Pobyt amerického básníka Allena Ginsberga v Praze na jaře 1965 poznamenal nejen jeho samotného, ale také českou kulturu. Od této návštěvy uplynulo šedesát let – a byla to skutečně jízda jako na tobogánu, nahoru i dolů, oslavování oficiální i neoficiální, obdiv, volba králem majálesu, komunistická i prezidentská zášť, zájem StB a nakonec vyhoštění.
„Dneska už každý vandrák vypadá jako Ginsberg,“ zvolala básnířka Vladimíra Čerepková od baru literární vinárny Viola, když spatřila někdy v únoru 1965 stát „nějakého vandráka“ před zvětšenou fotografií Allena Ginsberga a jeho přítele a básníka Petera Orlovského, jež visela na zdi. Ovšem dotyčný, zaslechnuv své jméno, se k ní obrátil a suše pronesl: „Yes, that’s me.“
Dnes již těžko ověřitelná historka zapadá do tehdejší atmosféry. Svědectví o vstupu amerického básníka, vůdčí osobnosti beat generation a autora dnes již klasické básně Kvílení na pražskou scénu se přitom úsměvně liší.
Knedlíky mu nechutnaly, do sněhu chodil v teniskách
Pro již zmíněnou Čerepkovou to bylo něco jako zjevení. „Vidět amerického básníka na vlastní oči. Neušlo nám nic. Přijel v zimě a chodil v teniskách. Všichni ho napodobovali a vyšli do sněhu ve zbrusu nových teniskách. S Inkou Machálkovou jsme ho vzaly k Novákům, aby ochutnal české jídlo. České knedlíky mu nechutnaly, dloubal se v tom.“
Malíř Karel Chaba byl ve své vzpomínce naopak rezervovanější. „Ginsberg přišel do Violy, v bílých teniskách, byl to takový voškubaný kluk. Nebyl moc velký a pobíhal tam. Byla tam generace kolem dvaceti a intelektuálové nekomunisti,“ popisoval s tím, že všichni za ním „chodili jako troubové“.
Začalo to nepochopením na Kubě
Abychom se ale dostali do únorové Violy, musíme zaletět až na Kubu. Právě tam byl totiž Ginsberg koncem roku 1964 pozván kubánským ministerstvem kultury, aby se účastnil spisovatelské konference. Básník pozvání rád přijal, byť to nebylo tak snadné. Americké úřady mu odmítaly kvůli sankcím udělit povolení, po hrozbě žalobou ho ale získal.
Mohl tak 15. ledna 1965 přistát v Havaně. Tamní úředníci počítali s tím, že Ginsberg coby kritik americké politiky bude ozdobou jednání – ovšem přepočítali se. V podstatě okamžitě po příletu se začal scházet s mladými básníky pronásledovanými režimem a začal hlasitě kritizovat Castrovu politiku vůči gayům – ty kubánský diktátor nechával zavírat do psychiatrických léčeben, eventuálně vyvážet na opuštěné ostrovy.
Ginsberg zároveň mluvil otevřeně o užívání drog, konkrétně marihuany. Není tedy vlastně divu, že jej 18. února zrána probudilo ostré zaklepání na dveře hotelového pokoje. Stáli za nimi příslušníci tajné policie, kteří rozespalému básníkovi oznámili, že je vyhoštěn, ať se sbalí a oni že jej odvezou na letiště.
Linka Havana–Praha
Protesty nepomáhaly, a tak nastoupil do letadla TU-134, jež mělo na boku nápis Československé aerolinie a mířilo, s mezipřistáním v Kanadě, do Prahy.
Ohledně důvodu, proč padla volba zrovna na Prahu, panuje zmatek. Ginsberg totiž sám podával jiná vysvětlení, než potvrzují jeho vlastní dopisy – tedy že s návštěvou Prahy počítal již v Americe i na Kubě, nebyla tedy vynucená.
V každém případě, když dosedla 18. února 1965 kola stroje Československých aerolinií na lince Havana–Praha na ranvej pražského letiště, Allen Ginsberg vůbec netušil, jak dramatické měsíce jej čekají. A jak moc zároveň tato návštěva ovlivní nejen jeho, ale i zemi, kam přiletěl. Stal se totiž nechtěně figurkou v mocenské hře tehdejšího prvního tajemníka KSČ a prezidenta Antonína Novotného.
Škvorecký mu zařídil „hostování“
Je dobré ovšem připomenout, že Ginsberg nepřistál na neznámé půdě. Kromě jeho – časopisecky, k vydání byl připraven knižní výbor – publikovaných textů již vyšly dvě knihy básní Lawrence Ferlinghettiho, výbor poezie Gregoryho Corsa a výbor z próz Jacka Kerouaca, nemluvě o ukázkách tvorby dalších autorů.
