Richarda Gärtnera, kterému táhne na osmdesát, přestal těšit život, a žádá proto o možnost zemřít. Etickou komisi, která o výsledku rozhodne, tvoří částečně publikum Národního divadla moravskoslezského. Ostravská scéna uvádí totiž v české premiéře hru Bůh od německého právníka Ferdinanda von Schiracha. Zatímco diváci napříč zeměmi právo hlavního hrdiny na asistovaný odchod ze světa jednoznačně podporují, církev, lékaři či odborníci na etiku už tak jednotný názor nemají.
Diskuse o eutanazii (kdy lékař podá pacientovi smrtící lék, aby ukončil jeho život) i asistované sebevraždě (lékař pouze poskytne pacientovi smrtící látku) se především pojí s rozhodováním o konci života nevyléčitelných osob, ať už trpí nemocí tělesnou, či duševní.
Hlavní postava hry Bůh, osmasedmdesátiletý architekt Richard Gärtner, je ale zdráv. Přesto si přeje zemřít. Jeho děti vedou vlastní životy, žena po více než čtyřicetiletém manželství zemřela. Po manželčině odchodu nechce dál žít ani Gärtner. Sebevražda pro něj není volbou, požádá ale svou lékařku o asistovanou sebevraždu. Ta odmítne a věc se dostane k etické komisi. Před jejími členy Gärtner hájí právo na vlastní rozhodnutí, kdy odejít z tohoto světa.
„Před diváka předstoupíme a předložíme argumenty pro a proti, sice velice odborného rázu, ale laikům zcela srozumitelné,“ uvedl režisér Vojtěch Štěpánek. „Ambice inscenace je taková, že má zavdat impuls k tomu, abychom tuto diskusi vedli napříč všemi vrstvami společnosti a abychom třeba došli k porozumění té druhé strany,“ dodává.
Rozhodne publikum
Pro a proti zastupují právníci, lékaři a biskup. Základní otázka zní: Může o ukončení života žádat zdravý člověk?
Autor hry, německý dramatik a spisovatel Ferdinand von Schirach, je „civilní“ profesí právník. Právě ze soudních síní čerpá inspiraci. „Nepíše hru za účelem dostat k nám svůj názor, ale vyslechnout obě strany, dát jim rovnoměrnou pozornost, aby divák dostal argumenty ze všech úhlů,“ oceňuje ostravský dramaturg Pavel Gejguš.
Obecenstvo totiž Schirach obsazuje do pozice rozhodovatele. To diváci musí rozhodnout, zda Richard Gärtner může zemřít podle svých představ. Výsledky hlasování ze všech divadel jsou dostupné na speciální mapě.
Diváci napříč zeměmi hlasují „pro“
Kromě německojazyčných zemí se Bůh uváděl také v hlavních městech Maďarska, Slovinska – a dosud jediným mimoevropským uvedením zůstává australská Canberra. Hrál se rovněž v italském Bolzanu, ovšem v nastudování německojazyčného souboru.
Publikum napříč zeměmi se shoduje, že Richard Gärtner má na asistovaný odchod právo. Nejvyšší podporu – bezmála osmdesát sedm procent – vyjádřilo architektovi toužícím po smrti publikum v Anklamu na severovýchodě Německa.
V Ostravě dopadlo rozhodování zatím nejvíc vyrovnaně, ve prospěch fiktivního žadatele se vyslovilo zhruba 55 procent hlasujících. Podobně jako ve Stuttgartu a Lublani.
Češi jsou obecně nakloněni uzákonění eutanazie pro nevyléčitelně nemocné, alespoň podle průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění Akademie věd ČR (CVVM) z loňského června. Souhlas vyslovily více než čtyři pětiny lidí, proti se postavilo patnáct procent. Čtyři procenta dotázaných nemělo na věc jasný názor.
V Německu veřejné mínění v případě smyšleného Richarda Gärtnera ozkoušelo i hlasování spojené s uvedením televizní adaptace Boha. I v tomto případě hlasující architekta podpořili.
