Při spojeneckém bombardování Brna v listopadu 1944 zničily bomby velkou část středu Brna. Šest tisíc lidí přišlo o přístřeší, téměř šest set obyvatel zahynulo. Všichni členové rodiny Feldových, kteří se schovali do krytu, přežili, ale babičce Josefa Felda zničily bomby firmu i byt. Jedna z nich byla dokonce časovaná, škodu dokončila o tři dny později. V domě už naštěstí nikdo nebyl.
Když Spojenci bombardovali v listopadu 1944 Brno, bylo Josefu Feldovi devět roků. „Já jsem chodil do měšťanské školy na Cejlu. Když hlásili přípravu na bombardování, museli jsme jít domů. Já jsem chodil k babičce, protože domů jsem to měl daleko. Já jsem vůbec žil hodně u babičky,“ vzpomíná.
Do krytu pod babiččiným domem šel i v pondělí 20. listopadu. „Jenom dvakrát zahoukali, to znamenalo bezprostřední nálet. Najednou jsme slyšeli silný zvuk letadel, pískot a obrovskou ránu. Byli jsme v tom krytu, tam byla dřevěná dvířka, ta se otevřela a já jsem viděl výbuch té bomby, které padla před babiččinu firmu. To byla dvoupodlažní budova, prádelna a žehlírna,“ přibližuje.
„Bylo zachované schodiště, byla zničená půlka domu, obývací pokoj byl zhroucený, zůstala předsíň a kuchyň, dokonce tam svítilo světlo. V kuchyni byl probořený strop. Mělo nám to být divné. Kdybychom se podívali, viděli bychom, že je tam časovaná bomba a hned utíkali pryč. Ten nálet byl v pondělí, do čtvrtka jsme tam chodili vyklízet, co se dalo. Ve čtvrtek večer otec odešel, v devět hodin vybouchla ta časovaná puma a zničila druhou polovinu domu,“ dodává.
Babička Josefa Felda měla v Brně prádelnu a žehlírnu a několik sběren prádla. Byla to úspěšná firma, ve které byla zaměstnaná celá rodina. Josefa vychovávala jako budoucího dědice. „Když jsem přišel ze školy, tak jsem musel pomáhat. Jezdili jsme se šoférem po těch filiálkách. Jezdili jsme na dráhu s koši, to byly takové velké proutěné koše, ve kterých se posílalo prádlo do Bratislavy, Budějovic a do Ostravy,“ vysvětluje.
Firma se jmenovala „M. Kolář“, dědeček ji nazval po babičce za svobodna. Babička ji vlastnila a dědeček tam byl jen prokurista (člověk pověřený majitelem firmy k vykonávání právních úkonů). „Ale nazvat firmu Kolářová, to nešlo v té době, proto M. Kolář. A my jsme tak byli Kolářovi,“ vysvětlil Josef Feld.
Z oázy klidu centrum válečné fronty
Na počátku války babička postavila za Brnem v lese u Rozdrojovic chatu. Sloužila prý jako oáza klidu před válečnými událostmi. Rodina tam jezdila každý víkend. Trávili tam i poslední dny před osvobozením, v domnění, že se vyhnou bojům o Brno. Opak byl pravdou.
„Přijela tam velká kolona německých aut, ale neměli se kam dostat. Auta stála za sebou na úzké cestě. My jsme si říkali, že tady stojí tolik aut, a když to ruští letci zjistí, tak je začnou bombardovat a my to tady pěkně slízneme,“ zmínil. Němci odjeli a záhy se u chaty objevili Rusové. „Potom bylo velké ostřelování, létali tady granáty kaťuší,“ popisuje.
Rodina se proto přesunula přímo do Rozdrojovic. Rusové tam měli štáb. „Když jsme přišli do obce, tak tam nikdo nebyl. Setkali jsme se jen s jednu starou babičku a ta říkala, že všichni odsud utekli, protože Rusové hrozně řádili, znásilňovali ženy,“ vzpomíná Feld.
Nakonec se rodina vrátila do Brna. Maminka s babičkou se schovali v krytu, tatínek s Josefem šli zkontrolovat byt v Zemědělské ulici. „Na našem bytě bylo napsáno „Čech“ azbukou. Nebyl otevřený. Sousední rakouská rodina, pan Hauser, který byl v Rusku za první světové války a naučil se tam azbuku, říkal, že nám to tam napsal. Tak nám ten byt zachránil,“ vysvětluje.
Estébáci si mysleli, že je vojenský zpravodajec
Babiččinu firmu po válce znárodnili, protože sloužila veřejnému zájmu. Stala se z ní Osvobozená domácnost. V roce 1954 narukoval Josef Feld na vojnu. Uměl anglicky, proto se dostal k 55. radiovému praporu do Klášterce nad Orlicí. „Učili jsme se tam angličtinu, taktiku americké armády, morseovku. A kdo nás tam učil? Důstojníci zpravodajského vojska z první republiky,“ říká.
Za totality prý mohl cestovat nejen pracovně, ale i soukromě prakticky po celém světě. „Že po mně nechtěli, abych nosil nějaké zprávy? Já si osobně myslím, že ti estébáci si nebyli se mnou jistí, jestli nejsem nějaký vojenský zpravodajec, tak mi dali prostě pokoj,“ směje se.
Pro mladé lidi je podle něj důležité, aby se učili řeči. „V první řadě, aby se dobře naučili anglicky, protože svět se bude v budoucnu domlouvat v angličtině. Je to jazyk, který se dá dobře naučit. Kdo umí anglicky, tak se na celém světě domluví,“ míní.
