Bobři v Česku nejsou pohroma, říká přírodovědec

Bobři žijí prakticky všude kolem nás jsou, i když je vlastně téměř nevidíme. V České republice podle Vorlových dat dokázali proniknout asi na šedesát pět procent území země, přičemž se ale i nadále šíří a jejich počet se pohybuje kolem patnácti tisíc. „To je docela vysoké číslo, vzhledem k tomu, že se u nás do volné přírody vlastně vrací teprve nějakých pětačtyřicet let,“ zdůrazňuje Vorel.

Těchto savců je podle něj už dnes v Česku tolik, že se vlastně nedají individuálně spočítat, vědci tedy pracují spíše s modely. „Ideální by bylo je všechny obeslat – poslat jim mail, ať se spočítají sami, ale to zatím bohužel neumíme,“ usmívá se vědec.

Co ale naopak tyto modely umí, je pohled do budoucnosti. „Na základě našich modelů to vypadá, že maximální kapacita bobrů v Česku bude něco kolem dvaceti tisíc jedinců,“ říká Vorel. To je prý množství, které může krajina pojmout, aniž by bylo nutné sáhnout k jejich plošnému lovu nebo snaze omezovat jejich počty – třeba kvůli jejich ekonomickým dopadům. „Současně musím dodat, že u nás existuje Program péče, tedy jakási cestovní mapa managementu toho druhu, který dělí zemi na tři zóny. Program péče také říká, že asi v třinácti procentech země by bobři neměli z důvodu vzniku velkých škod být,“ doplňuje.

Hlavním důvodem pro bobří nepřítomnost v celkem velké části republiky (jižní a jihozápadní Čechy) je podle tohoto programu riziko vzniku vážných škod, které by mohli napáchat – jde hlavně o místa s rozvinutou hustou sítí historických rybničních staveb.

Kam bobr nemůže

Tito savci jsou podle Vorla nesmírně přizpůsobiví, inteligentní a současně nenároční na potravu. Nevadí jim příliš ani znečištěná voda, ani lidská aktivita. Přesto se nejsou schopni rozšířit v Česku úplně všude. „Tak asi nebudou na Václavském náměstí,“ usmívá se přírodovědec, ale hned doplňuje: „I když nedávno na Florenci vlastně městská policie jednoho bobra dostihla přímo na autobusovém nádraží – mladým jedincům se stává, když hledají své nové působiště, že zcela sejdou z cesty a zabloudí.“

Nicméně vnitřní části města jsou pro bobry podle něj neobyvatelné. Není to sice druh, který by se metropolím vyhýbal, ale zpevněné břehy jejich řek, nedostatek stromů podél vody a vlastně i přílišný hluk znamená, že místa jako centrum Prahy nebo Brna pro tyto savce představují velmi nevhodná stanoviště.

„Potřebují vlastně jenom dvě věci: vodu a listnaté dřeviny na březích,“ říká Vorel. „A to mají skoro všude, takže kromě center velkoměst je vlastně nenajdeme určitě už jen na hřebenech našich nejvyšších hor. Příkladem je Sněžka, tam se s trvalým osídlením bobrů asi nikdy nepotkáme,“ konstatuje. Jinak jim ale horské prostředí nevadí, jsou v Krkonoších a v obzvlášť hojném počtu na Šumavě. „Jsou to fascinující zvířata, nevadí jim skoro žádná omezení: nízká nadmořská výška, vysoká nadmořská výška, vysoká teplota v krajině, nízká teplota v krajině – všechno zvládají,“ popisuje badatel subjekt svého výzkumu.

Historické rozšíření

Že je tento druh odolný a nesmírně přizpůsobivý, dokazují podle něj i historické prameny. Přestože v Česku míváme bobry spojené třeba s romantickou představou severoamerických traperů s čapkami z bobří kůže, ve skutečnosti se jim podle Vorla podařilo osídlit i mnohem jižnější oblasti. „Paleontologické důkazy o přítomnosti bobrů máme z delty Nilu, ale také třeba z Mezopotámie. Odtamtud jsou i písemné záznamy o tom, že tam na řekách bobří hráze bránily obchodu. Aby mohla po Eufratu, Tigridu a dalších řekách běžet obchodní výměna, tak bylo nutné i bořit bobří hráze,“ vypráví Vorel.

