Arabské země Perského zálivu chtějí kvůli útoku židovského státu na činitele Hamásu v katarském Dauhá aktivovat společný obranný mechanismus. Lídři arabsko-islámského světa také na summitu vyzvali k přezkoumání diplomatických a obchodních vazeb na Izrael. Překvapivá operace vzbudila obavy v zemích Maghrebu, jež dosud spoléhaly na to, že jim spolupráce se Spojenými státy zajistí ochranu.
Úder v Kataru prosazovali izraelský premiér Benjamin Netanjahu, ministr obrany Jisra’el Kac, šéf zpravodajské služby Šin Bet známý jako „Mem“ a ministr pro strategické záležitosti Ron Dermer, uvádí web The New Arab. Řada vlivných činitelů židovského státu ale naléhala na odložení akce. Izraelský televizní kanál Channel 12 informoval, že akci kritizovali náčelník generálního štábu Ejal Zamir či poradce pro národní bezpečnost Cachi Hanegbi.
Proti pozemní operaci se údajně postavila také tajná služba Mosad. Listu The Washington Post to řekli dva Izraelci obeznámení s touto záležitostí. Ředitel Mosadu David Barnea se údajně obával, že by to zničilo vztah mezi zpravodajskou službou a Katarem, který dosud hrál klíčovou roli zprostředkovatele během války v Gaze.
Jeruzalém proto nakonec rozhodl o vzdušných úderech. Celkem vyslal patnáct stíhaček, které odpálily deset raket, jež zabily šest lidí, včetně jednoho katarského bezpečnostního úředníka. Úder nebyl úspěšný, jelikož mezi oběťmi nebyl nikdo z vedení Hamásu, jen příbuzní a asistenti delegace. Netanjahu přitom v pondělí nevyloučil další útoky. Lídři Hamásu podle něj nebudou v bezpečí, „ať jsou kdekoli“.
Trump měl údajně šanci úder zastavit
Překvapivý úder v Kataru vyvolal ve světě vlnu kritiky, k níž se připojil i Washington jako přední spojenec Jeruzaléma. Americký ministr zahraničí Marco Rubio nicméně zdůraznil, že kontroverzní krok Izraele na vzájemných vztazích nic nezmění.
Bílý dům tvrdí, že informaci obdržel až v době útoku, takže mu nemohl zabránit. Sedm izraelských činitelů ale serveru Axiosu naopak sdělilo, že Bílý dům o akci věděl předem, i když časové okno na případné zastavení by bylo krátké.
Netanjahu měl zavolat prezidentovi USA Donaldu Trumpovi minulé úterý v 8:00 washingtonského času (14:00 SELČ) a k první hlášené explozi došlo o 51 minut později. „Trump o útoku věděl ještě před vypuštěním raket. Nejprve proběhla diskuse na politické úrovni mezi Netanjahuem a Trumpem a poté přes vojenské kanály. Trump neřekl ne,“ uvedl jeden vysoký izraelský představitel.
Druhý izraelský zdroj podotkl, že šéf Bílého domu mohl útoku zabránit, pokud by chtěl, ale neudělal to. Jiný zdroj poznamenal, že „Američané hrají divadlo“ a že je židovský stát předem informoval. „To, co říkají veřejně, by se mělo brát s rezervou,“ dodal další izraelský zdroj. Trump v úterý znovu vyjádřil naději, že se situace nebude opakovat. „(Izrael) nebude útočit na Katar,“ míní šéf Bílého domu.
Dopady na obchod a diplomacii
Arabští lídři v pondělí na summitu arabsko-islámských zemí v Dauhá vyzvali všechny státy, aby přijaly veškerá možná právní a účinná opatření, která židovskému státu zabrání v pokračování jeho akcí proti palestinskému lidu, včetně „přezkoumání diplomatických a ekonomických vztahů s Izraelem a zahájení soudního řízení proti němu“.
Kromě Egypta a Jordánska normalizovaly vztahy s Jeruzalémem před pár lety v rámci Abrahámovských dohod i Bahrajn, Maroko a Emiráty. Izrael aktuálně usiluje o normalizaci vztahů především se Saúdskou Arábií, na čemž záleží také Trumpovi. Rijád ale podmiňuje tento krok vznikem Palestiny.
Egyptský prezident Abdal Fattáh Sísí na summitu prohlásil, že židovský stát překročil svými údery na Katar všechny meze. Vládce historicky první arabské země, která uznala Izrael, varoval, že útok v Kataru „klade překážky jakýmkoli příležitostem k novým mírovým dohodám, a dokonce ruší stávající mírové dohody se zeměmi v regionu“.
