Od našeho zpravodaje v Pobaltí – Když Estonci v roce 2022 slavili výročí 104 let od vyhlášení nezávislosti, stejně jako zbytek světa je zasáhla krutá zpráva. Rusko – země, s níž sdílejí více než 300 kilometrů hranice a stovky let historie – začala plnohodnotnou invazi na Ukrajinu.
To vše po letech zpochybňování toho, že je Ukrajina opravdový stát, a po esejích ruského prezidenta Vladimira Putina, který se domnívá, že Rusové a Ukrajinci jsou vlastně jeden národ – a proto je potřeba ji zkrotit a dobýt.
Podobná prohlášení se občas v ruských médiích objevují i na adresu dalších států, které Sovětský svaz okupoval (oficiálně do svazu vstoupily dobrovolně, podle historických pramenů je ale nejprve přinutil ke spolupráci a poté násilím zabral) – narostla jim křídla a je třeba je „srovnat“.
Naposledy se před několika dny na svých sociálních sítích včetně X (v Rusku zakázané) ohradil bývalý ruský prezident a současný místopředseda Rady bezpečnosti Ruské federace Dmitrij Medveděv vůči bývalé estonské premiérce Kaje Kallasové, která je v současnosti šéfkou Evropské diplomacie.
„Kaja, ta blonďatá krysa, řekla, že pracuje na tom, aby se statisíce bývalých ruských vojáků nikdy nedostaly do Schengenu. Jaká ztráta pro naše bojovníky. No, můžou tam vstoupit bez víz, pokud chtějí,“ pohrozil Medveděv Kallasové, která mluvila o tom, že by EU měla zakázat vstup ruským účastníkům války na Ukrajině.
Stále častěji se také objevují odhady expertů a komentátorů, kteří se obávají, že se Rusko připravuje na válku větších rozměrů, než je ta, kterou začalo na Ukrajině. A že cílem bude zaútočit na východní křídlo NATO.
Hrozí ruský útok?
„Rusko nemá v úmyslu zahájit vojenský útok na některou ze zemí NATO letos ani příští rok. Usilovně ale pracuje na obnovení svých sil v reakci na to, jak Evropa zintenzivňuje své přezbrojování,“ napsala ve své únorové výroční zprávě estonská zahraniční rozvědka.
„Neexistuje žádná přímá vojenská hrozba pro žádného z členů NATO. Ať už jde o Česko, pobaltské státy, Norsko, nebo Finsko,“ uvedla pak v rozhovoru pro server Aktuálně.cz lotyšská ministryně zahraničí Baiba Bražeová. Ta zároveň souhlasila s tím, že Rusko je opravdu hrozbou pro transatlantickou bezpečnost.
Přestože podle rozvědky bezprostřední nebezpečí nehrozí, své východní sousedy ale Litva, Lotyšsko či Estonsko na lehkou váhu neberou. Všechny tři země masivně investují do obranných kapacit, například nejsevernější Estonsko nakoupilo jihokorejské samohybné houfnice K9, americké raketomety HIMARS, bojová vozidla pěchoty CV90 či protitankové střely Spike SR, Spike nebo Javelin.
Proti hrozbám z moře pak pořídilo protilodní raketový systém Blue Spear, v nejbližší době by spolu s Lotyšskem mělo obdržet systémy protivzdušné obrany středního doletu IRIS-T SLM.
Povinná vojna
Zatímco většina postsovětských a postkomunistických států po konci studené války a rozpadu Sovětského svazu povinnou vojenskou službu zrušila, v Estonsku se tak nikdy nestalo. Mladí Estonci tak musí v 18 letech na vojnu, která trvá 8 až 11 měsíců.
Jenže od znovuvyhlášení nezávislosti v roce 1992 se služba zásadně změnila. Branci mají volné víkendy a po prvních měsících mohou jezdit odpoledne domů, vojna navíc podle výzkumů získala nový „high-tech“ rozměr, kde se naučí „soft skills“, technické a IT dovednosti, řízení aut, zdravotnické dovednosti a podobně.
„Je to také příležitost objevit sám sebe, být poprvé pryč od rodiny. Vyzkoušet si své schopnosti a rozvíjet dovednosti,“ popisuje v jednom z rozhovorů z reportážní cesty reportéra Aktuálně.cz do Pobaltí vojenská socioložka Eleri Lillemäeová, která působí v jihoestonském Tartu na univerzitě a vojenské akademii.
