Českou politiku letos čeká krok do neznáma. Poprvé od listopadu 1989 tady totiž po loňských volbách nevznikla koaliční vláda „přes politický střed“, nýbrž kabinet, jehož součástí je i okrajová a extremistická strana. Andrej Babiš se tím zapsal do dějin a nic na tom nemění fakt, že SPD Tomia Okamury ve vládě reprezentují takzvaní odborníci.
Čeho si letos užijeme do sytosti, jsme měli možnost poznat už na sklonku loňského roku. A nebyla to pěkná podívaná. Třeba když se jeden z nejvyšších ústavních činitelů pitvořil se štaflemi v rukou v okolí dolní komory jenom kvůli tomu, aby si dal na své sociální sítě záběr, jak plní jeden ze svých trapných předvolebních slibů.
O dost podstatnější ale bylo předvánoční extempore ministra obrany Jaromíra Zůny (ve vládě je právě za SPD) a jeho ponižující vystoupení bezprostředně poté, co na tiskové konferenci podpořil napadenou Ukrajinu a Rusko Vladimíra Putina označil v jejich společné válce za nepochybného agresora.
Zůna byl vzápětí donucen svá slova odvolat, čímž dosáhl leda tak toho, že je všem pro smích. A pokud byla celá taškařice jen pomyslným „laděním orchestru“, bude to letos jeden velký – a hlavně ostudný – koncert.
Ten začal hned zkraje roku novoročním projevem Tomia Okamury, který se tradičně lísal k Rusku a kritizoval naši pomoc Ukrajině. „Nelze peníze našich občanů rozdávat cizím občanům jen proto, že to chce proválečná propaganda,“ řekl předseda Poslanecké sněmovny, jehož slova nelze chápat jinak než jako volání po kolaboraci s Moskvou.
Předběžná prognóza by v této věci mohla znít nějak takto: postupem času na účast ve vládě skoro jistě začne doplácet SPD, pro kterou už loňské podzimní volby neskončily zrovna úspěchem, a je tudíž otázka, zda bylo od Okamury moudré kývnout na účast ve vládě. Nálady protestních voličů totiž bývají vrtkavé.
Babišovo dilema
O dost horší ale je, že přítomnost „parlamentního fašistického hnutí“ ve vládě bude mít negativní dopady na správu země a její renomé v zahraničí. Což si jistě nepřeje ani Andrej Babiš. V danou chvíli s tím ale nezmůže nic – a to minimálně do chvíle, kdy sněmovna rozhodne o jeho nevydání k trestnímu stíhání v kauze Čapí hnízdo.
Dřív nebo později si ale bude muset vybrat: buď se vůči Okamurovi vymezí, nebo se mu podvolí. Pak by ale zradil své voliče, kterým před volbami sliboval, že hnutí ANO nemíní v žádném ohledu zpochybňovat naše členství v Evropské unii, natož v NATO. Nejen v tomto ohledu nás čeká zásadní rok. Dost možná zlomový.
Babiš navíc nebude mít starosti pouze s politickými „exoty“ z SPD. Ještě předtím, než si vláda přijde do sněmovny říct o důvěru, bude muset dořešit šlamastyku s Filipem Turkem, na jehož nominaci do vlády trvají Motoristé. Předseda vlády se k ní ale zatím nemá a na Hrad ji nedoručil. V zásadě existují tři realistické scénáře, které jsou v tuto chvíli ve hře:
1. Motoristé se smíří s daným stavem a celá věc vyzní do ztracena. Časem přijdou s jinou nominací na post ministra životního prostředí a všem – včetně Andreje Babiše – se uleví.
2. Motoristé budou předsedu hnutí ANO tlačit do kouta tím, že pokud nebude ve vládě Turek, nebudou v ní ani oni. Součástí tohoto scénáře jsou dvě varianty: Babiš jim neustoupí a ohrozí tím většinu pro svou vládu. Anebo učiní opak a nominaci Turka do vlády navrhne prezidentovi.
3. Pak budou ve hře opět dvě možnosti: prezident nakonec ustoupí a Turka do vlády jmenuje. To se ale skoro jistě nestane. Pak bude zbývat poslední možnost – celá věc skončí u Ústavního soudu. S tím ale – aspoň zatím – nepočítá Andrej Babiš.
Rozhádá se koalice?
Ještě podstatnější je pro budoucnost české politiky, zda se z nějakého důvodu konflikty ve vládní koalici letos vyhrotí, což si s ohledem na její složení není zase tak moc těžké představit. Nelze tak vyloučit, že Babiš bude nakonec hledat jiný půdorys pro svou vládu, případně začne tlačit na vypsání předčasných voleb.
A byť jde o hodně divoký scénář, při pohledu na výkony Tomia Okamury, Jindřicha Rajchla, Filipa Turka a dalších „hochštaplerů“, kteří se loni ocitli v centru moci, nelze vyloučit nic. Babiš je navíc navzdory všemu, co se pojí s jeho minulostí, střetem zájmů, jeho charakterem a naprosto hodnotově neukotvenou politikou, převyšuje o třídu nebo dvě.
Obstát tentokrát nemusí ani námitka, že se v Česku historicky konání předčasných voleb nevyplatilo nikomu, kdo je vyvolal. Je totiž téměř jisté, že Babiš bude opět hlasy svých partnerů luxovat způsobem, který ohrozí jejich politickou budoucnost. Své o tom vědí sociální demokraté a komunisté, kteří se ze spolupráce s hnutím ANO doposud nevzpamatovali. A nejspíš se jim to už ani nepodaří.
Chybějící opoziční lídr
S tím souvisí poslední zásadní věc, která nás letos čeká: formování opozice a především hledání jejího nového lídra. A ten je zatím v mlze. Přitom lze vcelku realisticky pochybovat, že se objeví v lůně stran, které tvořily vládu Petra Fialy. I proto by si mohl za jistých okolností Babiš s předčasnými volbami pohrávat.
A letošní rok může být také ve znamení zvýšené poptávky po nové politické síle. Vláda, jejíž součástí jsou pravicoví extremisté a případná neschopnost sněmovní opozice čelit nějakým kreativním způsobem síle dlouholetého hegemona a politického predátora, může letos v tomto ohledu otevřít okno příležitosti, která se pak dlouho nemusí znovu objevit.
I to je ale zatím v mlze. V každém případě nás na podzim čekají komunální a senátní volby, v nichž se už mnohé ukáže. A nejen Babišovi v nich půjde o hodně. Testem budou také pro každého, kdo bude mít ambici vyzvat stávajícího předsedu vlády v příštích volbách sněmovních. A je jedno, zda se uskuteční v nějakém předčasném, anebo až v řádném termínu.