Na pozadí debat o zákonech
V Rakousku a Německu se uvedení trefilo do debat o zákonných možnostech dobrovolného ukončení života.
V Německu měla hra premiéru v roce 2020, několik měsíců poté, co tamní ústavní soud došel k závěru, že každý má právo na rozhodnutí o vlastní smrti, a že proto dosavadní zákon omezující asistované sebevraždy porušuje základní práva. Téhož roku se Bůh dočkal televizního zpracování.
Rakousko si na první divadelní uvedení Boha počkalo do listopadu 2021, o pár měsíců dříve už tamní veřejnoprávní stanice ORF vysílala filmovou adaptaci. Původně plánované vysílání souběžně s německou premiérou nevyšlo, protože ORF se rozhodla televizní premiéru odložit s ohledem na aktuální dění, kdy sympatizant teroristické organizace Islámský stát zabil ve Vídni čtyři lidi a dalších více než dvacet zranil.
Rakušané tak prostřednictvím divadelního i filmového Boha dostali dvojitý námět k přemýšlení zrovna v době, kdy parlament rozhodoval o zakotvení asistované sebevraždy v zákoně. A to poté, co rakouský ústavní soud vládě nařídil, aby změnila dosavadní zákonnou úpravu, podle níž za pomoc při sebevraždě hrozí až pětileté vězení. Zákon parlament schválil na sklonku roku 2021.
Ve Švýcarsku – kde se Bůh k většímu množství lidí dostal také díky televizní verzi – umožňovali asistovanou sebevraždu dávno před ostatními německy mluvícími zeměmi. Možnost takového odchodu ze světa je navíc otevřená i cizincům. Eutanázie není legální v žádném z těchto tří států.
Lékaři i právníci si vyměňovali otevřené dopisy
Divadelní premiéra a především televizní film nezůstaly bez reakcí. Ve spolkové zemi si lékaři paliativní medicíny, psychologové, právníci a odborníci na etiku vyměňovali názory prostřednictvím otevřených dopisů.
První z nich Schirachovi vyčítal, že ve své hře předestírá „zkreslený obraz“ postav. Zatímco petenti kvitují, že protagonistou je zdravý člověk, negativní vykreslení lékařů podle nich znehodnocuje práci těch, kteří se starají o osoby ohrožené sebevraždou: od ošetřovatelů v hospicech po hasiče a policii. Autor prý také dostatečně nezdůraznil, že alternativou k asistované sebevraždě není jen „slintající“ umírající připojený v nemocnici „na hadičky“.
Dopis dále tvrdí, že hra neodpovídá – v té době, tedy v roce 2020 – nejnovějším vědeckým poznatkům, například mylně šíří předpoklad, že možnost asistované sebevraždy vede ke snížení počtu sebevrahů. Podle signatářů Schirachův Bůh navíc pokládá špatnou otázku, protože řeší nejen právní nárok na asistovanou sebevraždu, ale vůbec základní právo vzít si život. Což, uvádí se v dopise, zejména v paliativní medicíně téměř nikdo nezpochybňuje. Akceptace tohoto práva je přitom základem práce v oblasti prevence sebevražd.
Nesouhlasná odpověď na tento dopis připomíná, že argumenty, které autoři prohlášení vyčítají divadelnímu lékaři, zaznívali opakovaně od skutečných zástupců lékařské profese. Kupříkladu prezident Spolkové lékařské komory poznamenal, že asistovat při sebevraždě může třeba instalatér, ale doktoři něčemu takovému nepomáhají.
Autoři prvního dopisu by také podle jejich kritiků měli lépe rozlišovat mezi sebevražednými sklony a svobodným přáním spáchat sebevraždu. A ne se dopouštět „podprahové patologizace a psychiatrizace“ takových lidí. Vědecká tvrzení ohledně vlivu asistovaných sebevražd na počet pokusů vzít si život pokládají signatáři odpovědi za „čisté spekulace“.