Naopak severní hranici pro ně představuje a také v minulosti představovalo vlastně až trvalé zalednění a místa, kde je už taková zima, že tam nemohou růst stromy. „Takže třeba tundra, to už není místo vhodné pro bobry,“ doplňuje.

Historicky byla tou hlavní stopkou pro bobry ale lidská civilizace. S tím, jak se lidstvo začalo ve druhé polovině dvacátého století o přírodu aktivně starat, začali se i bobři vracet. A lidská aktivita tomu podle Vorla docela pomáhá rovnou ve více ohledech.

Uvnitř bobří hráze:

„Mám na to docela hezký příklad: když se podíváte na fotografie údolí řek a potoků před sto lety, tak uvidíte, že tam nejsou vůbec břehové porosty. Když si starou fotografii srovnáte se současnou pořízenou na stejném místě, tak tam již bude přítomna různě široká linie dřevin,“ říká. Právě tato snadná dostupnost potravy v místech, kde ji bobři nejvíc potřebují, je podle něj velmi silný akcelerátor toho, kdy došlo k rychlému rozšíření druhu.

A zvládnou to i v podmínkách, které pro ně představují docela výzvu. Například nedaleko za hranicemi v Sasku na Labi jsou desítky kilometrů břehů řeky vysekané, což je pro bobry obdoba pouště – nenajdou tam svou zimní potravu. Před několika desítkami let tito vodní savci ale podnikli průzkumné výpravy proti proudu Labe a dokázali nevhodný biotop překonat. Tak byli schopni osídlit rychle severní Čechy, kde už opět kolem Labe nejsou břehy vysekané jako golfové trávníky, ale jsou zde zbytky lužních porostů.

Bobři mají tuto schopnost objevovat i velmi vzdálená nová území; Vorel uvádí, že to běžně dělají mladá, asi dvouletá zvířata, která sama opouštějí dobrovolně rodinu a hledají si vlastní nová stanoviště.

Návrat bobrů do Česka

Do Česka se bobři tímto způsobem vrátili v sedmdesátých letech. Bylo to vlastně ale už potřetí, co naše území kolonizovali. Tou první kolonizací bylo jejich pravěké osídlení, které však člověk zničil na přelomu středověku a novověku, kdy u nás došlo k jejich prvnímu vyhubení.

Podruhé se k nám vrátili, když se je pokusili na naše území v devatenáctém století vrátit Schwarzenbergové, ale tento pokus selhal. Až sedmdesátá léta dvacátého století jim přála. Nevadilo jim tehdy ani moc znečištění řek, které bylo ve srovnání se současností mnohonásobně větší. Podle Vorla jim vadí jen opravdu silné znečištění například v podobě těžkých kovů, ale i to hlavně proto, že jsou přítomny v sedimentech, ze kterých rostou porosty, kterými se živí.

Šířili se přitom rovnou z několika směrů současně: hlavně z Německa a Polska. Vorel říká, že dnes je to v něčem výhodné. Původní populace bobrů totiž byly tak malé, že utrpěly redukci takzvané genetické variability – a když se pak znovu začali potkávat jedinci z různých oblastí, nutně to znamená zpětné kombinování a posilování odlišných genetických výbav. „A ještě jeden bonus to má,“ usmívá se Vorel. „Pro nás, pro vědce. Původní omezený genofond nám dnes pomáhá vysledovat, odkud zvířata pocházejí, takže dokážeme vcelku jednoduše sledovat původ různých mísících se zdrojů bobrů a můžeme tak podrobně zkoumat jejich schopnosti šíření.“

Bobři v Praze

Velmi zajímavý je návrat bobrů do Prahy a jejího okolí, míní Vorel. Už kolem roku 2012 nebo 2013 se objevili na jejích hranicích, konkrétně v Černošicích. Dostali se tam po Berounce způsobem, který je popsaný výše.

