Bezpečný, komfortní, spolehlivý, podobně obehrané přívlastky používají automobilky pro své výrobky od nepaměti. Někdy se reklamní text od reality liší natolik, že by auto podle popisu nepoznal ani jeho majitel. Přesně v tomto duchu je i prospekt Trabant, který v české mutaci vydaly Automobilové závody Cvikov v roce 1981.
Zatímco v západní části země měli Němci začátkem 80. let moderní Volkswagen Golf, ekvivalentem východního Německa byl duroplastový Trabant s dvoutaktním motorem, který se s menšími obměnami vyráběl už víc než dvacet let.
I na poměry socialistického bloku šlo o auto morálně zastaralé, za svobodných poměrů by po něm toužil jen málokdo. Bylo pomalé, hlučné, a kvůli jednoduchému podvozku s listovými péry ne zrovna dvakrát pohodlné. Ale byla to zároveň i nejlevnější cesta, jak se dostat k novému vozu. A ti, kdo jej měli, si Trabant pochvalovali – díky jednoduché konstrukci byl totiž v porovnání s jinými auty docela spolehlivý.
Pokud už se na něm něco přihodilo, většina problémů šla odstranit přímo na silnici. Snad kromě jednoho, když po pár letech prorezavěl vnitřní plášť tlumiče výfuku sloužící zároveň k vytápění interiéru, a k posádce pak volně proudily benzinové zplodiny mixnuté motorovým olejem M2T.
Zkrátka nic, co by mělo do představ o luxusním autě tak daleko, se v prodejnách Mototechny koupit nedalo. Při pohledu do více než 40 let starého propagačního katalogu to ale vypadá, že Trabant patřil k vrcholným dílům své doby.
„Základní koncepci osobního vozu Trabant určuje nejvyšší vědeckotechnický stav výrobních technologií a robustnost a spolehlivost malého automobilu za každé situace,“ píše se hned v úvodu dvanáctistránkového prospektu vyvedeného v barvách. Text dále nesrozumitelně poukazuje na „vysokou technickou úroveň regulačních přístrojů,“ aby vzápětí potenciálního zájemce ujistil, že nemusí hledat jinde, protože „důkladnými analýzami a nekompromisním srovnáváním s podobnými automobily dokazujeme, že moderní výrobní střediska pro nás nejsou otázkou uvažování, nýbrž nezbytnou skutečností.“ Kdo tohle pochopil, trabant si určitě zasloužil.
Autor textu však ještě neváhal přitopit pod kotlem, když přišel s ujištěním: „Nejmodernější technika je pro nás stále závazkem. To znamená, že výrobu vozu Trabant stále silněji charakterizuje použití mikroelektroniky, samočinné techniky, nasazení počítačů a nové řídicí systémy.“ To by byla pro badatele zkoumající historický odkaz jednoho z předních národních podniků Německé demokratické republiky cenná informace, kdyby se její poselství nekřížilo s dobovým videozáznamem. Ten ve stejné továrně ukazuje absurdní podobu finální kontroly vozu před tím, než do něj natěšeně usedne první majitel.
Ještě záhadnější věta však zazní v úvodu strany osm, která popisuje vlastnosti luxusního provedení S de luxe: „Když si pozorně prohlédnete všechna provedení vozu Trabant, zjistíte, že všechny modely provází bezpečnost a spolehlivost,“ ujišťuje výrobce, jako by posouzení obou těchto vlastností záviselo na vizuálním šetření. Navazující popis auta však každému musí zamotat hlavu: „Ale nejpozději zde zjistíte, že provedení S de luxe je špičkovým výrobkem své třídy. Zde se nejedná o účelnost a robustnost, zde naleznete komfort.“
A co si pod pojmem „komfort“ ve Cvikově 80. let minulého století představovali? „Řada sériových zvláštností tohoto provedení je tak samozřejmá, jako vybavení všech automobilů Trabant pohonem předních kol, dálkovým ovládáním uzavíracího kohoutu palivového potrubí a dvouokruhovým brzdovým systémem.“
Pro ty, kterým funkce dálkového ovládání kohoutu není povědomá, malé vysvětlení: Směs benzinu a oleje putovala z nádrže do motoru trabantu samospádem, neboť benzinová nádrž byla umístěna přímo nad motorem pod přední kapotou. Přívod benzinu se však dal vypnout, a to samostatným kohoutem pod přístrojovou deskou. Řidič tedy celý proces mohl ovládat ze svého sedadla, odtud tedy pramení výraz „dálkové ovládání“.
V této souvislosti stojí za zmínku, že ani „špičkový výrobek své třídy“ neměl ukazatel stavu paliva v nádrži na přístrojové desce – kolik v autě zbývá benzinu, musel řidič zjišťovat speciální měrkou poté, co odšrouboval víčko nádrže. Tento jinde samozřejmý prvek výbavy se v trabantu objevil až v roce 1982.
A co dalšího podle katalogu čekalo na toho, kdo si připlatil za provedení S de luxe? Třeba „sedadla z lehčené plastické usně“. Tedy koženky, ke které se v létě každý cestující dříve či později spolehlivě přilepil. Ale také „zvučná dvouhlasá houkačka“, zadní mlhovka a couvací světlo, denní počítač kilometrů nebo „automatické stírací a omývací zařízení“. Kdo by snad váhal, co to může být, pak se jednalo o samočinné spuštění stěračů poté, co řidič použil ostřikovač předního skla.
„Dojdete k závěru, že v našich vozech nenaleznete pouze to nejnutnější,“ ujišťuje nakonec výrobce, jakoby sám nevěřil tomu, co předtím napsal.
Zbývá dodat, že se v roce 1981 Trabant 601 v provedení sedan (oficiálně „Limuzína“) prodával v NDR za 7850 marek, v přepočtu 23 550 korun. V Československu vyšel na 36 500 korun, ale zájemce mohl mít auto okamžitě. Východní Němci takové štěstí doma neměli, v pořadníku na trabant čekali deset let.
