Andrej Babiš bude mít po volbách při případném sestavování vlády víc variant, než by se v danou chvíli mohlo zdát. Vůbec nelze říct, že situace směřuje k nějaké formě jeho vládní spolupráce s Tomiem Okamurou. O komunistech ukrytých v hnutí Stačilo! ani nemluvě.
Andrej Babiš má – pokud jde o podzimní sněmovní volby – dva základní cíle: uspět tak, aby bez jeho hnutí ANO nešlo sestavit vládu. To je první a pro něj zcela zásadní věc. Druhý cíl souvisí s jeho osobnostním nastavením: je zvyklý o všem rozhodovat sám a vše řídit bez ohledu na ostatní. O moc se nechce s nikým dělit. Proto jednoznačně preferuje vznik jednobarevné vlády hnutí ANO. A tady existují dvě následující možnosti.
Buď vyhraje ve volbách s takovým rozdílem hlasů, díky němuž bude disponovat nadpoloviční většinou v dolní komoře, tudíž mu nebude nic a nikdo bránit v tom, aby svou vysněnou vládu sestavil. V opačném případě bude zcela jistě preferovat vznik jednobarevné menšinové vlády, kterou by v hlasování o důvěře podpořila ještě jedna, případně dvě formace. Pokud by se mu ani toto nepodařilo, teprve pak by volil standardní většinový koaliční kabinet.
V médiích se zpravidla v této souvislosti zmiňuje, že pokud má po volbách vzniknout nějaká vláda, její součástí bude nejen hnutí ANO, ale případně i další formace jako Okamurova SPD, Motoristé sobě a třeba i hnutí Stačilo!.
Pro úplnost dodejme, že ve hře ještě opačný, byť v danou chvíli méně pravděpodobný scénář: že se mu nic z toho nepodaří a vláda bude sestavena na půdorysu stran, které tvoří kabinet Petra Fialy.
Dva nesmiřitelné bloky stran
Jednoduše řečeno: buď bude pokračovat současná vláda, anebo ji v nějaké z výše popsaných variant vystřídá opozice. Tak zní dva základní povolební scénáře.
Výchozí úvaha, ze které obě modelové situace vycházejí, je prostá: česká politika je dlouhodobě rozdělená na dva nesmiřitelné bloky stran. První tvoří současná koalice, nejspíš stále i s Piráty, druhý pak opoziční formace. Proto existují v zásadě pouze dvě varianty vládní sestavy.
„Jasně zformované tábory jsme viděli i před volbami v roce 2026 – duo Mirek Topolánek a Miroslav Kalousek versus Jiří Paroubek a jeho památná věta, že bude vládnout třeba i s Marťany. Stejně polarizovaná byla politika před minulými volbami v roce 2021, totožné je to pak také před volbami letošními,“ říká politolog Ladislav Cabada .
Podle něj je nicméně třeba připomenut, že daleko častěji jsme pak po volbách pozorovali oslabení silné polarizační rétoriky a spolupráci, která byla formována napříč původními údajně nesmiřitelnými tábory. Například mezi menšinovou vládou Václava Klause a ČSSD vedenou Milošem Zemanem po volbách v roce 1996, specifickou kvazikoaliční dohodu ODS a ČSSD v letech 1998 až 2002. A pak vládu Bohuslava Sobotky, jejíž součástí byly jak dostředivé ČSSD a KDU-ČSL, tak rétoricky antiestablishmentové hnutí ANO Andreje Babiše.
Nová opoziční smlouva?
A právě s ohledem na dosavadní dějiny české politiky je třeba pracovat i se scénářem, o které až do voleb nikdo z aktérů mluvit nebude, což ovšem neznamená, že s ním politici v zákulisí nějakým způsobem nepracují.
Ostatně mimo záznam zástupci hnutí ANO tu a tam přiznají, že pokud Babiš něco nechce, je to vláda s Tomiem Okamurou nebo s Kateřinou Konečnou. A pokud je to pravda, zákonitě přijde do hry něco na způsob nové opoziční smlouvy – například menšinová jednobarevná vláda hnutí ANO s podporou Starostů a nezávislých, případně lidovců nebo ODS.
Dost možná by nebylo od věci, kdyby politici ukázali, že se spolu dokážou domluvit. Nějakou formu dohody by mohli opřít třeba o to, že v čase geopolitické nejistoty a nestability nazrál čas k něčemu, co by šlo označit za „vládu národního porozumění“. Výhodou dílčí spolupráce mezi oběma tábory by mohlo být zmírnění polarizace.
Jde ovšem o scénář, který by měl nepochybně také své stinné stránky. Cabada zmiňuje například další oslabení důvěry v politiku a sekundárně posílení radiálních vyzývatelských formací.
Stigma spolupracující ČSSD
Politolog Lubomír Kopeček z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity a Národního institut SYRIP v této souvislosti připomíná také zkušenost ČSSD coby dřívějšího koaličního partnera hnutí ANO, která byla veskrze negativní. „Takto těsná vládní spolupráce s Babišovou formací sociální demokracii zásadně poškodila a ovlivnila její dnešní politickou bezvýznamnost. To je zkušenost, která bude ovlivňovat uvažování kohokoliv, kdo se bude chtít s ANO dohodnout,“ uvažuje Kopeček.
Podle něj je proto dobré vnímat, že ani podpora či tolerance menšinové vlády hnutí ANO není pro danou opoziční stranu či strany bez rizika pro jejich důvěryhodnost u voličů. „U STAN a ještě víc ODS se mi podobný postup jeví mnohem méně pravděpodobný, než u Stačilo! nebo SPD,“ míní politolog.