„Pocházeli z populace, která se k nám šířila již od devadesátých let z Bavorska,“ upřesňuje jejich původ. Celkem nyní žije na území Prahy a v blízkém okolí asi stovka bobrů a pomalu ale jistě jich přibývá. Současně jim však ubývá míst, která by ještě mohli využít, protože ta ideální už obsadili – a jiná využít nedokáží. Zdá se, že se neuchytili v samotném centru (od Výtoně až po Štvanici) a na vnitřních pražských ostrovech v centru města: „Objeví se tam jen občas, ale trvalé osídlení doposud nevzniklo. Sice tam je k dispozici dost potravy, ale je tam už tak velký pohyb lidí, že je to i na bobra už moc,“ konstatuje.

Některá velkoměsta jsou na své bobří osídlení docela pyšná – symbolizují pro ně to, že se do nich vrací život. „Mám doma pohled s bobrem, který mi někdo poslal z Berlína,“ vzpomíná vědec. „A pod ním nápis ‚Ich bin ein Berliner‘, což je narážka na slavný Kennedyho projev – a to mi přijde jako velmi vtipná parafráze.“

Negativní vlivy

Vorel se nebrání ani diskuzi o tom, jaké jsou negativní dopady bobrů na krajinu, kterou obývají, a tedy i na lidskou společnost. Naopak považuje za dobré, aby se o tom zcela otevřeně mluvilo. Zdůrazňuje přitom, že naše problémy s bobry vlastně nejsou tak zásadní při pohledu ven do Evropy.

„Teď jsem se vrátil z konference v Holandsku. Když člověk vidí jejich typ a tvar krajiny a ví, co bobr dokáže, tak všude jinde bude optika problémů bobrů méně podstatná,“ říká. „Holandsko je ze třetiny pod hladinou oceánu, na březích mají vysoké hráze. A současně zemí protéká z kontinentu obrovské množství vody, které se musí do stejného oceánu dostat. Staletími úprav dosáhli toho, že Rýn, evropský veletok, je vlastně zavěšen nad krajinou mezi masivními hrázemi.“

„Zároveň v krajině žije velmi hustě lidská populace, statisíce a miliony lidí. Žijí de facto pod úrovní oceánu a pod úrovní řek. A teď si představte, co se stane, když v nějakých těch říčních hrázích začnou bobři hloubit své nory…riziko katastrofy je velmi vysoké; s našimi protipovodňovými hrázemi se to nedá srovnat, ty zadržují vodu pouze při povodních (a tedy riziko jejich narušení je menší), ale tamní hráze jsou ve styku s vodou permanentně,“ uvádí.

Bobří nory v takových hrázích bohužel nejsou vidět, protože jsou zpravidla ukryté pod vodou. „A když se s těmi Holanďany bavíme, tak se sice usmívají, ale současně říkají: ‚My se tady o ty hráze tisíc let staráme a jsme zvyklí na to, že vznikají problémy, a my je průběžně řešíme.‘ Ale konference měla za účel shrnout know-how z Evropy, jak se s tím různé země vypořádávají; tedy jejich zájem byl zjistit, jak mají s bobry pracovat, jak tento jejich nový problém řešit,“ sdílí vědec zkušenosti z cesty, z níž se vrátil pouhý den předtím, než proběhl tento rozhovor.

U nás před tak masivními problémy nestojíme, na druhou stanu nelze naše problémy bagatelizovat. „Asi největší problém jsou rybníky a zmíněné protipovodňové hráze,“ zvažuje Vorel. Zejména u rybníků může jít o dost velké materiální škody, protože když z nich kvůli bobrům odteče voda, přijde hospodář jednak o všechny ryby a má následně značné škody na hrázích. Zcela odlišné mohou vzniknout škody na loukách, které zaplaví voda z bobřích hrází: zemědělec, který se pak nedostane k jejich obhospodaření, může přijít o poměrně značné dotace, jež jsou spojené s péčí o tuto část krajiny.

„A další problém jsou samozřejmě stromy, které bobři okusují,“ připomíná expert. Na otázku, jak vysoké jsou tedy vlastně škody, jež bobři v Česku způsobí, vytahuje vlastní studii, kde se to pokusili s kolegyní spočítat. „Ty škody byly asi osmdesát milionů za třináctileté období po roce 2000,“ prohlašuje.