V Litvě a v Lotyšsku tamní parlamenty povinnou vojnu zavedly znovu v reakci na situaci ve světě už v roce 2015, respektive 2024. A postupně počet rekrutů chtějí zvyšovat, stejně jako v navyšování pokračují Estonci.
Investice potvrzují i data
Estonsko podle statistik plánuje zvýšit svůj rozpočet na obranu v roce 2026 na minimálně pět procent HDP. A chce nadále růst. „Budeme pokračovat v růstu, protože jasně věříme, že smlouva NATO znamená více než jen článek 5,“ vysvětluje Aktuálně.cz jeho důvody estonský ministr obrany Hanno Pevkur.
„Existuje také článek 3, který znamená, že se musíte postarat o svou vlastní obranu, a my nemůžeme změnit geografii. Rusko je tedy náš soused a my se o to musíme postarat,“ dodává.
Lotyšsko dá na obranu podle rozpočtu 4,91 procenta, Bražeová ale v rozhovoru pro Aktuálně.cz doufá, že se pěti procent letos podaří dosáhnout. A poslední Litva by podle plánů měla dát na obranu mezi pěti a šesti procenty HDP.
Tím chtějí pobaltské státy dosáhnout dvou cílů: zaprvé uklidnit spojence v NATO, od kterých chtějí v případě nouze pomoct, a za druhé být schopní se do jisté míry ubránit sami. I proto podporují Ukrajinu, protože se obávají, že by mohly být opravdu další na řadě.
Pomoci v přípravě jim mohou i evropské peníze. Státy EU si totiž půjčují peníze z programu EU nazvaného SAFE určeného na vyzbrojení Evropy, ve všech případech to budou vyšší desítky miliard korun.
Bude to ale stačit?
„Od roku 2022 bylo dosaženo významného pokroku, ale připravenost zůstává nerovnoměrná a v některých případech křehká,“ hodnotí v únorové zprávě přípravu východního křídla NATO a EU výzkumníci z nevládního think-tanku GLOBSEC.
Upozorňují, že zvýšení výdajů na obranu a rozšiřování armád není vždy doprovázeno zlepšením rychlosti mobilizace, udržitelnosti, agility rozhodování nebo průmyslové hloubky. „Tam, kde tyto podpůrné systémy zaostávají, hrozí, že odstrašování bude spíše deklarativní než operační,“ varuje.
Na druhou stranu ale dodávají, že státy východního křídla prokázaly výjimečnou politickou odhodlanost, jejich úkolem teď bude investice a přípravy udržet.
A přestože je pět šest procent HDP na obranu relativně hodně, je třeba mít na paměti, že všechny tři země jsou ve srovnání s Českem v celkové velikosti HDP, počtu obyvatel či rozloze menší. Snem tak zůstává například pořízení stíhacích letounů či ponorek.
„Jsme jako ježci“
Podobně hovoří také válečný reportér a vojenský redaktor veřejnoprávní služby v Estonsku Anton Aleksejev. Pobaltští generálové a politici podle něj chápou, jaká bude budoucí válka, ale tempo, jakým probíhá příprava, je zklamáním.
„Válka na Ukrajině totiž ukazuje, jak se mění bojiště. Obě strany, ukrajinská i ruská, velmi rychle zkoušejí různá technická řešení, myslím hlavně drony,“ míní Aleksejev, který působil jako korespondent v Moskvě a nyní pravidelně jezdí na frontu.
V době míru je ale potřeba výběrové řízení, které trvá měsíce. „Modelová situace je: koupíte drony, uzavřete smlouvu, za půl roku začnou dodávky. A za další 3 měsíce se ukáže, že už nejsou tak dobré a že je potřeba je přepracovat, přezbrojit, přenastavit a tak dále,“ poukazuje.
Obranná strategie pak podle něj připomíná jedno zvíře. „Jsme jako ježci, chceme být velice pichlaví, aby na nás v zásadě nikdo neútočil,“ uzavírá Aleksejev.
„Nebojíme se, ale necítíme se jistě“
Přestože v Tallinnu, Tartu i Rize (tedy ve všech městech, která deník Aktuálně.cz během posledních dní navštívil) lidé chodí do kaváren, cestují či nakupují nemovitosti, obavy se ve společnosti objevují.
„Nevím, jestli můžu něco plánovat na období za dva tři roky,“ odpovídají lidé, se kterými reportér Aktuálně.cz mluvil. „Nejde o to, že bychom se vyloženě báli, spíš je to takový pocit nejistoty.“
