V rozhovoru pro Aktuálně.cz mluví o zákulisí natáčení štědrovečerní pohádky, zkušenostech z divácky populární taneční show, dabingu videohry Mafia, ale také o rolích, které ho příští rok čekají – na jevišti bude Romeem i Tomášem Baťou.
Co pro vás znamenala role prince v nové štědrovečerní pohádce Záhada strašidelného zámku? Přece jen pro řadu diváků je to televizní vrchol celých svátků. Pociťujete tlak či zodpovědnost za to, zda se bude líbit?
To jsem pociťoval od té doby, co jsem se dozvěděl, že Záhadu strašidelného zámku budu dělat. K tématu jsem přistupoval velmi zodpovědně – tak, abych mohl být se sebou a svým výkonem spokojený. Pocit tlaku ale zmizel ve chvíli, kdy padla poslední klapka, protože pak už je to v rukách střihače, producenta a režiséra, nikoliv v těch mých. Účast na předprojekci mi bohužel neklapla časově, ale reakce jsou zatím dobré. Jsem zvědavý, jak pohádku přijmou diváci u obrazovek.
Štědrovečerní pohádka je tradičně i pod drobnohledem kritiky. Čtete recenze na vlastní výkony?
Téměř vůbec, snad jen tehdy, když máme nějakou velkou premiéru v divadle. Pro mě jsou hodnotné hlavně osobní konstruktivní kritiky od kolegů nebo lidí z oboru. Jsem určitě rád, když se divákům a kritice líbí to, co dělám, ale kdybych měl číst vše, co se na internetu objeví, tak už nejspíš nedělám vůbec nic jiného.
V čem je Záhada strašidelného zámku jiná než vaše předchozí projekty?
Určitě se liší žánrem, protože pohádka se hraje úplně jiným způsobem, zkrátka pohádkově. Herec se té větší stylizaci musí přizpůsobit. Například u mého prince Armina jsme s režisérem Ivem Macharáčkem dlouho hledali tu správnou rovnováhu mezi pohádkovostí a přirozenou lidskostí s radostmi i strastmi. Zkrátka aby to zaujalo jak dětské, tak dospělé publikum. Velmi jsem si užíval i Arminovy akční scény, protože princ v příběhu lítá na koni, šermuje s vojáky nebo leze po hradbách.
Na to jste se nějak fyzicky připravoval?
Kupříkladu jízda na koni byla zážitek. Pokud jste s touhle činností jako herec nikdy nepřišel do styku, je dobré se s tím zvířetem předem seznámit a strávit s ním nějaký čas. Každý kůň má jinou osobnost a temperament, přičemž my jsme měli koně dva. Zkoušel jsem si je vést, osedlat nebo je popohnat. Skvělé zvládnutí jízdy vyžaduje obecně roky tréninku, přičemž my jsme na to měli poměrně málo času. Přesto si myslím, že jsem si ani po rychlokurzu ostudu neudělal. Šermířské souboje jsme pod vedením profesionálů také nacvičovali několik dní. Stala se nám ale taková nepříjemnost, kdy jsme jednu soubojovou scénu trénovali na konkrétní lokaci, takové dva kopečky s lávkou mezi nimi. Bylo nám ale řečeno, že tam to sehrát nemůžeme kvůli hnízdění ohrožených rorýsů. Nakonec se scéna natáčela jinde na méně vhodném místě, kde byl sráz a kluzký štěrk. Museli jsme hodně improvizovat.
Využíváte při takto pohybově náročných scénách i zkušenosti ze StarDance?
Určitě ano. Každý, kdo si několikaměsíčním drilem StarDance projde, se ještě víc napojí na své tělo, lépe ho začne vnímat a zjistí, kde jsou jeho limity. Tanec a šerm jsou vlastně takové spojené nádoby.
Kdybyste měl porovnat Záhadu strašidelného zámku s pohádkami z předchozích let, v čem je jiná?