Jak velké škody tedy u nás vlastně bobři působí? Trojčlenka počítající s počty bobrů, jejich průměrným věkem a množstvím u nás by dala výsledek pět tisíc korun za jedno zvíře za rok. Podle Vorla je ale takový výpočet poněkud zavádějící, neodráží všechny proměnné. A kdyby tomu tak opravdu bylo?

„Může to vypadat jako vysoké číslo,“ konstatuje Vorel, „ale musíme vedle toho dát nějaké srovnání – jaké škody u nás způsobí divočáci, jeleni – anebo lidé.“ Tato čísla jsou v kontextu rozpočtu České republiky podle něj banální. Samozřejmě nejsou banální z pohledu individuálního dopadu na konkrétní lidi: „Nezapomínejme na to, že za každou škodou je nějaký konkrétní člověk, farmář, kterého bobr připraví o dotace, zemědělec, kterému bobr prokácí sad meruněk, jež sázel už jeho dědeček, rybníkář s protrženou hrází,“ vyjmenovává.

„Nicméně spíše bych to srovnával s jinými čísly,“ upozorňuje dále. „Naše odhady říkají, že nyní bobři v Česku způsobí každý rok škody za více než deset milionů. Ale to je, s odpuštěním, docela malá částka. Mám takové srovnání: víte, kolik stojí zimní údržba za jedinou zimu například v Libereckém kraji? Je to asi 150 milionů hlavně za sůl a inertní posyp, techniku a tak dále. Proč to srovnávám? Stejně jako škody bobrů jde o náklad na naši přeměnu a využívání krajiny. Krajinu jsme přetvořili a je tak pouze naše zodpovědnost ji finančně udržovat. Zahrnujme do toho i problémy s konfliktními druhy, kam bobry rozhodně řadíme.“

Pozitivní vlivy

Celý problém má podle Vorla ještě jednu stránku, o které se moc nemluví, hlavně proto, že se nesmírně špatně počítá. A tou jsou pozitivní dopady existence bobra v naší krajině. „Pozitivní efekty jsou několika typů, a vše souvisí s mokřady vzniklými hrázemi bobrů,“ vypočítává vědec. První efekt hrází je podpora a rozvoj biodiverzity, kdy mokřady, které kolem bobřích hrází vznikají, mají značně pozitivní dopad. Takové mokřady jsou vlastně doslova magnet na množství živočišných i rostlinných druhů, které jsou velmi často vzácné a v naší krajině v současnosti mizí,“ uvádí.

Týká se to například ptáků, jako jsou bahňáci, ale také obojživelníků či hmyzu. „V mokřadech a jejich okolí vznikají místa, kde hnízdí druhy jako čejky, bekasiny, kulíci a podobně. Nebo je zde významný výskyt denních i nočních motýlů či xylofágních brouků žijících v tlejícím dřevě. Uschlé stromy pak zase lákají doupné ptáky, kteří se tímto hmyzem i živí. Zkrátka bobr svými mokřady vytváří nesmírně bohatá stanoviště,“ říká.

To je ale podle Vorla jenom jedna malá část toho, co bobří aktivita dělá v naší moderní krajině. „Druhým benefitem je voda. Asi i malé dítě ví, že bobří hráze zadržují vodu. A zadržují ji celoročně. V současnosti v naší krajině jsou místa, kde voda v letních měsících již neteče. Nicméně pokud jsou v oblasti velké soustavy bobřích hrází, zpravidla mohou zajišťovat nějaký minimální průtok – permanentně vytéká akumulovaná voda z bobřích hrází,“ vysvětluje.

„Nicméně je tu ještě třetí aspekt, o němž veřejnost, ale vlastně i odborníci ví nejméně. A to je pohled chemických procesů v krajině. Máme, přiznejme si, u nás velmi znečištěné životní prostředí, a tedy také toky (ze zemědělství, špatně čištěných vod a podobně). Ale nyní zjišťujeme, jak dobrým mohou být mokřady filtrem těchto vod,“ říká Vorel.