„Byl by to je vysoce riskantní krok pro jejich důvěryhodnost u voličů, který by je silně ohrožoval. Navíc po hodně vzájemně konfrontační volební kampani, která teď běží, a při zjevné ambici Andreje Babiše znovu být premiérem, což snižuje ochotu voličů STAN i ODS vnímat vládu ANO jako přijatelnou variantu,“ míní Kopeček.
Problém jménem Babiš-premiér
Právě pozice Andreje Babiše jako potenciálního premiéra je však podle něj z hlediska možné koalice s některou s nynějších vládních sil nejproblematičtější, ale nikoli neřešitelná. Nahradit by jej mohl třeba ambiciózní Karel Havlíček. Cabada jde ještě dál a nastiňuje další možnou variantu: vytvoření většinové vlády s hnutím ANO pod premiérem z hnutí STAN nebo ODS.
Jeho kolega z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity Otto Eibl za výhodu takové vlády pak označuje ochranu České republiky před „extremismem“. Kopeček však upozorňuje, že ochranou demokracie argumentovala právě ČSSD při uzavírání koaliční smlouvy s ANO. A její zkušenost ukazuje, že to na voliče nefunguje. „Navíc voliči ODS i STAN jsou dneska rozhodně méně smířliví vůči Andreji Babišovi, než voliči sociální demokracie v roce 2018,“ dodává.
To zdůrazňuje i Eibl: „Přeci jen by to byla zrada na voličích. STAN versus ANO může být asi trochu jiný příběh, těch antipatií tam historicky není tolik. Na druhou stranu i pro jejich voliče by spolupráce s hnutí ANO byla něco, s čím mohou mít problém – bylo by dobré to otestovat,“ dodává.
Také proto by ani on na vznik vlády „národního porozumění“ nesázel. „Přeci jen pohled na geopolitické otázky mají oba tábory odlišný a oba cítí urgenci je řešit. Nějaká krátká ad hoc spolupráce asi představitelná je, ale že by nějaká taková nestandardní konfigurace vydržela po celé volební období, to spíš ne,“ uvažuje Eibl.
Což ale před volbami v roce 1998, po kterých vznikla menšinová vláda sociálních demokratů s podporou ODS, působilo podobně nepředstavitelně. Eibl si ale i tak stojí za svým: „Byl by to prazvláštní slepenec, ze kterého by asi bolela hlava asi úplně všechny.“
Možné je všechno
„Současně pak jak v případě STAN, tak i ODS, a celé aliance Spolu, lze předpokládat, že podpora menšinové vlády hnutí ANO by mohla vést k rozštěpení poslaneckých klubů či minimálně k dílčí disidenci některých poslanců jejich klubů,“ upozorňuje Cabada.
Politolog Jakub Lysek ale přes zjevná rizika takové konstelace vyjmenovává v rozhovoru pro Aktuálně.cz i její výhody. „Zejména koalice složená z hnutí ANO a ODS by byla stabilní, ve stylu opoziční smlouvy, to znamená, že by se jasně rozdělily oblasti působení a dohoda by patrně vydržela celé volební období.“
Zdůrazňuje přitom, že politici ODS umí dělat kompromisy. „A umí si je i ideově pružně obhájit. Navíc by to nemusel být velký problém pro voliče ODS. A teď pozor, volič ODS se nerovná nutně volič Spolu. Myslím teď tvrdé jádro voličů ODS, které má někdy ideově k politice ANO blíže, než se může zdát,“ upozorňuje Lysek.
Nejpravděpodobnější scénář
Také politolog Daniel Kunštát má za to, že společná vláda může být pravděpodobnější vývoj událostí, než se dnes na první pohled může jevit. Jen obtížně si ale lze podlě něj ředstavit, že by na podobnou alianci přistoupilo dnešní Fialovo vedení. Hnutí STAN podle něj naopak antibabišovskou rétoriku utlumilo.
Upozorňuje ale na situaci, kdy by šéf ODS na funkci rezignoval kvůli špatnému volebnímu výsledku. „Téměř jistě by se okamžitě uvnitř strany našli iniciativní zachránci, kteří nyní za bukem čekají, až se Fiala a spol. takříkajíc odstřelí. A kteří by – coby nová krev nezatížená minulostí – možná byli mnohem připravenější k nějaké pragmatické mocenská dohodě,“ uvažuje.
Také Kunštát ale vyjmenovává několik „proti“. Vyostřená kampaň podle něj může vyhloubit natolik velké příkopy, a osobní animozity, mezi představiteli hnutí ANO a stranami současné vlády, že podobná alternativa nebude podle jeho slov nebude myslitelná.
„A za druhé, což bude platit tak či tak: jak pro ANO, tak pro strany dnešní vládní koalice – včetně Pirátů – by bylo mimořádně obtížné věrohodně zdůvodnit před svými voliči, že se dávají do holportu s dosavadním arcinepřítelem,“ shoduje se Kunštát s některými svými kolegy citovanými výše.
„Jedni i druzí by se přitom prezentovali jako ti, kteří se obětovali pro stát…,“ má jasno politolog. „Nicméně aniž bychom celou věc nepatřičně karikovali, nějaká stabilní a v dobrém slova smyslu konvenční varianta vlády hnutí ANO vlastně s kýmkoliv z dnešního vládního tábora by asi byla z mnoha dobrých důvodů stále důstojnějším vyústěním voleb, než aliance Babiše s některým z poněkud divočejších, dnes opozičních subjektů,“ uzavírá Kunštát.
