Na konci května 1978 se na hranicích Československa se západním Německem odehrálo nebývalé drama. Tři muži se pokusili dostat za železnou oponu pomocí uneseného autobusu plného dětí. Pohraničníci se je rozhodli zastavit za každou cenu. Na konci byla smrt nevinného člověka, od které uplynulo přesně 45 let.

Robert Bareš se narodil 21. ledna 1956. Milan Bareš 12. prosince 1957. A Václav Bareš o dva měsíce později, 13. února 1958. Tři bratranci pocházející z úrodné chmelařské krajiny mezi Českým středohořím a pahorkatinou Džbán v okolí Loun.

V úterý 23. května 1978, kdy spáchali zločin, který neměl v Československu obdoby, jim bylo lehce přes dvacet let. Onen jarní den se rozhodli unést autobus plný lidí a přejet s ním přes střeženou státní hranici železné opony do západního Německa. Útěk jim měl přinést svobodu. Doslova. Milan Bareš měl totiž nastoupit po necelých čtyřech měsících opět do vězení. Tentokrát na půldruhého roku. Vykradl několik chat. Problémoví byli i zbylí dva. 

Barešovi se na cestu vydali již brzy ráno. Posloužil jim Robertův trabant se státní poznávací značkou LTA-08-41. Nedaleko Řevničova na Rakovnicku zahlédli ze silnice osamocené stavení, hájenku. Potřebovali se ozbrojit. Do domku se vloupali a ukradli čtyři lovecké zbraně i s náboji. Po čtrnácté hodině pak zastavili v lese u Karlových Varů. Museli se zdržet, protože na hranice hodlali dorazit až za tmy. Čekali dvě hodiny, pak se opět vydali na cestu a kolem 18. hodiny vjeli do Chebu.

Ve městě na samém západním cípu republiky chtěli podle plánu unést autobus. A jeden takový zrovna stál na benzinové pumpě a doplňoval palivo. Bratrance ale od útoku odradila hlídka Veřejné bezpečnosti, která zrovna přejížděla kolem.

Žádný jiný vhodný cíl v dohledu nebyl. Trabanta tedy otočili a vrátili se o několik kilometrů zpět k Jesenické přehradě, podél jejíž břehů byla roztroušená rekreační zařízení. Zastavili u silnice před chatovou osadou a rozpačitě promýšleli, co dál. V ten moment rozhodla osudová náhoda. Autobus se čtyřiceti studenty a studentkami říčanského gymnázia se zrovna motal po silničkách kolem nádrže a jeho řidič marně hledal domluvenou ubytovnu.

Učitelka, která mládež doprovázela jako dozor, se právě Barešových zeptala na cestu v domnění, že jsou místní. V ten moment bylo jasné, že školní výlet do Výmaru ve východoněmeckém Durynsku, kam měl nazítří odjet, nedorazí.

Sotva šestnáctileté osazenstvo autobusu, minimum dospělých. Bratranci nečekanou příležitost využili. Trabantem zájezd sledovali až k místu, kde silnice končila. Autem sjeli na kraj lesa.

„Vzal jsem si malorážku a asi pět až šest krabiček nábojů. Václav a Milan si vzali každý brokovnici a větší množství nábojů. Ihned po vyjmutí pušek z kufru auta jsme je nabili. Takto jsme rychle došli k autobusu,“ vypověděl později Robert Bareš při výslechu. Štěstí je neopouštělo. Dospělý doprovod totiž mezitím vystoupil a vyjednával nocleh pro školní výlet.

„Vstup Barešů do autobusu vzbudil mezi mládeží všeobecné veselí, to ale ukončil Robertův výstřel do vzduchu na schodech u dveří autobusu, kterým zdůraznil příkaz, aby se sesedli do zadní části vozu. S namířenými zbraněmi pak donutili řidiče odjet směrem ke státním hranicím,“ popsal historik Martin Pulec na stránkách Ústavu pro studium totalitních režimů.

Náhlý odjezd autobusu i s žáky pedagogický dozor zaskočil, ale vysvětlil si to tím, že řidič odjel načerpat naftu. Avšak poté, co jim správce ubytovny řekl, že u autobusu viděl cizí lidi, věc nahlásili Sboru národní bezpečnosti.