Hned z letiště Ginsberg zavolal Josefu Škvoreckému, s nímž byl již předtím v kontaktu, a tomu se podařilo zařídit, že byl americký beatnik na dva týdny oficiálním hostem Svazu spisovatelů, dostal na české poměry docela dost peněz (75 dolarů bylo tehdy víc než běžný měsíční příjem), čekaly na něj honoráře za publikované básně i tantiémy za veřejnou produkci, byl ubytován v apartmá luxusního hotelu v centru města. Jeho vízum bylo platné do 15. května 1965.
Ginsberg se okamžitě – jak bylo jeho dobrým zvykem – výborně zorientoval, zároveň se vrhl do kulturního života Prahy, oficiálního i neoficiálního, navazoval kontakty, besedoval, recitoval. A nezapomínal ani na své privátní, tedy milostné zájmy…
Pokud jde o jeho „neoficiální“ přijetí, záhy se stal v ulicích Prahy legendou, známou postavičkou – jeho vzhled, i tenisky, jimiž čvachtal v únorovém sněhu, vybočovaly z tehdejších norem. Navzdory tomu byl všude přijímán kladně. Navštěvoval poetickou vinárnu Viola, pohyboval se v prostředí neoficiální kultury, mezi literáty, překladateli.
Měl připravenou půdu – básně nejen jeho, ale i dalších protagonistů beat generation vycházely v kvalitních překladech Jana Zábrany, a to jak časopisecky, tak knižně, již zmíněná Viola je měla od svého otevření v roce 1963 na programu, zvláště mladí lidé je tak opravdu znali a žili jimi. Tehdy docházelo ve veřejném životě i v kultuře k mírnému, ale opravdu mírnému uvolňování poměrů, byť právě na kauze Ginsberg se záhy ukázalo, jak je to vše pouhé zdání.
Přijel na výzkum socialistického vesmíru, psalo Rudé právo
Pokud jde o „oficiální“ přijetí, pochvalné články o Ginsbergovi vyšly dokonce v Rudém právu, oficiálním listu komunistické strany, i v dalších novinách, vše samozřejmě s vědomím cenzury.
Text v komunistickém plátku se jmenoval Na besedě s Allenem Ginsbergem. Referoval o besedě amerického beatnika s českými spisovateli („Přijel jsem se seznámit s vaší realitou a z Prahy budu pokračovat ve svém výzkumu socialistického vesmíru,“ citovalo ho Rudé právo) a chválil jeho básně – a také informoval, že „záhy se naši čtenáři budou moci seznámit s jeho poezií podrobněji v chystaném překladu básně Kvílení“.
To bylo 3. března 1965. V té době také Ginsberg nadšeně popisoval v dopise svému otci, „že všichni zde obdivují beatniky & je zde celá generace pražských teenagerů, co poslouchají jazz & nosí dlouhé vlasy & říkají, že kašlou na komunismus & čtou mé Kvílení… a já se tu courám s partami mlaďochů & účastním se orgií & pak se ženu na Svaz spisovatelů & dělám přednášky…“
Na skok do Moskvy
To ale mělo brzy skončit. Ještě mezitím si básník udělal delší výlet, nejdříve se vlakem vypravil do Moskvy, kde nejen že navštívil svého bratrance, ale také se sešel se sovětskými básníky Jevgenijem Jevtušenkem a Andrejem Vozněsenským. Četli si vzájemně své básně, hlavně Jevtušenko se ale hovoru o sovětské realitě vyhýbal.
Ginsberg se setkal i s Majakovského milenkou Lili Brikovou, především ale s básníkem a disidentem Alexandrem Jeseninem-Volpinem, synem Sergeje Jesenina. Až s tímto autorem pronásledovaným režimem si konečně rozuměl. Jinak se ale „choval slušně“, podobně jako ve Varšavě, kde strávil tři týdny. O tom všem, včetně pobytu na Kubě a v Praze, pojednává ve svých denících, vydaných v roce 2018 pod názvem Iron Curtain Diaries, Deníky zpoza železné opony.
Do Prahy se vrátil 30. dubna, a jak vzpomínal pro dokument ČT, „bylo to přesně v den, kdy mě J. Edgar Hoover, šéf FBI, dal na seznam nebezpečných jedinců, abych byl sledován jako osoba podezřelá z něčeho proti Americe“. Nevěděl ovšem, že v tu dobu se již o něj zajímala i československá StB, která na něj založila svazek s krycím jménem Chroust. Příkaz přišel podle všeho z nejvyšších míst, tedy od prezidenta Antonína Novotného.