Podle Vorela mohou bobří mokřady fungovat podobně jako kořenové čističky. I tento aspekt je zajímavý, nicméně přiznává, že je velmi složitý. Spolu s kolegy se proto snaží popsat co nejvíce těchto aspektů – zjednodušeně kolik fosforu, dusíku, uhlíku a dalších látek mokřady mohou filtrovat, absorbovat či akumulovat.

Na otázku, jestli jsou bobři pro českou krajinu spíše pohroma nebo požehnání, je tedy podle Vorla zapotřebí dát si na jednu misku vah škody – a na druhou užitek, kterým bobři mohou přispět. Kam se pak pomyslná ručička vychýlí, je otázka. „Já osobně si myslím, že to jasně směřuje k té pozitivní hodnotě,“ tvrdí.

„Teď vyšla mediální zpráva o tom, jak jeden bobří mokřad v Brdech udělal službu krajině, která byla i kvantifikována,“ uvádí. Tento příběh sdílela spousta médií po celém světě, psal o něm dokonce i třeba deník New York Times: bobří rodina na místě plánovaného mokřadu, jehož vytvoření by stálo přes třicet milionů korun, vytvořila svůj vlastní. „A teď si vezměte: za pět až deset let bobři v Česku způsobí škodu třeba za 80 milionů. Na druhé straně jedna rodina bobrů vytvořila mokřad, jehož obnova lidskou silou by měla cenu těch třicet milionů,“ říká.

Podle biologa nicméně není snadné tento prospěch nějak snadno finančně přepočítat, protože není jednoduchá kvantifikace v terénu. „S dalšími kolegy z ČVUT jsme se snažili kvantifikovat, kolik vody bobři jsou schopni zadržet v jedné části Šumavy. Výsledky byly již nedávno patřičně prezentovány. Nicméně historicky se o Šumavě říkalo, že funguje jako houba – v zimě vodu natáhne a pak ji pomalu pouští. Ona tak fungovala už v minulosti, jenže tuhle její schopnost narušilo masivní odvodňování včetně rašelinišť. Dnes tam probíhá obrovské množství revitalizačních aktivit se snahou obnovit zde původní vodní režim, nu a lze říci, že svou nemalou troškou se nyní přidává i značná populace bobrů, která zde vybudovala stovky hrází.“

Lidé se bobrů bát nemusí

Zatímco generace dnešních padesátníků až šedesátníků vlastně neměla příliš šanci se s tímto savcem v přírodě setkat, pro mladší Čechy už to může být naopak docela časté. Potkávají se zejména s následky jeho schopností: okousané stromy na březích, hráze. Ale co dělat při osobním setkání?

Podle Vorla se bobr chová jako každé jiné zvíře: při setkání s člověkem je plachý, ale pokud je zahnaný do kouta, tak se brání. A pak může i pokousat, přičemž vzhledem k jeho rozměrům mohou být následky i docela dramatické. Média například informovala o případu, kdy muž v Bělorusku takovému kousnutí podlehl. V nedávné době k méně vážnému případu došlo i na Plzeňsku.

Známé polské video, které se šíří už roky na sociálních sítích, podobné setkání ukazuje. Mladý, zjevně intoxikovaný muž na něm interaguje s bobrem, který právě vylezl z vody, nejprve s užaslým šokem, ale později rozjařenými pokusy o kontakt. Podle Aleše Vorla je takové chování notně nebezpečné. „Bobr není agresivní zvíře, ale když je zahnaný do kouta, tak samozřejmě zaútočí, ale to udělá každý živočich, netopýr i myš,“ říká vědec, který se bobry a jejich vlivem na českou krajinu zabývá celý život.

Video ale ukazuje ještě něco jiného: nečekané rozměry, jaké tento savec má. „Když si povídám o bobrech s lidmi, kteří je nikdy neviděli, tak si je představují jako nějaké větší myši,“ usmívá se Vorel. „Jenže dospělý bobr může vážit až 32 kilo, což váhově odpovídá srně nebo dokonce menší samici vlka,“ ukazuje vědec z Fakulty životního prostředí Vysoké školy České zemědělské univerzity v Praze rozměry tohoto savce. Proto je bobr po kapybaře druhým největším hlodavcem na světě. „Lidé jsou z toho vždycky překvapení, že nedaleko od nich žijí takhle velká zvířata,“ dodává Vorel.

