Tirana je tepajícím středobodem Albánie, kam se stahuje nejen mnoho Albánců, ale i turistů a dnes i umělců. Umění na vás zde dýchne téměř z každého paneláku. A také barevnost. Albánská metropole je barevná v mnoha směrech. Zároveň prochází transformací, která mu vtiskne novou tvář. A podílet se na ní budou dokonce Češi. Přečtěte si o Tiraně v dalším díle seriálu Léto s Aktuálně.
Historie Tirany nemá v porovnání s jinými evropskými městy příliš zapuštěné kořeny. Město vzniklo teprve před čtyřmi sty lety, když jej v roce 1614 založil osmánský generál a sulejmánský bej Sulejman Pasha. Ten v nížině severní Albánie 40 kilometrů od moře na dohled pohoří Dajti postavil mešitu, pekárnu a turecké lázně, což položilo základ pro vznik městského osídlení.
Tirana ovšem dlouho nebyla významným městem Albánie. Cizincům zůstávala dlouhou dobu v podstatě i utajena, až do 20. století se na mapách Albánie často ani neobjevila. Zůstala totiž zastíněná Dračí (Durrës), tehdy nejlidnatějším městem Tirany.
V Drači se nacházel a dodnes nachází jeden z největších přístavů na Jadranu. Město tak po staletí bylo obchodním středobodem Albánie, kam na lodích proudilo zboží ze zámoří a následně tepalo do vnitrozemí. I proto se stala Drač hlavním městem Albánského knížectví, které ovšem nepřežilo ani svou pětiletku a v roce 1920 se transformovalo do Albánské republiky.
A s jejím vznikem bylo rozhodnuto, že hlavním administrativním centrem se stane Tirana, i když tehdy měla pouze patnáct tisíc obyvatel. Šlo o pragmatické rozhodnutí. Tehdy nejlidnatější Drač nesplňovala podmínky pro výběr nové metropole už jen z toho důvodu, že byla u moře a tím pádem i náchylná k invazi po vodě, například od Itálie, s jejíž nadvládou měla Albánie už zkušenost.
Drač se i kvůli tomu často stávala bodem, kde sídlily zahraniční invazní jednotky, a byla tak symbolem cizí nadvlády. A v neposlední řadě v ní nebyla dostatečná infrastruktura pro zázemí vlády a prezidenta a pro všechny potřebné úřady.
Skanzen reálného socialismu
Tirana je tedy z perspektivy dalších evropských metropolí novým městem. I proto v ní příliš historie nenajdete, tedy ne té starověké. V samém jejím srdci na vás dýchnou pozůstatky komunismu, které vám připomenou dobu před rokem 1989.
Tirana je mnohde skanzenem reálného socialismu, který jí vryl hluboké jizvy. To si uvědomíte zejména tehdy, když stojíte na obrovském Skanderbegově náměstí, takovém albánském „Václaváku“, protože tady se psala její historie.
Skanderbergovo náměstí má s tím Václavským v Praze ještě jednu podobnost. I Albánci si zde dávají „spicha pod koněm“. Na náměstí totiž dohlíží jezdecká socha albánského hrdiny Gjergji Kastriotiho alias Skanderberga. Právě ten vyvedl zemi z područí Turků a nasměroval ji ke svobodě.
Albánci si ji ovšem dlouho neužili. Už v padesátých letech se vlády ujal komunistický diktátor Enver Hodža, rozhádal se s Ruskem i Čínou, uvrhl zemi do izolace, zakázal náboženství a na téměř půl dekády ji uvrhl do totální chudoby, z které se Albánci i kvůli ekonomickým problémům v 90. letech zvedají pořádně až teď.
Na prahu velkého „boomu“
A s ní i ta Tirana, která se stále snaží zbavit komunistické šedi. Její mnohá místa a zákoutí vám připomenou vyloučené lokality v Česku, a to ještě v době komunistické éry. Na druhou stranu v albánské metropoli v posledních letech vznikly moderní architektonické projekty, které začínají měnit její tvář.
Před Tiranou stojí velký boom. Vzniknout má například nový hlavní bulvár vedoucí od Skanderbegova náměstí na sever. A nemalý otisk na něm zanechají i Češi. Dominantou bulváru se má stát červená věž kombinující ubytování s obchody od československého architektonického dua Chybík+Krištof, které v Albánii chystá i další projekty.
Není samo, do této balkánské země míří v posledních letech zájem renomovaných světových architektonických studií. Nejen Tirana, ale celá země zatím není příliš svázaná stavebními regulemi, zažívá velký rezidenční boom a architekti zde mohou popustit uzdu své kreativitě opravdu ve velkém.
