Mluvit, mluvit, mluvit. To je podle Heleny Svárovské základní rada, jak zdárně zvládnout předání rodinného majetku další generaci. Už deset let je ředitelkou J&T Family Office, která se specializuje na správu rodinného jmění nejbohatších Čechů. V rozhovoru mimo jiné říká, jakých největších chyb se rodiny při mezigeneračním předávání jmění dopouštějí a v čem by se Češi měli inspirovat v zahraničí.
Svárovská zároveň upozorňuje, na co si při předávání jmění dát pozor a proč je pro zdárné předání žezla té další generaci klíčová i víra. A dozvíte se i to, proč je někdy důležité, aby Svárovská říkala svým klientům nepříjemné věci, a bránila je tak před sebou samými.
Jaké jsou nejčastější mýty ohledně předávání majetku?
Docela hodně lidí se například domnívá, že dědictví podléhá zdanění. Případně že jediný, kdo pomůže s potenciálním předáváním majetku, je notář, protože má autoritu od státu. Evidentně tedy je potřeba udělat nějakou osvětu, jak by to správně mělo vypadat, protože těch nástrojů a způsobů, jak předat majetek, je relativně hodně. A rozhodně není od věci si vzít nějakého profesionála, který už s tím nějakou zkušenost má.
Dá se říct, od jaké velikosti majetku je dobré využít služeb nějaké family office?
Záleží na dvou věcech. Zaprvé na velikosti majetku, tady třeba platí, že my bereme klienty, kteří mají majetek od 50 milionů korun výše. V takovém případě už má smysl se bavit o nástupnictví a může být pro vás zajímavé využít třeba svěřenský fond. Zadruhé je ale podstatný i charakter aktiv. Jinak obtížné je předat sbírku obrazů a třeba akciové portfolio. To první může být podstatně komplikovanější.
Teď třeba právě řešíme předávání sbírky obrazů, která bude vložena do svěřenského fondu. Každé to dílo je separátně ohodnoceno a rozdělena jsou do čtyř kategorií. Když to zjednoduším, tak díla z té první kategorie mohou potomci relativně snadno prodat, když se dostanou do potíží, zatímco díla z té čtvrté smí prodat, a teď to trochu přeženu, jen když jde už opravdu o otázku života či smrti.
Jaké jsou nejčastější chyby, kterých se rodiny při předání majetku dopouštějí?
Začínají pozdě. Já vím, že to už zní jako klišé, opakuje se to pořád dokola, ale je to pravda. Rodiny prostě s předáním majetku příliš otálejí. Naštěstí, jak vyplývá i z našeho reportu, trošičku se to zlepšilo.
V padesáti letech už o tom lidé začínají přemýšlet a po šedesátce v tomto směru začínají konat. Což je paráda, protože v tomhle věku člověk ještě má relativně sílu. A tu často lidé potřebují, ono to předávání nemusí být jednoduchý proces. Čeká vás v jeho průběhu spousta složitých rozhodnutí, já se vlastně ani nedivím, že se do toho lidem nechce.
Za jak dlouho se takový proces dá stihnout?
Pokud někdo přijde a je relativně připravený, už to má nějakým způsobem rozmyšlené a předávání není z technického hlediska složité, lze to zvládnout za tři čtvrtě roku, jak ukazuje jeden náš nedávný případ. Nutno ale dodat, že tam byly opravdu ideální podmínky, ten člověk byl už na změnu nachystaný, založil svěřenský fond, do kterého vložil 60 procent své firmy, a má také dceru, která je ochotná se rodinnému byznysu věnovat a baví ji to.
Helena Svárovská
Vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze, Národohospodářskou fakultu. V J&T působí od roku 2003, kdy nastoupila do J&T Banky do odboru privátního bankovnictví. V současnosti je ředitelkou J&T Family Office, ve kterém jsou vloženy miliardy korun v majetcích nejbohatších Čechů.
Jak často se předání firmy na tu další generaci povede?
Existuje spoustu statistik, čísel a ze všech vyplývá, že ta úspěšnost není příliš velká. Je to i naše zkušenost. Těch důvodů je spousta. Děti se třeba vrhnou na jiný obor, než ve kterém jejich rodič podniká. Dalším důvodem je, že samotní zakladatelé firem neradi opouští svou pozici, nechce se jim do toho, obávají se například ztráty svého významu a možná i společenského postavení.
Často se také bojí, co budou najednou dělat se vším tím volným časem, protože, přiznejme si, v životě ho příliš neměli. Další velkou chybou je, že zakladatelé sice firmu oficiálně následníkům předají, ale do jejího řízení jim stále mluví. Případně potomky do fungování firmy zasvětí až příliš pozdě nebo s nimi prostě nemají dobré vztahy.