Přiznám se, že jsem pohádky poslední roky příliš nesledoval, ale vím, že loňské Tři princezny byly odklon k žánru fantasy. My se vracíme ke klasičtějšímu a konzervativnímu pojetí pohádky s princem, princeznou a osudem království. Určitě se nejedná o žádný velký experiment. Zároveň v příběhu hrají velkou roli i strašidla, což je typickým kořením klasických českých pohádek… Já osobně si nikdy nenechám ujít pohádku Korunní princ, kde je skvěle zahraná dvojice padouchů v podání Kryštofa Hádka a Pavla Kříže. Rád se zasním i u Svěrákových Tří bratrů. Samozřejmě mám rád i Tři oříšky pro Popelku, Mrazíka nebo amerického Grinche. Tam vždycky ujíždím na výkonu Jima Carreyho, který hraje jak na horské dráze. Ta stylizace spolu s energií a vervou, jakou do toho vkládá, mě neuvěřitelně baví.
Co podle vás film musí mít, aby se mohl stát vánoční klasikou?
Pro Čechy je to rozhodně humor, protože ten je klíčem k tomu, aby diváci chtěli ten film vidět znovu. V tomto případě je asi nejlepší, když jde o takový drsný humor až tragikomedii, něco, co mají právě třeba Pelíšky nebo Jedna ruka netleská.
Během svátků se na obrazovkách objevíte i v záznamu letošní StarDance Tour, která bude hlavním bodem silvestrovského programu…
Trochu si říkám, jestli už diváci nebudou mít lehce „přehesováno“. Ostatně i to je jeden z důvodů, proč si teď dám od natáčení až do září pauzu.
Jste vítězem 13. ročníku StarDance. Pak jste vyjel i na StarDance Tour, kde jste se představil živému publiku v českých městech. Jaký vliv měla účast v tomto projektu na váš profesní i osobní život?
Soutěž má v Česku fenomenální odezvu a určitě můžu říct, že svůj profesní život dělím na dobu před a po StarDance. StarDance Tour, s níž jsme pak obráželi republiku, byla třešničkou na dortu. Zatímco v soutěži se tance „drtíte“ v časovém presu, tady jsme jednou za týden s Káťou (tanečnice Kateřina Bartuněk Hrstková, pozn. red.) tancovali dva tance, které máme stále ještě v živé paměti. Ta atmosféra naživo je nepopsatelná. Když je před vámi naplněná a skandující 02 Arena, připadáte si jako nějaká rocková hvězda. Nebudu lhát, že to člověku jeho ego hezky nepočechrá.
Jak produkce StarDance Tour vybírala, které tance předvedete?
Program se musel samozřejmě poskládat tak, aby to dávalo smysl po stránce show a abychom to celé utancovali. Cílem není ukázat tanečníkovy nedostatky, ale jeho přednosti. Jako celek to musí fungovat nejen co se týče samotných tanců, ale i kostýmově a hudebně, protože divák se nesmí nudit. Na začátku za námi přišli lidé z produkce, dali nám svůj seznam tanců a zeptali se, zda jsme schopni to zvládnout. My jsme jim oponovali, že bychom radši tady tančili tohle a naopak. No, ale sambu už tančí jiný pár, oponovali zase oni. Takhle to fungovalo. Proběhl vzájemný dialog, jehož cílem byla všeobecná spokojenost.
V blízké budoucnosti vás čeká premiéra očekávané filmové adaptace románu Vyhnání Gerty Schnirch spisovatelky Kateřiny Tučkové. Můžete prozradit detaily?
Knihu jsem nečetl, ale vím, že byla velmi úspěšná a zase rozproudila debatu o odsunu Němců. Scénář je velmi čtivý, má spád a stejně jako předloha se nebojí ukázat explicitní zákoutí celého příběhu. Já tam hraji takovou menší, ale důležitou postavu Karla Černého. Uvidíme, bude to velký film.
V červnu příštího roku se divadelním divákům představíte v muzikálu Klan Baťa v hlavní roli Tomáše Bati. Muzikál jste vystudoval, tak jak se na tuto roli těšíte?