Kritika, nebo karikatura církve?
Vedle lékařů a právníků dal Schirach ve své hře slovo i (katolické) církvi. Její postoj na jevišti a obrazovce tlumočí konzervativní biskup. Dramatik míní, že coby morální autorita ztratila církev během historie na důvěryhodnosti. „Po staletí jsme měli pro sebevrahy a jejich rodiny nejstrašnější tresty,“ podotkl v rozhovoru pro náboženský magazín televize ORF. Zmínil dehonestující zacházení s tělem, pohřbení za zdmi hřbitova, exkomunikaci či zabavení rodinného majetku. Zároveň podotkl, že respektuje osobní víru každého člověka.
Německý protestantský teolog a svého času předseda tamní etické rady Peter Dabrock považoval za chvályhodné, že Schirachova hra uvádí téma asistované sebevraždy do široké diskuse. Ovšem – zdá se mu – je z ní poznat, komu dramatik straní. Napsal totiž „propagační text“ k lékařské asistenci při sebevraždě.
Dabrockův kolega Martin Heimbucher píše o „karikatuře církevních představitelů“ a je zklamán, že Schirach si církev představuje jen „v římské podobě“, nemluvě o zastaralé představě o církvi odsuzující sebevraždy. Rovněž článek na webu německé katolické církve hře vytýká, že se „samozřejmě“ neobejde bez kritických poznámek na církevní účast v křížových výpravách a honu na čarodějnice a prostřednictvím postavy biskupa se točí na církevním argumentu, že život je darem Božím, a proto musí být chráněn.
Soudní Teror
Misky vah v etickém dilematu svěřil Schirach obecenstvu už před víc než dekádou také v soudním dramatu Teror, jež postupně nastudovalo i několik českých divadel – včetně NDM, na repertoáru ho stále má Moravské divadlo v Olomouci.
Záhy po divadelní premiéře následovala televizní adaptace, rovněž interaktivní. Vysílala se zároveň v Německu, Rakousku a Švýcarsku.
Dilema, před nějž byli diváci postaveni, se týkalo armádního pilota stíhačky. Navzdory příkazům nadřízených sestřelí unesené letadlo, všech 164 cestujících zahyne. Zakročit se pilot rozhodne poté, co únosce nereaguje na výzvy ani varovný výstřel a hrozí, že s airbusem vletí na zaplněný mnichovský stadion s kapacitou sedmdesáti tisíc lidí.
Soud pak stojí před otázkou, jestli je major vrah, který rozhodl o smrti mnoha nevinných lidí, nebo naopak hrdina, který jich ještě více zachránil. Okolo osmdesáti pěti procent diváků v Německu, Rakousku i Švýcarsku přesvědčil pilot o své nevinně. V závěrečné scéně tak byl osvobozen. Film šlo tehdy zhlédnout i v Česku a na Slovensku.
Hlasování diváků vzbudilo mezi představiteli politiky i justice rozruch. Například tehdejší předseda Nejvyššího soudu Thomas Fischer psal v časopise Die Zeit o „příliš silné kávě“ a vyčítal autorovi a zároveň kolegovi právníkovi, že se nevyzná v právní otázce viny. Zapojení diváků do „rozhodování o osudu člověka“ Fischer vnímal jako manipulaci veřejnosti bez „sebemenší státní garance pravdivosti a nestrannosti“ a fiktivní Teror označil za „levnou zábavní show“.
Divácké rozhodnutí o nevinně pilota posvětilo v Německu nelegální jednání. Spolková republika sice po útocích z 11. září 2001 zpřísnila protiteroristické zákony, dala v roce 2005 dokonce možnost nařídit sestřelení civilních letadel, tuto normu ale posléze zrušil ústavní soud. Podle něho je „neslučitelné se základním právem na život a se zárukou lidské důstojnosti“, pokud nevinní pasažéři – v případě hry uneseného – letadla jsou sníženi na pouhé objekty, aby stát jejich smrt využil k záchraně jiných lidí.