Nemůže u těch nedobrých vztahů hrát roli i skutečnost, že první polistopadová generace podnikatelů trávila v práci většinu dne a svou rodinu příliš neviděla?
Jasně, i to může být důvod, proč ty vztahy rodič versus dítě nejsou ideální. A co si budeme povídat, ta první manželství se pak často rozpadla, podnikatel si prošel dalšími dvěma třemi svazky, což může předání majetku přirozeně komplikovat.
Zdá se, že budete často fungovat hlavně jako psycholog či spíše mediátor rodinných vztahů. Jak náročné je například rodičům říct, že by svého potomka neměli tolik zahrnovat penězi?
V tomhle nám pomáhá, že vztah, který máme s klientem, je většinou velmi dlouhodobý a založený na obrovské důvěře. A naší prací rozhodně není mu pochlebovat a chválit každý jeho krok. Naopak, je naší povinností ho upozornit na to, že určité kroky mohou mít negativní následky. V jistém slova smyslu ho musíme chránit před jím samým.
Ale jednoduché to samozřejmě není, pamatuju si, jak na mě byl jeden klient trochu naštvaný, když jsem mu něco podobného řekla. Ale za měsíc zavolal a omluvil se mi s tím, že jsem měla pravdu. Mimochodem, situace, kdy rodiče zahrnují potomky penězi, jsou dost časté. Teď máme jeden konkrétní případ, kdy je dětem kolem 40 let, ani jedno nepracuje, protože mají dost peněz od rodičů, a podle mě se řítí do záhuby…
Jak je časté a podle vás správné, že zakladatel rodinného majetku chce na dlouhou dobu dopředu určovat, co se s tím jměním bude dít?
Všechno je otázka míry. My se jim snažíme říct, že když to sešněrují příliš, může to mít negativní dopady, protože nikdo neví, jak bude svět vypadat za třicet let. Zažila jsem třeba, že klient měl akciové portfolio, přičemž základním pravidlem, jak s ním do budoucna zacházet, měl být kurz koruny vůči euru. Na což jsme samozřejmě říkali, že za pár let třeba žádná česká koruna vůbec existovat nemusí.
Ten způsob, jakým zakladatelé určují, co se s majetkem bude nadále dít, by měl být rozumně vyvážený. Měli by mít důvěru v budoucí generace, vždyť jejich potomci nebudou mít zájem majetek zlikvidovat.
Na stranu druhou je podle mě správné, když se přihlásí k nějakým hodnotám, které považují za správné a podporují je i u budoucích generací. Někteří zakladatelé například milují umění, považují jej za součást nějakého všeobecného vzdělání, a proto třeba podporují chození do galerií, případně nějaké kurzy vzdělávání. Jiní považují za velkou hodnotu cestování, a tak potomky podporují v cestách do zahraničí. Ale zase ne do pětihvězdičkových hotelů, protože správně argumentují tím, že takové hotely vypadají na celém světě stejně.
Co je nejtěžší vašim klientům vysvětlit?
Že musí s předáním majetku začít. Protože pokud to neudělají, tak ty následky nebývají vůbec hezké. Když nemáte tyhle záležitosti vypořádané a zemřete a v průběhu dědického řízení se objeví nějaký nesoulad, tak jeho řešení může trvat roky. A nikdy to nepřinese nic dobrého.
V čem by se podle vás při předávání majetku měli movití Češi inspirovat v zahraničí?
Spousta zahraničních rodin, které dokázaly majetek předávat po mnoho generací, jej nevnímá jako něco, co jim patří. Co je jen jejich. Primárně se snaží jmění udržet pro následující generaci. Považují se za někoho, jehož povinností je majetek spravovat pro ty, kteří přijdou po nich, a jim pak odevzdat klíč. A to je podle mě skvělý přístup.
Mají rodiny, kterým se předání majetku podaří, nějaké společné znaky?
Základem je samozřejmě dobrá komunikace. Členové rodiny spolu musí mluvit, mluvit a mluvit. Zajímavé je, že typickým znakem bývá i víra. Souvisí to zřejmě s tím, že její přirozenou součástí je soubor určitých hodnot, přičemž právě sdílené hodnoty jsou pro úspěšné předávání majetku z generace na generaci zásadní.
Na co si dát při předávání majetku velký pozor?
Velmi důležité je dobře si při strukturování rodinného majetku spočítat, kolik to bude stát. Protože každá struktura s sebou nese nějaké náklady a rozhodně není cílem, aby se majetek uvnitř požral. Vezměte si, že máte třeba nadační fond, svěřenský fond, lichtenštejnskou nadaci a obhospodařovat tohle všechno s sebou nese náklady na účetního, daňaře a další profese. Teď ještě budete mít nějakého profesionálního správce a ten taky nebude dělat zadarmo. Ve výsledku se pak může majetek časem rozmělnit, což nedává smysl.
