina se sedmi dětmi nebyla samozřejmě majetkově bohatá, což si odvodíme i ze zapadlého místa bydliště v drsném předhůří Jizerských hor. V obecné škole ve Voděradech, kam to malý Alois měl z rodného domku, co by kamenem dohodil, si všimli, že hoch je nadprůměrně bystrý. Voděradský řídící učitel se s tímto poznatkem obrátil na Liškovy, aby synovi umožnili pokračovat ve školní docházce na státní reálce v Turnově.

Alois Liška vystudoval státní reálku v Turnově.

Na turnovskou reálku docházel Alois Liška každý den pěšky (jeho denní cesta do školy a zpět domů mohla být odhadem 15 kilometrů; a nezapomínejme, že tenkrát byla sobota běžným pracovním dnem a týkalo se to tedy i škol). A snad že dorazil po té sedm a půl kilometrů dlouhé procházce do školy vždy s pročištěnou hlavou, podával tam nadprůměrné výsledky v matematice a fyzice. Maturita v červnu byla pro něj hračka.

Ale toho června roku čtrnáctého přišly i jiné události. Především to byl koncem měsíce atentát na arcivévodu a následníka rakousko-uherského trůnu, Františka Ferdinanda d’Este, při jeho nakonec poslední služební cestě do Sarajeva. To byla už jen z principu špatná věc, ze které potom rychle vykrystalizovala lidským faktorem řízená tragédie nemající do té doby obdoby – první světová válka.

Ve velké válce a v legiích

Mezitím začal Alois Liška pracovat jako asistent státních drah na stanici Třemešná u Dvora Králové nad Labem. Ale v listopadu 1915 se začala válka přímo týkat i jeho. Po kurzu pro důstojníky pěchoty v záloze byl následujícího roku poslán na východní frontu, kde ale při nejbližší příležitosti přešel na druhou stranu, aby se mohl přidat k československým legionářům. Tam byl přidělen k dělostřelectvu, kde se s matematickým a fyzikálním talentem vyloženě našel.

Jako legionář v Rusku sloužil Alois Liška chvíli i na obrněném vlaku Orlík.

Během sibiřské anabáze našich legií v Rusku po bolševickém puči si vedl výtečně, což se projevilo na jeho hodnostním růstu až na nadporučíka. Během cesty sloužil i na obrněném vlaku Orlík. V konečné stanici anabáze a přístavu Vladivostok, kde naši legionáři čekali na lodní transporty do Evropy, zastával funkci správce vojenských skladů.

Dělostřeleckým důstojníkem prvorepublikové armády

Po návratu do vlasti v roce 1920, a to posledním lodním transportem, když zavřel sklady, se celkem očekávaně rozhodl pokračovat v profesní dráze vojáka z povolání. Svou devatenáctiletou meziválečnou profesní kariéru začal i prakticky zakončil u Dělostřeleckého pluku 51, který byl posádkou nejprve v Jičíně, ale už v roce 1923 se přesunul do Brandýsa nad Labem. V roce 1927 byl povýšen na majora, v roce 1929 na podplukovníka a v roce 1935 na plukovníka. Od roku 1934 předmětnému pluku velel prozatímně, od povýšení na plukovníka regulérně.

Během té dlouhé doby byl však angažován i jinde. V roce 1923 si během tří měsíců zvýšil kvalifikaci na Dělostřelecké střelecké škole v Olomouci. V letech 1924/25 si ho armáda po dobu 11 měsíců držela jako šikovného kádra na Velitelství zemského dělostřelectva v Praze. Od podzimu 1926 do podzimu 1929 úspěšně absolvoval Vysokou školu válečnou v Praze, kvalitativně srovnatelnou s podobnými prestižními institucemi v zahraničí. A potom v hektické době podzimní mobilizace podzimu 1938 velel dělostřelectvu Rychlé divize 1.

Příslušníci Dělostřeleckého pluku 51 přepravují automobil (tahač Škoda s licenčním návěsem Martin) svého útvaru přes vodu.

Motorizovaná baterie Dělostřeleckého pluku 51 při cvičném výjezdu na Sněžku

A protože armáda není všechno, rozvíjel i svůj život civilní. Nedlouho po návratu z Dálného východu uzavřel manželství s Annou Jírovou, ze kterého vzešly dvě děti, Vlasta (dcera) a Jaroslav.