Kapitalista a gay studentským králem? Rozčilovali se komunisté
Ještě v den návratu z cest Ginsberga oslovil Škvorecký s nabídkou, zdali by se nechtěl jako kandidát ČVUT účastnit volby krále majálesu. Ginsberg, s čerstvou zkušeností s Castrovou tajnou policií, se opatrně ptal, zdali to není něco politického.
„Ale kdepak, je to jen studentská oslava, od vpádu nacistů ji neměli a v posledních několika letech byly nějaké studentské protesty, aby mohli slavit majáles, a ten rok to povolení dostali,“ vzpomínal Ginsberg při natáčení zmíněného dokumentu na Škvoreckého ujišťování.
A jak vyprávěl dál, „prvního máje přišli do hotelu studenti, posadili mě na korbu náklaďáku, nasadili mi zlatě nabarvenou papírovou korunu a provezli mě městem až do Fučíkárny“. Tedy Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, dnešního Výstaviště Praha.
Ovšem komunistické vedení zuřilo – králem majálesu československých socialistických studentů se stal Američan, tedy kapitalista, a ke všemu ještě gay.
Jiří Hendrych, který měl na Ústředním výboru KSČ na starosti kulturu, nařídil, aby studenti básníka z Výstaviště odvedli, v tu dobu již byl ale Ginsberg na několikadenním večírku, a jak si mi (autor textu Josef Rauvolf se s Ginsbergem přátelil a překládal jeho díla – pozn. red.) později stěžoval, nemohl si užít noc, již měl podle pravidel přislíbenu s též zvolenou královnou majálesu. „Ale nic se nestalo, užil jsem si to jinde a jinak,“ dodal.
Dost opilý pro policii, ale ne pro záchytku
Věci se již ale daly do pohybu, StB, jež na Ginsberga nasadila své agenty, přitvrdila. Již 3. května byl v noci zatčen v centru města („když jsem si opilý vyzpěvoval na Národní třídě“). Jak potvrzuje složka vedená na básníka, policista, který ulicí projížděl v hlídkovém voze, ve své zprávě píše: „Muž mne upoutal tím, že měl dlouhé vousy a vlasy. Vzhledem k tomu, že budil veřejné pohoršení a byl v podnapilém stavu, přistoupil jsem u neznámého muže z těchto důvodů ke kontrole.“
Pohoršení znamenalo to, že si onen muž, Allen Ginsberg, prozpěvoval a doprovázel se na malé tibetské činely. „Po naložení neznámého muže přistoupil k našemu služebnímu vozidlu občan a požádal nás, abychom muže převezli do záchytné stanice a ponechali ho zde do rána. Jednalo se pravděpodobně o příslušníka ministerstva vnitra.“
Šlo o „tajného“, který se na místě jistě nezjevil čirou náhodou. Pozoruhodné přitom je, že po převozu na záchytku byl Ginsberg (poté, co se představil jako „král Majáles“) propuštěn, nebyl totiž na hospitalizaci dostatečně opilý.
Provést úkon E-4, žádala StB
O hlubokém zájmu StB o Ginsberga svědčí i poznámka z 3. května v jedné ze svodek: „7. odbor, poznámka: získat mgf nahrávku, popř. jiný dokument o působení nebo vlivu G., lékař. zprávu. Provést úkon E-4.“ V estébácké hantýrce se jednalo o odposlouchávání telefonu. Z toho všeho i z dalších dokumentů je vidět, že hra byla docela vysoká. Vedle sledování, odposlouchávání a fotografování estébáci Ginsbergovi také ukradli deník.
Ale to nebylo vše, protože v nočních hodinách 5. května došlo k dalšímu incidentu, který dokonce vstoupil do světové literatury.
Jak vzpomínal Ginsberg při natáčení v roce 1994, „jednou mě ve Viole opilo pár chlapů, co určitě museli být tajní, a pak mě nějací přátelé doprovázeli domů a na ulici mě nějaký muž srazil k zemi a řval: ‚Buzerante‘ a ta dvojice, co šla se mnou, tak je vzali se mnou na policii, a po letech, v roce 1990, jsem se dozvěděl, že je tam rozdělili a po tom muži chtěli, aby podepsal, že jsem se s ním chtěl vyspat, a jeho ženu vyslýchali ve druhé místnosti a chtěli, aby podepsala, že jsem se chtěl vyspat s ní. Odmítli to a nic se jim nestalo. Takže to asi musel být nějaký připravený plán.“
Policejní protokoly básníkovu verzi potvrzují. Zvláštní je, že onen tajemný „moralizující“ útočník byl po incidentu propuštěn – ovšem pak se ukázalo, že je v seznamech StB registrován jako agent, a to již od roku 1958. Byl tedy na Ginsberga nasazen a měl jej v typické taktice represivních složek zneklidnit a přimět k rychlému odjezdu z Prahy. Což jen potvrzuje Ginsbergovu domněnku, vyjádřenou i při jeho výslechu a v básni Kral Majales, že šlo o provokatéra. Mimochodem, ten za svůj boxérský výkon tehdy dostal odměnu 500 korun.