Černožlutý autobus Škoda 706 RTO projel Chebem. Na hraniční přechod Pomezí nad Ohří to bylo necelých deset kilometrů. Milan Bareš za městem nechal jednoho z unesených studentů vystoupit a přikázal mu, aby policii sdělil jejich záměr uprchnout s autobusem do Německa. Zároveň varoval před pokusy jim bránit, jinak prý všechno uvnitř rozsekají.

Podobná scéna se opakovala u lesa o několik málo kilometrů dál. Bylo kolem 19.45, když autobus zastavil asi osmdesát metrů od první hraniční závory. Takzvaná signální závora byla v době studené války umístěna daleko před samotným přechodem, tehdy přímo v obci Pomezí. Do Německa chyběly dva kilometry. Únosci vyslali dalšího posla.

„Musíte otevřít,“ křičel udýchaný chlapec na pohraničníky. V ten moment jeden z Barešů vystřelil. Strážci u závory se telefonicky spojili s velitelstvím. To už přibíhali další dva vystrašení mladíci a opakovali požadavky únosců. Z druhé strany zrovna k místu dorazila pohotovostní hlídka. Pomalu se stmívající nebe ozářila světlice, následovala ji štěkavá dávka ze samopalu. Signál poplachu pro pohraniční útvar.

Únosci dodali svým výhrůžkám váhu. „Václav Bareš vyrazil přední okno autobusu a vystřelil dva výstřely, které proletěly nad pohraničníky. Jeden z pohraničníků vystřelil krátkou dávku, projektil prostřelil chladič autobusu a lehce zranil na noze jednu studentku. Milan prostřelil okno dveří a Robert střílel do země vedle autobusu,“ vylíčil historik Martin Pulec.

Muži rozesadili studenty k oknům jako živé štíty, zraněnou dívku naopak zanedlouho propustili. K autobusu vyslali pohraničníci auto s amplionem. Zastavilo poblíž kostela sv. Jakuba v Pomezí a vyzvalo únosce, aby rukojmí propustili. Ti reagovali střelbou do vzduchu.

Čas se nesnesitelně vlekl a napětí v autobuse narůstalo. Vyjednávání nepřinášelo žádné výsledky. Barešovi průběžně vysílali k pohraničníkům další posly a aby dali najevo, že to myslí vážně, občas vystřelili do vzduchu.

Zhruba ve 22.15 hodin se konečně podařilo vyjednávačům přesvědčit muže, že mají počkat na příjezd vysokých státních činitelů z Prahy, kteří s nimi podmínky odjezdu do Německa domluví. Za tři hodiny skutečně do Pomezí dorazil náměstek ministra vnitra a tehdejší velitel Pohraniční stráže generál František Šádek.

Bratrance Barešovy obelstil tvrzením, že druhá závora, která byla nadohled za celništěm, je již poslední bariérou na cestě do Německé spolkové republiky. Generál Šádek zároveň slíbil, že jim osobně zajistí volný průchod. Ale jen pod podmínkou, že u budovy celnice propustí všechny dospívající. Únosci na to přistoupili.

U druhé závory opustili autobus všechna rukojmí kromě řidiče. Vedoucí směny Pohraniční stráže vstoupil do vozu, aby vše zkontroloval. Dva únosci seděli na zemi a mířili na něho svými zbraněmi, třetí stál za řidičem.

„Pokračovali jsme v cestě dále k další hraniční závoře, která byla otevřena. Po příjezdu do těsné blízkosti se závora opět zavřela a řidič autobusu nestačil zastavit, takže do ní narazil. V tu chvíli Milan rozbil okno vzadu a křičel na pohraničníky, aby nám otevřeli, jinak že to odnese šofér,“ nadiktoval vyšetřovatelům o den později Robert Bareš.

Před námi stojí tank

Druhá závora se po chvíli pomalu otevřela. Bratranci si oddechli. Netušili však, že padli do léčky.