Autor fotografie: Archiv Jan Strouhal
Jan Strouhal
Psavec a milovník roadtripů, během nichž se před deseti lety poprvé dostal do Albánie. A (prozatím jen) jednou nohou už v ní zůstal. Autor účtu @doalbanie na síti X a webu Do-albanie.cz, na kterých se Čechům snaží přiblížit tuto stále trochu tajemnou zemi.
Město barev
Tirana vás zaujme svými protiklady nejen z architektonického pohledu, kde se mísí staré s novým. I to staré se snaží obléct do nového hávu. Na jedné straně tak vidíte šeď, často ovšem překrytou barevnými fasádami a tzv. muraly, kterými je Tirana typická.
Za barevností Tirany stojí současný premiér Albánie Edi Rama. Ten byl na začátku tisíciletí starostou Tirany a přemýšlel, jak město co nejrychleji zbavit komunistické šedi. Jenže městská kasa byla prázdná a pro velké investiční akce, které by ještě více zadlužily Tiranu, nenašel v zastupitelstvu politickou podporu. Proto se vydal cestou levného experimentu.
Původní profesí výtvarník rozhodl, že nechá jednomu z oprýskaných paneláků Tirany přebarvit fasády. Pilotní projekt se setkal s nadšením Albánců a ti politiky přesvědčili, že v přebarvování mají pokračovat. Mimochodem, Rama si za to vysloužil i titul světového starosty roku.
Současný starosta albánské metropole Erion Veliaj v této činnosti nejen pokračuje, ale chytře ji otevřel i umělcům, kteří se sem dnes sjíždějí z celého světa. Místo barevných fasád tak na budovách vznikají tzv. muraly nebo umělecké fragmenty i 3D plastiky.
Jejich objevování můžete v Tiraně proměnit v celodenní výlet. Jsou rozmístěny po celém městě. Někde jen působivě doplňují starou architekturu, jinde vyobrazují konkrétní životní situace. Zachycují lásku, smutek nebo i konkrétní osoby – od fotbalisty Messiho přes zpěvačku Dua Lipu, v které koluje albánská krev.
Pokud jich chcete vidět co nejvíce, projděte se po bulvárech jako Rruga e Kavajës nebo Rruga Arkitekt Kasemi podél řeky Lana, která teče nedaleko samého centra.
Doprava jen pro otrlé řidiče
Dalším protikladem Tirany je její doprava. Město má 600 tisíc obyvatel, s okolní aglomerací pak 900 tisíc. K tomu se nedaleko nachází Drač, kde žijí další statisíce obyvatel – a část z nich každým dnem míří do hlavního města do práce.
Tirana proto trpí na časté dopravní zácpy. Vydat se do centra autem v době dopravní špičky je opravdu pro otrlé řidiče. I když se čile buduje nový městský okruh a nové dálniční přivaděče, dopravní infrastruktura v samém centru a často i na příjezdových cestách nestíhá a auta se na vás tlačí všude. A také všude parkují.
Halo efektem snadno získáte pocit, že Tirana patří jen autům. Ovšem když se z prvotního šoku proberete a trochu více rozkoukáte, všimnete si bohaté cyklistické infrastruktury. A to dokonce oddělené, po které dlouhá léta volají čeští cyklisté, zejména pak v Praze. Albánie je cyklistům nakloněna.
Poprvé v Tiraně
V druhé části článku nabídnu pár rad pro turisty, kteří se do Tirany chystají poprvé.
Pokud jedete autem, v samém centru pod Skanderbegovým náměstím je velké podzemní parkoviště, odkud můžete vyrazit na obhlídku toho nejpodstatnějšího.
Z letiště se do Tirany dostanete nejlépe pomocí taxi nebo pravidelnými autobusovými spoji. Ve výstavbě je nová vlaková trať spojující letiště jak s Tiranou, tak s Dračí, v provozu ale bude až za pár let. Z letiště vás autobus odveze na východní autobusový terminál Tirany, kde musíte přestoupit na spoj do centra.
Vzhledem k jazykové bariéře pro vás může být složitější najít přesnou zastávku, ze které daný spoj jezdí. Na druhou stranu vás příjemně překvapí pravidelné intervaly odjezdů a celková bezproblémovost městské hromadné dopravy. V té meziměstské se přesné časy odjezdů totiž příliš nedodržují.
V Albánii mějte na paměti, že se platí přímo v autobusu. Nemusíte nastupovat kolem řidiče, v každém autobuse je výběrčí, který má o nových pasažérech dobrý přehled. Brzy si vás najde sám, a to i v přeplněném autobusu.
Co v Tiraně neminout?
Povinnost je podívat se do samého centra na Skanderbegovo náměstí, které vás ale ničím extra neuchvátí. Na jeho okraji se nachází národní muzeum nebo budova baletu. Zajímavostí je kolotoč nebo občas i ruské kolo, které se točí hned nad sochou Skanderbega.