S pěveckou rolí zatím nemám žádnou zkušenost, takže to pro mě bude takový velký experiment. Nyní už ale dva tři měsíce chodím poctivě na zpěv, abych to nepodcenil. Zpěv jsem měl i šest let na škole, takže nějaký základ mám, ale je pravda, že zpívat hlavní roli na jevišti je úplně jiná výzva. Uvidím, jak to půjde. Minulý rok jsem si předsevzal, že začnu dělat kroky mimo svoji komfortní zónu. Klan Baťa je přesně jedním z takových kroků. Ale samozřejmě se těším, protože právě tím vystupováním z komfortu se o sobě člověk nejvíc dozví.
Ve Švandově divadle vás zase čeká titulní role v Romeovi a Julii. Můžete chystanou inscenaci nějak přiblížit?
Teď jsme ve fázi neomezeného fantazírování o tom, jak to vlastně bude celé herecky vypadat, ačkoliv režisér Martin Františák už má jasnou vizi a Shakespearův blankvers jasná pravidla. Usilovně zkoušíme. Stejně jako se Záhadnou strašidelného zámku to ale určitě nebude žádný divoký experiment, kde bychom si předlohu nějak příliš přetvářeli. Už jsem ale měl možnost vidět scénografii od Marka Cpina a těším se, jakou to bude mít krásnou poetičnost. Myslím, že jsme všichni natěšení, protože Romeo a Julie je nadčasový příběh, ale takhle ho v tuzemsku, pokud vím, ještě nikdo nedělal. Navíc nás energií nabíjí i skutečnost, že se v týmu stále rodí nové a zajímavé nápady. Vím, že tomu dáme to, co si Shakespeare zaslouží.
Romeo je přece jen ikonická role, kterou znají i diváci divadlem nepolíbení…
Vždycky jsem se toho hrozně bál a měl respekt, protože jsem Shakespeara nedělal. Proto si troufám tvrdit, že jsem na sebe v tomto ohledu možná až příliš přísný. Hrát takovou roli je svátek, stejně jako když hrajete nějakou z postav Molièra nebo jiného velkého dramatika. Takže když si rodina doma řekne, že si zajde do divadla na nejznámější příběh o lásce, který kdy byl napsán, je to krásné, ale přináší to pro herce obrovskou zodpovědnost. Ostatně premiéru máme naplánovanou na 14. února, na svátek zamilovaných.
S dabingem zatím velké zkušenosti nemáte, přesto jste české hráče oslovil jako dabér hrdiny Enza z pokračování videoherní série Mafia. Jaká to byla zkušenost?
Mafia byl obrovský projekt, u kterého jsem vlastně ani do poslední chvíle nevěděl, koho budu dabovat. To mi řekli snad až na druhém sezení. Víte, sám jsem náruživým hráčem videoher a strávil jsem s nimi pubertu. Ještě dnes si velmi rád sednu ke hře s kamarády, ačkoliv už na to nemám tolik času. K dabování Enza jsem přistupoval zodpovědně, jako hráč a divadelník zároveň, ačkoliv mě mrzí, že jsem se na to nemohl připravit víc a nevěděl jsem, co ta příprava ode mě bude vyžadovat. Přesto doufám, že jsem odvedl maximum. Laťka byla nastavená hodně vysoko, protože hrdinu legendárního prvního dílu a jeho remaku namlouval Marek Vašut a řada fanoušků série s ním má ty hry spojené. Protože ale nejsem klasický dabér a nemám tak posazený hlas, chtěl jsem do role Enza dát spíš herectví a emoční prožitek. Mám pocit, že to tomu docela prospělo.
To, že se herec dívá sám na sebe ve filmu, je poměrně běžné, ale jaké je to ovládat sám sebe ve hře?
Přiznám se, že jsem se kvůli tomu do hry na začátku nemohl úplně ponořit. Trochu mě to rušilo a byly momenty, kdy jsem si v hlavě říkal, že dnes bych tuhle repliku namluvil jinak. Pak si to ale sedlo. Ještě jsem hru nestihl dohrát, ale třeba se k ní o svátcích dostanu.