„Případů, kdy bobr opravdu zaútočil na člověka, je jen pár,“ říká vědec. „Když ho potkáte, pozorujte ho z dálky a užívejte si to. Nesnažte se ho krmit a už vůbec si ním dělat selfie,“ doporučuje expert. „Ani ten Bělorus ani Polák patrně nebyli střízliví, a tak to nedopadlo pro ně dobře.“

Vorel připouští, že jisté riziko může hrozit psům, a to pokud zalezou do bobřího hradu; tam pak může dojít ke konfliktu, kde má jeho podzemní majitel značnou výhodu. Stalo se to podle něj už i v Praze, ví o dvou případech, kdy hasiči museli zachraňovat psy z bobřích nor a chodeb ve Stromovce. „Dá se tomu ale poměrně dobře předcházet, když mají lidi psy na vodítku či pod kontrolou, což stejně vyžadují zákony,“ dodává. V podobné situaci asi došlo i na zmíněném Plzeňsku, kdy muž byl zraněn při záchraně svých psů před bobřím obranným chováním.

Lidé podle něj nemusí být ani zbytečně znepokojení, že by je bobři nakazili nějakými nemocemi. Mají podobné nemoci jako jiná divoká zvířata, ale nic extra nebezpečného. „To riziko je vzhledem k počtu bobrů v Česku vlastně srandovně malé – vezměte si, že jen v Praze se odhaduje, že žije asi pět milionů potkanů,“ srovnává Vorel.

Někteří rodiče se mohou bát, jestli na jejich děti nemohou spadnout nakousané stromy u cest a v parcích. „Doposud se to v Česku nestalo, nevím o žádném podobném případu,“ říká přírodovědec. „Jen občas spadnou nakousané stromy na silnice či cyklostezky, ale pak je to jen věc údržby.“

Bobří bilance

Z Vorlova souhrnu docela jasně vyplývá jeho názor na užitečnost bobrů v Česku: a už brzy tento postoj zřejmě potvrdí i čísla. Vědci se totiž snaží jejich dopad na krajinu kvantifikovat a výsledky by podle něj mohly přesvědčit i ty, kdo jsou odpůrci návratu těchto živočichů.

Vědec zahání jako fantazii i další představu, která se mezi lidmi občas šíří: a to, že se u nás mohou bobři přemnožit. Jsou podle něj limitovaní podmínkami české krajiny. Navíc na některých místech již mají své predátory.

Jsou to vlci, kteří podle něj zdařile působí na populaci bobrů, což máme docela dobře zdokumentováno na Šumavě. „Mimochodem, v rámci jednoho našeho projektu jsme prováděli telemetrický výzkum a označili patnáct bobrů vysílačkami. A během našeho výzkumu vlci tři z nich zabili,“ potvrzuje expert.

„Obecně si nemyslím, že bobr by měl být pro českou krajinu velkým problémem,“ zakončuje Vorel. „Myslím si, že musíme hledat cesty společné koexistence. Samozřejmě někde budou bobři působit problémy, ale ty mohou mít více či méně účinná řešení, tam je ještě co zlepšovat. Nicméně i tak je možné, že bobr by mohl české krajině pomoci. Problémů je sice dosti, ale bude dobré je vždy vyvažovat těmi pozitivy. Zejména jejich mokřady mohou lokálně pomáhat zlepšovat parametry biodiverzity; je nutné také vždy uvážit jejich schopnosti pracovat s vodou v krajině,“ říká.

Na poslední otázku rozhovoru, „jak by taková koexistence měla vypadat“, odpovídá stručně: „Většina stanovišť, kde bobři žijí, je pod nějakým tlakem: správa a údržba krajiny, nebo její další rozvoj, sotva kde najdou bobři klid pro svou existenci; tedy dle mého – dejme jim, prosím, alespoň někde pokoj. A oni pak ukáží, co umí, čím mohou naší lidské krajině pomoci.“