Nasvěcuje „Českovietnamsko“ zevnitř – s pochopením pro obětavost svých rodičů, ale i s odvahou kritizovat zastaralé tradice. Je to komplexní zpráva o komunitě, která už dávno není jen „u stánku“, ale mnoho jejích členů se pozvolna stává součástí české elity.
Vietnamci, záhadní příchozí z Dálného východu. Původně je Češi znali jako zaměstnance zdejších továren a hlavně večerek. Jejich děti už se ale prosazují v široké škále oborů jako herci, právníci a také blogeři. Jednou z těch nejvýraznějších je Do Thu Trang (1989). Narodila se ve Vietnamu, ale vyrůstala v česko-německém pohraničí, vystudovala Karlovu univerzitu a Univerzitu v Řezně. Získala řadu ocenění.
Související
Od roku 2008 píše o Vietnamcích v Česku na blogu Asijatka.cz, za což byla nominována na cenu Magnesia Litera. Na základě těchto textů vznikla i její knižní prvotina Asijatka v Česku (Argo). Do Thu Trang se v ní představuje jako někdo, kdo už se cítí být o něco více česky (či obecně západně) uvažujícím člověkem, na svoje vietnamské kořeny nicméně nechce zapomenout.
Snaží se stavět mosty mezi českou a vietnamskou společností, ale také mezi generacemi ve své původní komunitě: konzervativnějšími rodiči a integrovanější druhou generací Vietnamců, tedy těmi, kteří se tu už narodili. Sama autorka se totiž řadí do tzv. „první a půlté generace“: první, protože se narodila ve Vietnamu a malou část dětství prožila tam; půlté, protože většinu života už tráví v Česku. A z této hraniční pozice v knize nasvěcuje obě komunity jaksi zevnitř.
Jak dát na frak předsudkům
Do Thu Trang například ukazuje, že některé vietnamské rodiny chodí pro sebe nakupovat do značkových obchodů a zároveň prodávají levnější, či dokonce fejkové oblečení na tržnici. Ale taky popisuje, jak čeští neonacisté sice v partách napadali Romy i vietnamské trhovce, ovšem když se zrovna nikdo nedíval, tyto „holé hlavy“ nakupovaly u vietnamských stánků. „Ušetřit chce každý, nehledě na objem vlasů na hlavě,“ komentuje to autorka.
Analyzuje vzájemné předsudky a zesměšňuje některé české stereotypy. „Opravdu jíme psy a kočky. A jako dezert si dáme dort, který pejsek s kočičkou předtím upekli,“ píše. Poukazuje na mnohdy zkreslený obraz Vietnamců, kteří v českých očích „buď neplatili daně, pěstovali trávu, prodávali drogy“, anebo „byli pracovití, šikovní, vynalézaví a měli snaživé děti, které měly dobré výsledky ve škole. Nic mezi“.
Přibližuje i to, jak vypadá každodenní rutina Vietnamce pracujícího ve večerce nebo na trhu, kde se buď čekalo na zákazníka, nebo se strachem na „čojku“ (ČOI). A hlavně popisuje, jaké je dnes soužití její a jejích vrstevníků) s rodiči, kteří kromě své práce neměli na nic jiného čas a své emoce vůči dětem vyjadřovali ani ne tak slovně, jako spíše tím, že jim například dobře a s láskou vařili. Mnozí jsou prý smířeni s tím, že svoji večerku nemají komu předat, protože to od svých dětí už ani nečekají. Ty už totiž mají hrdost, kterou si jejich rodiče často prostě nemohli dovolit. Autorčin otec v tomto smyslu na adresu generace své dcery pronesl: „Vždyť oni by to nemohli dělat. Styděli by se. Když se jede pro zboží do obchodů a oni čtou na těch nápisech, že je možné si koupit pouze pět balíků, brblají, proč bereme těch balíků deset.“
Kult předků i hlášky z českých filmů
Do Thu Trang líčí jak každodenní život zdejších Vietnamců a jejich potomků, tak i jejich mentalitu, spiritualitu a světonázorové představy, přičemž se nebojí kritiky své původní komunity. Poukazuje zvláště na to, že vietnamská (či obecněji východoasijská) kultura potlačování emocí, především těch negativních, se „může v dospělosti projevit i tak, že se člověku budou obtížně nastavovat hranice a mluvit o nepříjemných věcech“.
V řadě otázek (např. ostrakizace menstruujících žen či odpor k nahotě) přijímá západní, liberální přístup, ale neznamená to, že by se zcela odcizila duchovnímu světu svých předků. Tradiční zvyklosti si ovšem občas upravuje na jakousi méně okázalou a sekularizovanou verzi. Nestaví si tedy oltář s portréty předků a zlatými soškami bůžků. Ale líbí se jí myšlenka mít doma jedno duchovní místo, kde zapálí svíčku nebo vonnou tyčinku, když si bude chtít připomenout zesnulé příbuzné: „Kult předků v druhé generaci zůstane. Jen si ho každý přetvoří a bude udržovat po svém.“
Do svého textu, který je jazykově místy poněkud neučesaný, autorka nenásilně umísťuje „hlášky“ z českých filmů, jimiž pomrkává na české publikum: „Z tygrů se zpracovávaly různé mastičky – ale tygří mastička to není, jasný pane.“
Tato kniha je už minimálně čtvrtou (třetí z oblasti non fiction), která od česko-vietnamské autorky vyšla v českém prostředí. Pro poznání „Českovietnamska“ je z nich určitě nejlepší, a to hlavně díky své komplexnosti: autorce nechybí empatie, ale ani odstup, s nimiž líčí paradoxy obou komunit. Nešetří přitom humorem, a přitom pasáže věnované jejím rodičům, kteří pro ni tolik obětovali, působí autenticky dojemně. Zřejmě netušili, že jejich dcera bude jednou vymýšlet reklamní slogany a dostávat zaplaceno za to, že se naučila dobře česky. „Kdo ví, jestli rodiče počítali s takovou integrací,“ dodává autorka.
Kniha
Do Thu Trang: Asijatka v Česku
Argo 2025, 296 stran