A právě s rodinou bylo nejtěžší loučení, když musel poprvé ilegálně opustit vlast. Protože se nesmířil s německou okupací, stal se členem ilegální odbojové organizace Obrana národa (ON). Jenže gestapo začalo utahovat smyčku a při druhé vlně zatýkání v řadách ON, která přišla v únoru 1940, se na poslední chvíli zachránil útěkem za hranice. Někdo možná namítne, jestli tím útěkem neohrozil rodinu, ale pravda je, že tu by ohrozil i jako chycený a popravený odbojář (z tohoto pohledu neexistovala dobrá volba).

V zahraničním odboji

V té době, kdy už bylo Polsko okupováno, mohl využít prakticky jediný možný směr útěku. Přes Slovensko a Maďarsko do Jugoslávie, kde se potom dalo v klidu rozhodnout, jak dál. Nebezpečí číhalo na Slovensku a Maďarsku. Prchající skupina s Aloisem Liškou měla tu smůlu, že byla v Maďarsku chycena a uvězněna. Na druhou stranu se na tyto nešťastníky pousmálo i štěstí. Přestože Němci opakovaně žádali o vydání uprchlíků, nesetkalo se to u Maďarů s kladnou odezvou. Ba co víc, Maďaři dokonce po necelém měsíci tyto vězněné nečekaně propustili. Ti na nic nečekali a pokračovali po nedobrovolné přestávce co nejrychleji a zároveň nejopatrněji do Jugoslávie. Po překročení jugoslávských hranic si mohli pogratulovat, tím totiž měli vyloženě nebezpečnou partii cesty zvládnutou.

Následovala cesta vlakem přes Řecko a Turecko do Bejrútu, odkud se svezli parníkem do francouzského přístavu Marseille. S „armádou“ krajanů se setkali ve výcvikovém táboře československé zahraniční armády v Agde. Alois Liška dostal velení 1. československého dělostřeleckého pluku dislokovaného v La Nouvelle. Jenže stavět armádu nejde tak rychle, zvláště pak ve Francii, a tak v den zahájení německého západního tažení 10. května 1940 nebyl pluk ještě zdaleka saturován potřebnou technikou. Spád událostí na západní frontě byl nakonec tak rychlý, že k bojovému nasazení pluku vůbec nedošlo. S pádem Francie čekal naše vojáky přesun do Velké Británie, konkrétně dělostřelce přepravila loď exotického jména Viceroy of India.

Winston Churchill a Edvard Beneš na návštěvě u Československé smíšené brigády

Ve Velké Británii se už 12. srpna 1940 začala formovat Československá smíšená brigáda. Plukovník Alois Liška byl ustanoven velitelem jejího dělostřeleckého oddílu. Hlavní silou brigády byly dále dva pěší prapory, protitanková baterie a kulometná rota. Od května 1941 zajišťovala brigáda obranu přiděleného úseku jižního pobřeží Anglie. Nikdo se nemusel stresovat, protože z německého vylodění tou dobou už nikdo obavy mít nemohl, o to méně potom od čtvrtého týdne měsíce následujícího.

V půlce května 1941 došlo k rozšíření dělostřeleckého oddílu na dělostřelecký pluk. Prvního červencového dne 1941 se Československá smíšená brigáda změnila na Československou samostatnou brigádu. Hodnocení Aloise Lišky se v té době jenom hemží chválou, ostatně jako by tomu jindy bylo jinak. Jeho potenciál byl oceněn v březnu 1943, kdy mu svěřili velení brigády. A 31. července byl prezidentem exilové vlády Dr. Edvardem Benešem mimořádně povýšen do hodnosti brigádního generála.

A to se již blížila nejvýznamnější změna v organizaci našeho zahraničního pozemního vojska na západě. Dne 1. září 1943 se Československá samostatná brigáda transformovala na Československou samostatnou obrněnou brigádu. Přispěl k tomu nový personální zdroj, kdy byl po skončení bojů v severní Africe přesunut do Velké Británie a následně zrušen 200. čs. lehký protiletadlový pluk – východní.

Asi nikoho nepřekvapí, že velitelem nově ustanovené Československé samostatné obrněné brigády zůstal brigádní generál Alois Liška. A v této funkci vydržel až do 1. června 1945, kdy byla v rámci tvorby nové československé armády zrušena.

Nasazení v Francii a přesun do Prahy

S přesunem obrněné brigády do Francie se začalo na samém konci operace Overlord (bitva o Normandii), která je datována od 6. černa (což zná každý) do 31. srpna 1944 (to už tak všeobecně známé není).