Donutili ho odletět, ještě v letadle napsal o majálesu báseň
Aniž by to Ginsberg věděl, jeho dny v Praze již byly sečteny. Když si pro něj 7. května přišli dva tajní, aby s nimi šel na služebnu Veřejné bezpečnosti v Krakovské ulici, že tam mají jeho deník, ještě si myslel, že mu zápisky vrátí, čímž vše skončí a on stejně za týden z Prahy odletí.
V Krakovské mu deník skutečně ukázali, ale nevrátili. Místo toho mu oznámili, ať si sbalí, že se jede na Ruzyň. Pravda, byla kolem toho ještě řada komických detailů, například: ještě v den, kdy seděl Ginsberg v letadle do Londýna, vyšla ve Večerní Praze nadšená recenze jeho recitace Kvílení. Kdo ví, co si její autor říkal, když se o vyhoštění dozvěděl a když se druhý den o Ginsberga ve svém projevu k dvacátému výročí „osvobození“ otřel prezident Antonín Novotný.
Ještě v letadle do Londýna napsal Ginsberg báseň Kral Majales, v níž popsal své zážitky z bolševické Prahy a již až do smrti s oblibou recitoval, ostatně, v roce 1989 ji nahrál na album The Lion For Real. V Londýně se okamžitě v hotelu sešel jak s hochy z The Beatles, tak s Bobem Dylanem, který v místních docích natáčel klip, v němž si básník také zahrál.
Očernění v novinách
A co se dál dělo v „postginsbergovské“ Praze? Následovalo ticho po bitvě, ukončené v sobotu 16. května, kdy vyšel v Mladé frontě nepodepsaný celostránkový článek Proč byl americký básník vyhoštěn z Československa. V typickém režimním newspeaku shrnoval vše, co Ginsberg provedl – alkoholismus, narkomanie, sexuální perverze, opovrhování československými představiteli, kažení naší mládeže…
A to vše ilustrováno jak citacemi z ukradeného deníku, tak z dopisů pohoršených rodičů básníkových přátel, eventuálně milenců (které jako kdyby vypadly ze stránek Orwellova 1984, v podstatě zde totiž rodiče udávají své syny), stejně jako z dobrozdání vyplašených psychiatrů, lékařské tajemství netajemství.
Přestože tón článku byl velice štvavý, ani jedna z citací nebyla vymyšlená, ke všem existují v archivech prameny. Potvrzuje se tak ovšem, do jaké míry měla vše v režii tajná policie, a zároveň, jak moc si byla jistá. Příznačné je, že překlad článku se objevil v Ginsbergově složce, kterou si na něj vedla FBI.
Zatočíme s vámi jako s ním, vzkázal režim inteligenci
Úvodem byla zmíněna mocenská hra Antonína Novotného a dalších stalinistů ve vedení partaje – pravým adresátem článku nebyli běžní občané, ale inteligence, umělci, spisovatelé, lidé z uměleckých svazů a časopisů. Všem těm se zde říkalo: my jsme zde páni a takhle s vámi zatočíme. A to se také stalo: byly zakázány časopisy, došlo na vyhazovy… A připravovaný výbor z Ginsbergovy poezie, již v podstatě hotový, jen odeslat do tiskárny, šel na pětadvacet let k ledu, stejně jako jakákoliv zmínka o jeho autorovi.
Ovšem vymazat jej z povědomí se bolševikům nepodařilo, Ginsbergovo Kvílení si lidé opisovali, četli a jeho vliv přetrvával. Jak napsal amerikanista a Ginsbergův přítel Josef Jařab, „zcela správně jistě Ginsberg usoudil, že jeho volba králem majálesu a následné události měly po dlouhá léta pro lidi u nás zprvu reálnou a později stále ještě značnou symbolickou cenu jako akt svobodymilovné vzpoury proti totalitní byrokratické moci. I v jeho vlastním vědomí dozrála tato životní epizoda do překvapivé symbolické mohutnosti…“
