Přijít mohl kdokoliv a s jakýmkoliv názorem. Nadační centrum Agora 7 uspořádalo v pražských Holešovicích debatní kruh, jehož podtitul Kdo koho v provozu omezuje a kdo by naopak zasloužil více prostoru sliboval zajímavý průběh.

Když se střetne zapálený cyklista a přesvědčený automobilista, obvykle si bez ostrých slov dlouho nevystačí. Argumenty obou stran přitom zůstávají víceméně konstantní: Jedni mluví o zapleveleném veřejném prostoru a nutnosti automobilistům ve městě konečně zakroutit krkem, druzí zase o právu na svobodnou volbu a levičácké verbeži.

Přesně takovému scénáři se chtěl pořadatel akce, nadační centrum Agora 7, zjevně vyhnout. Do role facilitátora diskuse proto postavil zkušeného psychologa Ondřeje Fafejtu.

Celý formát akce je přitom do značné míry nezvyklý. U stolu nesedí žádný dopravní inženýr ani politik, na kterého by směřovaly pichlavé dotazy a dlouho potlačovaná zloba. Přítomní „občané z ulice“ si mají jen sdělovat svoje názory a pocity, aniž by jim někdo cokoliv sliboval.

Nakonec zájemců o diskusi do prostor dobrovolnického centra v blízkosti Vltavy přišlo deset. A nebyli všichni jen z Prahy 7, jak by se snad dalo očekávat. Třeba rallyový závodník a bývalý soudní znalec v oboru dopravy Petr Pospíšil na akci dorazil až z rakouského Gmundenu.

Všechna auta vykázat

Psycholog Fafejta se na začátek snaží nastolit pravidla diskuse a každému dává prostor k nerušenému vyjádření ve dvou kolech, ohraničený časovým limitem. Hned se však objevuje první námitka, že druhý, devadesátivteřinový prostor je příliš krátký, zatímco ten první, tříminutový, zbytečně dlouhý.

Už už to vypadá, že se diskuse zablokuje, aniž by se vůbec rozběhla, facilitátor však navrhuje nové, rovnoměrné rozložení času. A to už všichni akceptují.

Petr Pospíšil si před sebe postaví stopky a spustí docela zostra, když pro automobilisty a cyklisty žádá legislativní rovnost. Cyklisté podle něj často zneužívají své anonymity, zatímco motoristé takovou výhodu nemají. Navrhuje proto, aby i kola měla svoji „espézetku“, čímž by ze strany cyklistů ubylo přestupků.

Jak se ukazuje později, většina zúčastněných jsou spíš fandové cyklistiky, proti rozumnému argumentu kupodivu nikdo nic nenamítá. Asi proto, že mnozí mají doma kromě kola také vlastní automobil a problematiku znají i z druhé strany.

„Umím řídit i auto, ale spíš se identifikuju jako cyklista,“ uvádí další účastnice debatního kruhu, Magdalena Jordánová. Vadí jí, že na pražských cyklostezkách překážejí chodci a mnohé z nich vedou do ztracena.“A jsem pro zklidnění dopravy. Třeba ulice V Holešovičkách, která dřív byla krásná a určitě se tam dalo jezdit i na kole, je teď úplně osázená auty. Což je věc, kterou by se město mělo zabývat, aby zbylo místo i na pomalejší dopravu, jakou je ta cyklistická a pěší.“

To už si bere slovo účastnice bydlící v centru Prahy, která navrhuje snížit maximální povolenou rychlost pro auta na 20 nebo 30 km/h, aby se smazala časová výhoda individuální dopravy a lidé dávali více přednost MHD. Ráda by prosadila „racionalizaci vlastnictví aut ve městě“.

Vojtěch Rybář si zase všímá, jakou část společného prostoru „věnujeme individuálním potřebám“. Z jeho pohledu je vlastnictví auta přežitek, i když, jak přiznává, stále jedno má, ačkoliv ho nutně nepotřebuje. „Když jsem viděl kamarády, kteří vlastním autem prchali před válkou na Ukrajině, probudilo to ve mně potřebu nezávislosti a je to pro mě silný argument, proč si ho zatím nechat. Oproti sdíleným autům vnímám jeho vlastnictví jako určitý druh svobody.“

Na patrně nejstarší účastnici debatního kruhu udělal před lety velký dojem zájezd do Amsterdamu, kde jezdí velké množství kol. „Tenkrát jsem si říkala, proč to takhle nemůže vypadat u nás. Kdyby bylo po mém, vykázala bych téměř všechna auta z Prahy pryč,“ míní odpůrkyně individuální dopravy s tím, že k pohybu po Praze by mělo sloužit hlavně metro.

To je pro mě komunismus

Po krátké přestávce startuje Ondřej Fafejta druhé kolo debaty, ve kterém mají diskutující sdělit své dojmy z kola prvního. Magdalena Jordánová míní, že jsou zkušenosti z placatého Amsterdamu těžko přenositelné do kopcovité Prahy. Dostane se jí ale námitky, že v Amsterdamu často a silně fouká, což se prý dá srovnat s osmiprocentním stoupáním.

„Mě tady nadchla definice, kterou s rozkoší použiju následně, a sice racionalizace vlastnictví aut ve městě. Takhle popsané znárodňování, to je pro mě komunismus,“ reagoval Petr Pospíšil na námět z prvního kola diskuse. „Ještě bych dokázal pochopit, kdyby šlo o racionalizaci používání auta, a nikoliv racionalizaci jeho vlastnictví,“ rozohnil se Pospíšil.

„Přemýšlím, v jakých chvílích se ve mně probouzí ta bojovnost, že jako chodec auta nerespektuju, že vlezu na přechod, protože je to moje právo. Přijde mi důležité vrátit se ke vzájemnému respektu a vnímat i potřeby těch ostatních,“ zhodnotil své pocity ze setkání Vojtěch Rybář.

Ostatně vzájemná ohleduplnost a laskavost, stejně jako potřeba koncepčního řešení dopravy v Praze, byly dvě věci, na kterých se dokázali všichni shodnout. Vlastně to není tak málo, když se k tomu přidá kultivovanost celé debaty a fakt, že se účastníci z protichůdných táborů rozešli v dobrém.

Úterní podvečer strávený v prostorách nadace Agora 7 neměl ambici cokoliv vyřešit. Deseti účastníkům dal ale pocit, že je možné s lidmi normálně mluvit, i když svět kolem sebe vnímají trochu jinak.

Podíl.
2024 © Network Today. All Rights Reserved.