V letních měsících je kvůli rozpálené ploše prázdnější, v zimě ovšem náměstí hýří všemi barvami. Počet kolotočů se o adventu znásobí, na rozlehlém prostranství vyrostou desítky stánků, bister a všemu dominuje obrovský vánoční strom. Albánci, přestože z většiny muslimové, Vánoce dokážou slavit více než my.
Z náměstí máte vše podstatné v docházkové vzdálenosti. Kousek od něj je muzeum Bunk´Art 2, které má nenápadný vchod skrz malý bunkr, který vás ovšem zavede do obrovského pětipodlažního podzemního prostoru sahajícího do hloubky až sto metrů. V něm se nachází expozice připomínající zlovůli albánské tajné policie Sigurimi i brutální metody výslechů. Bunk´Art je ale rozdělen na dvě části, první expozice se nachází mimo centrum Tirany na úpatí hory Dajti.
Několik stovek metrů od Bunkartu se nachází tzv. Pyramida. Původně postavená jako pocta Enveru Hodžovi, kde byla umístěna jeho obrovská socha, nikdy svému účelu pořádně nesloužila. Jen co byla dostavěna, padl režim a budova ztratila svůj význam. Socha byla rozmlácena, z Pyramidy se v devadesátých letech stalo střídavě sídlo zahraničních firem, poté místního rádia a nakonec bezdomovců a squatterů.
Dlouhá léta chátrala a až před čtyřmi lety ji renovovali a vdechli jí nový život. Dostala nové vnitřní architektonické prvky a dnes se v ní konají výstavy a také je mimo jiné sídlem albánského technologického inkubátoru. Právě tady dnes Albánci vymýšlí nové algoritmy a jiné inovace, s kterými chtějí udělat díru do světa. Venture kapitál je v Albánii ale zatím stále spíše cizím pojmem.
Okolí Pyramidy je pak přizpůsobeno pro turisty – včetně kaváren. Z jejího vrcholu se mohou rozhlédnout po celé Tiraně, nedaleko uvidí i věž nového národního stadionu v Albánii Air Stadium, kde český reprezentační tým dostal předloni na podzim tříbrankový výprask. Jde o nejmodernější stadion na západním Balkáně a zároveň jediný, který splňuje regule UEFA. V jeho nepřehlédnutelné věži pak sídlí hotel Marriott.
Pro milovníky historie
Chcete dávnější historii než jen tu komunistickou? I v Tiraně ji najdete, například na nedalekém stejnojmenném hradě. Mezi středověkými hradbami funguje mnoho kaváren a restaurací.
Za kulturou miřte na blízkou tržnici Pazar i Ri. Kdysi obrovské tržiště se proměnilo v kulturní centrum, kde se nejen dobře najíte, popijete, nakoupíte čerstvou zeleninu, sýry a maso, ale i řemeslné výrobky. Zejména přes léto se mění v dějiště mnoha koncertů i divadelních představení.
Jste spíše večerní typ a místo kaváren oceníte spíše kluby a dýdžeje? Pak zamiřte do čtvrti Blok, kde to opravdu žije. Najdete zde mnoho luxusnějších i běžných kaváren a barů. Ovšem zejména v Tiraně platí, že to, co přes den vypadá jako klidná kavárnička, se večer mění v rušný klub, kde vystupují až do ranních hodin dýdžejové. Prvotní zdání tedy může klamat.
Pro rodiny a do přírody
Pokud jste rodinný typ, můžete se podívat do místní Stromovky, kterým je tiranský Grand Park. Nachází se už dále od centra v těsné blízkosti umělého jezera, kde denně korzují tisíce Albánců. Zejména večer při jejich oblíbené procházce nazývané „xhiro“.
Na kraji parku můžete okusit i praxi michelinské kuchyně. Je zde nenápadná restaurace Mullixhiu, kde vládne majitel a šéfkuchař Bledar Kola. Zkušenosti získával v michelinských podnicích, jako jsou francouzská Pied á Terre, čtyřnásobná nejlepší restaurace světa Noma nebo švédská restaurace Fäviken.
Z Grand Parku už to není autem daleko k lanovce na horu Dajti, kterou naleznete na severním kraji Tirany. Začíná zde stejnojmenný národní park a u horní stanice lanovky najdete nejen restauraci, ale i park pro piknik a vyžití dětí v podobě prolézaček nebo živých koní. Už jen samotná cesta lanovkou Dajti Express je zážitek, jde o nejdelší lanovou dráhu na Balkáně. Po cestě nabídne výhledy na Tiranu z ptačího pohledu.
Suma sumárum, abyste si Tiranu opravdu užili, je třeba si na její poznání vzít alespoň dva nebo tři dny.