Protistrana totiž nečekala na to, jak vyjednávání dopadne a již kolem půlnoci se v prostoru mezi celništěm a třetí závorou na státní hranici rozmístili ozbrojení pohraničníci, silnici přehradili železnými hřeby a prkny s hřebíky a na boční cestu ukryli obrněný transportér.

„Jeli jsme pak z nějakého kopce a v té chvíli jsem uviděl, že přes silnici se nachází pás s železnými ježky, za ním stál tank nebo obrněný vůz,“ vypověděl Robert. Pohraničníci dostali pokyn střílet na kola a na motor autobusu, pokud by před transportérem nezastavil. Jak upozornil historik Martin Pulec: tímto rozkazem byl odsouzen k smrti nevinný šofér autobusu Jan Novák, motor byl totiž umístěn vedle řidiče.

„Autobus s prostřeleným chladičem a poškozený nárazem do závory se pomalu blížil z kopce. Bylo 24. května 1978 kolem půl třetí ráno, když pohraničníkům povolily nervy a spustili palbu na autobus vzdálený 20 až 30 metrů od transportéru,“ popsal dramatickou událost na základě vyšetřovacích spisů Martin Pulec.

Palba trvala dlouhé vteřiny. Příslušníci pohraniční stráže vystříleli téměř veškeré náboje. Celkem tisíc střel. Pak se rozhostilo ticho. Na výzvy nikdo nereagoval.

Robert Bareš ležel zkrvavený za sedadlem řidiče, Václav v zadní části u takzvané čtyřky a Milan Bareš pod zadními sedačkami. První dva jmenovaní byli převezeni do chebské nemocnice. Milan byl po smrti. Stejně jako šestadvacetiletý řidič Jan Novák, otec malého dítěte, který byl zasažen do srdce, jater a břicha. Zepředu. Velikost vstřelů přitom odpovídala i ráži samopalů používaných Pohraniční stráží. Tendenční vyšetřování vedené Státní bezpečností v Praze přesto později přiřklo vinu právě Milanovi, který se již nemohl bránit.

Oba přeživší čekala kromě léčení i série výslechů. „S Milanem a Václavem jsem dospěl k názoru, že bych se v zahraničí měl lépe, protože tam bych si mohl dělat, co bych chtěl, jako například lovit zvěř a později, až bych si vydělal peníze, tak jsem se hodlal vrátit zpět do ČSSR,“ uvedl naivně Robert Bareš, syn kolotočáře, který na základní škole třikrát propadl a výuku ukončil v 6. třídě. „Stále jsem myslel, že si bratranci dělají legraci a nevěřil jsem tomu,“ doplnil negramotný Václav Bareš.

„Na svoji obhajobu chci uvést, že jsem udělal strašnou volovinu a nepředpokládal jsem tak strašné následky,“ dodal Robert. Odsouzen byl k trestu smrti a před 45 lety popraven. Václav odešel od soudu s pětadvacetiletým žalářem.

„Po roce 1989 bylo na popud tehdejší ministryně spravedlnosti Dagmar Burešové líčení s bratranci Barešovými obnoveno. Soud označil dřívější tresty za nepřiměřené, výsledkem revize bylo odsouzení Václava Bareše k trestu odnětí svobody na 11,5 roku, Robertu Barešovi byl trest smrti posmrtně změněn na trest odnětí svobody na 14,5 roku,“ upozornil historik Martin Pulec.

Smrtí Jana Nováka se zabýval i Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, který obvinil velitele zásahu generála Františka Šádka a dalších pět nižších velitelů Pohraniční stráže. Jenže Šádek se dal prohlásit za nemocného a stíhání tak bylo na dlouho přerušeno. Nakonec se mu podařilo vyhýbat dalšímu trestnímu řízení až do své smrti v roce 2015.

Video: Spadne nová železná opona, ale my budeme na správné straně, říká premiérův poradce (22. 3. 2022)

Přál bych si, aby na správné straně stála i co největší část Ukrajiny. Tím, kdo nejvíc sjednotil ukrajinský národ, je Putin, říká premiérův poradce. | Video: Daniela Drtinová

Podíl.
Exit mobile version