Tanky Cromwell Československé samostatné obrněné brigády při obléhání přístavního města Dunkerque

Brigáda dostala za úkol držet z pevniny v obklíčení přístavní město Dunkerque, kde se nacházela relativně silná německá posádka (rozhodně početně výrazně silnější než naše brigáda). Úkolem bylo držet tam Němce, než kapitulují. V žádném případě nemělo smysl město dobývat, a to nejen kvůli zbytečným ztrátám, ale proti bylo i francouzské velení, které se bálo, že by byl přístav v takové bitvě zničen.

Navíc ani brigáda nebyla zdaleka naplněná na tabulkové stavy, dokonce zatím navíc postrádala jeden z předepsaných tří tankových praporů. Běhen dlouhého obléhání (zkrátka se moc nepočítalo s kapitulací německé posádky) tak měla být brigáda postupně dovybavena po stránce personálu i techniky. Například třetího tankového praporu se dočkala až v březnu 1945. A hlavně se měli naši vojáci cvičit v ostrém boji. Kromě dvou větších útoků se tak dělo například při střetech hlídek obléhajících a obléhaných, dělostřeleckém ostřelování a podobně.

Brigádní generál Alois Liška a polní maršál Bernard L. Montgomery, 18. březen 1945

Brigádní generál Alois Liška a další důstojníci při ceremoniálu přijetí kapitulace německé posádky města Dunkerque

Němci z Dunkerque si se svou kapitulací počkali až na bezpodmínečnou kapitulaci Německa. Když ráno 9. května brigádní generál Alois Liška přijal kapitulaci viceadmirála Friedricha Frisiuse, velitele německé posádky města, jednalo se vlastně o unikátní událost, protože to je historicky jediná kapitulace před československou armádou (byť zahraniční). Do Československa se brigáda přesunula po vlastní ose v květnu 1945 a třicátého dne toho měsíce se konala v Praze její slavnostní přehlídka. A dva dny po přehlídce byl její velitel povýšen na divizního generála.

Po návratu do vlasti se Alois Liška také dozvěděl, že Nacisté poslali jeho rodinu do koncentračního tábora. Manželka a dcera se naštěstí vrátily, ale syn a starší bratr byli zastřeleni krátce před koncem války.

Jak komunisté za služby vlasti oplácejí

Alois Liška byl po zániku „své“ brigády jmenován velitelem Vysoké školy válečné a Kurzu pro vyšší velitele v Praze. Přestože se ještě v únoru 1947 dočkal povýšení na armádního generála, bylo již drahnou dobu zřetelně cítit, že komunisté stále pevněji drží otěže moci v Československu. Co se týče poválečného vývoje československé armády, tak měli spadeno na vojáky ze západní fronty (a kupodivu nejen z té).

Hned po únorovém puči 1948 se objevil na seznamu generálů, jejichž odstranění z armády komunisté nekompromisně požadovali. Přestože ho střežila StB, podařilo se mu 26. června 1948 estébákům ztratit a emigrovat na Západ. Bohužel bez možnosti návratu, což si tenkrát asi nikdo z emigrujících nepřipouštěl. Ale ještě horší opět byla komunistická zlovůle šikanující rodinu (a opět netřeba dodávat, že i kdyby zůstal doma, neměla by zde jeho rodina rozhodně na růžích ustláno, jak se ukázalo v řadě jiných případů). Sám uprchlý byl v nepřítomnosti degradován na vojína v záloze.

„Exilový osud“ zavál Aloise Lišku do Londýna, kde pracoval jako organizační ředitel jazykové školy, angažoval se v exilovém hnutí a trochu se zapojil i do zpravodajské činnosti proti komunistickému režimu. Stal se například i činovníkem Sokola a hlavně čestným předsedou exilové Československé obce legionářské.

Jak bylo vzpomenuto, domů již zavítat nesměl, ač po tom samozřejmě z celého srdce toužil. V roce 1968, když se režim u nás trochu uvolnil, dostala dcera Vlasta pas a mohla ho v Londýně navštívit. Ještě v první polovině roku následujícího, než normalizační komunisté vše zase pevně utáhli, podařilo se dceři a tentokrát i s maminkou, tedy manželkou Aloise Šišky, podniknout ještě jednu návštěvu.

Alois Liška zemřel 7. února 1977 ve věku 81 let. Po listopadu 1989 byl in memoriam rehabilitován, byla mu vrácena hodnost armádního generála a vyznamenán Řádem M. R. Štefánika.

Zdroje:

      • vhu.cz
      • rotanazdar.cz
      • Dunkerque: Válečný deník Československé samostatné obrněné brigády (říjen 1944 – květen 1945), Ivo Procházka, MO ČR / AVIS, Praha, 2006

Podíl.
Exit mobile version