Když v únoru 2022 vypukla válka na Ukrajině, popularita prezidenta Volodymyra Zelenského, který odmítl opustit částečně obklíčený Kyjev, raketově vylétla. Když po třech letech trvání války uvadala, pomohl mu svými nevybíravými útoky Donald Trump – Ukrajinci se za svým prezidentem opět sjednotili. Část liberálních Ukrajinců však má nyní obavy, že si Zelenskyj uzurpuje až příliš mnoho moci.
Kdykoliv po začátku války pobýval autor tohoto článku na Ukrajině a ptal se na osobu prezidenta Zelenského, dostával převážně dost podobné odpovědi: „Nevolil jsem ho, ale teď ho podporuji“. Nebo: „Volil jsem ho, zklamal mě, ale teď stojím za ním.“ Zvlášť zajímavé byly odpovědi z řad nacionalistické krajní pravice, jež před válkou měla umírněného Zelenského skoro za zrádce. „Je válka, není čas na politiku, musíme stát za prezidentem,“ řekl kupříkladu Voron z Azovu na záporožské frontě. A ideolog ukrajinského nacionalismu, profesor Dmytro Korčinský (který sám proti Rusům bojoval v Čečensku a na Donbase) dokonce řekl, že by Zelenskyj měl po dobu trvání války vládnout nemilosrdně jako diktátor.
Zelenskyj čerpal z logického efektu semknutí napadeného národa za svým prezidentem, navíc od prvního dne projevil osobní statečnost. Někdejší komik a spíše průměrný prezident se přes noc stal skutečným lídrem svého národa. Nyní však časopis The Economist přišel s opatrnou kritikou. Přináší pohled liberálních Ukrajinců, kteří trpí dilematem. „Upozorňování na nekompetentnost, korupci nebo špatné hospodaření vlády hrozí podkopáním mezinárodní podpory. Mlčet však znamená smířit se s rostoucím monopolem moci Volodymyra Zelenského, který někdy podkopává efektivitu státu, a dokonce i samotné válečné úsilí,“ píše časopis. „Zatímco západní média a evropští představitelé Zelenského oslavují a dělají z něj celebritu, my se cítíme v pasti,“ říká pro The Economist Julia Mostovaja, redaktorka nezávislého internetového deníku ZN.UA.
Precedens Porošenko
Časopis upozorňuje, že letos v únoru byl byznysmen a ukrajinský exprezident Petro Porošenko, který vede největší opoziční stranu, potrestán za blíže nespecifikované „ohrožení národní bezpečnosti“. Jeho majetek byl zmrazen a Porošenko čelí obvinění z velezrady. Sankce mu v podstatě zakazují účastnit se jakýchkoli voleb. Exprezident není na Ukrajině nijak zvlášť oblíbený a volby by prakticky jistě prohrál, avšak mnozí to považují za nebezpečný precedens.
„Pokud může být Porošenko vyloučen z volebního procesu bez jakéhokoli soudního rozhodnutí, může tak učinit kdokoli jiný,“ říká Oleksij Hončarenko, poslanec ukrajinského parlamentu.
Pronásledování čelí také občanští aktivisté. Vitalij Šabunin, protikorupční aktivista, který se v prvních dnech války přihlásil do armády, ale později odhalil úplatky na ukrajinském ministerstvu obrany, byl za trest poslán do blízkosti fronty.
Sevhil Musajevová, redaktorka Ukrajinské pravdy, předního nezávislého internetového deníku v zemi, si stěžuje, že místo aby se prezidentská kancelář zabývala důvody, které vedou k novinářským šetřením, reaguje omezením přístupu, cíleným útokem na inzerenty a jakýkoli kontakt s novináři považuje za zradu. „Není to systémová cenzura, ale pokud se nebudeme bránit, svobodný prostor zmizí dřív, než se nadějeme,“ říká.
Vyhozeni nebo odsunuti na vedlejší kolej
Avšak není to ani zdaleka takové jako v Rusku, upozorňuje The Economist. Koncentrace moci je přirozeným důsledkem války. Otázka, kterou si časopis klade, je, jestli to nezašlo až příliš daleko. Ve jménu efektivity se moc nesoustřeďuje ve vládě či v parlamentu, ale v rukou několika nevolených úředníků prezidentské administrativy. Administrativa se nerada dělí o moc nejen s oponenty, ale ani s kýmkoli, kdo je považován za potenciálního konkurenta.
Ti, kteří projevují příliš velkou nezávislost, mají příliš velkou podporu veřejnosti či využívají přímých komunikačních linek se západními zeměmi, byli vyhozeni nebo odsunuti na vedlejší kolej. Podle časopisu k nim patří i Valerij Zalužnyj, populární velitel ukrajinské armády, odvolaný v únoru 2024 a vyslaný na post velvyslance v Londýně. Mezi další odsunuté podle The Economist patří Oleksandr Kubrakov, bývalý ministr infrastruktury, Dmytro Kuleba, bývalý ministr zahraničí, a Mustafa Nayem, který vedl agenturu pro obnovu.
„Ukrajinská demokracie nikdy nebyla skutečně založena na právním státě,“ přináší The Economist na závěr pozoruhodný postřeh. „Její pluralitu zajišťovala rozmanitost regionů, soupeřící zájmy mocenských skupin a hlasitá občanská společnost, která se opírala o podporu západních ambasád a médií. Všechny tyto kontrolní mechanismy jsou však oslabovány.“