Katarský premiér Muhammad bin Abdar Rahmán Sání vyzval mezinárodní společenství, aby přestalo používat dvojí metr a potrestalo Izrael za všechny zločiny, které spáchal. Vládce Kataru Tamím bin Hamad Sání pak varoval, že Netanjahu má „sen proměnit arabský region v izraelskou sféru vlivu, což je nebezpečná iluze“.
Aktivace „společného obranného mechanismu“
Lídři zemí Rady pro spolupráci arabských států Perského zálivu (GCC) nechali v pondělí svolat bezpečností orgán rady a vyzvali k aktivaci „společného obranného mechanismu“, který označuje útok na jeden členský stát útokem na všechny státy rady.
Příslušné výbory „posoudí obranné postavení členských států a zdroje hrozeb s ohledem na izraelskou agresi“ a „aktivují společné obranné mechanismy a odstrašující schopnosti v Perském zálivu“, píše se v prohlášení.
GCC uvedla, že je připravena „využít veškeré kapacity k podpoře sesterského státu Katar a ochraně jeho bezpečnosti, stability a suverenity před jakýmikoli hrozbami“.
Závazek této unie k sebeobraně však není tak pevný jako v případě NATO a aliančního článku 5, píše web The Middle East Eye s tím, že GCC nemá ucelenou vojenskou strukturu a například během útoků jemenských hútíů na Saúdskou Arábii a Spojené arabské emiráty nevyvinula kolektivní obranné úsilí.
Otázka legality útoku v Dauhá
Izrael dlouhodobě tvrdí, že Katar poskytuje útočiště Hamásu a financuje jej. Úder v Dauhá nicméně vyvolává právní otázky, jelikož Jeruzalém je ve válce s Hamásem jako teroristickou skupinou, nikoli s Katarem, upozorňuje server Times of Israel (ToI).
Podle článku 51 Charty OSN mají státy právo na sebeobranu, Mezinárodní soudní dvůr (ICJ) však toto právo vykládá úzce v tom smyslu, že členské státy OSN mohou provádět takové útoky pouze v reakci na hrozby ze strany jiných členských států, nikoli ozbrojených skupin, jako je Hamás.
Názor podle ICJ je tedy takový, že státy nemají automatické právo na sebeobranu proti nestátním aktérům a měly by přinejmenším usilovat o spolupráci s hostitelským státem, v opačném případě by se měly obrátit na Radu bezpečnosti OSN, píše ToI. Tento postup ale v posledních dekádách porušila řada zemí v čele s USA, Tureckem i Velkou Británií. Jejich cílem byly ozbrojené skupiny v nestabilních zemích, kde ústřední vláda neměla pod kontrolou celé území.
Údery, jako byly ty vůči Talibanu či al-Káidě, spadaly pod takzvanou „doktrínu neochotného či neschopného“, podle níž pokud země není ochotna nebo schopna zastavit činnost ozbrojené skupiny zapojené do ozbrojeného konfliktu s jiným státem, může se tento stát zaměřit na ozbrojenou skupinu v hostitelské zemi, popisuje ToI.
Dauhá ovšem trvá na tom, že Izrael o přítomnosti vůdců Hamásu v zemi věděl, a dokonce o ni dříve požádal. Podle expertů oslovených webem ToI jde v tomto případě o „šedou zónu“, jelikož není zřejmé, zda dostal Katar před útokem jasné ultimátum: odstranit Hamás ze svého území, nebo čelit důsledkům izraelské operace.
Obavy v zemích Maghrebu
Úder v Dauhá v každém případě podkopal dlouholetou představu zemí Maghrebu, že jim spolupráce s USA zajišťuje ochranu. Marocká islamistická a propalestinská Strana spravedlnosti a rozvoje (PJD) se nyní obává, že by se židovský stát po útoku na Dauhá mohl zaměřit na její sídlo v Rabatu.
Šéf PJD Abdelilah Benkirane o víkendu varoval vedení strany, že „bezprecedentní hrozby“ ze strany Izraele se již neomezují pouze na Palestinu, ale mohly by se rozšířit na politické instituce, a dokonce i na občany v celém „arabském světě“, informoval New Arab. „Necítíme se chráněni. Nevidím nic, co by Izraeli bránilo v tom, aby na nás tady (v našem vlastním sídle) zaútočil,“ prohlásil Benkirane.
Jedinou zemí Maghrebu, která má kancelář a zastoupení Hamásu, je nyní Alžírsko, což činí podle expertů zemi zranitelnou. Možným útokem židovského státu na Alžírsko se nedávno zabýval časopis Military Watch Magazine. Ten však došel k závěru, že akci by v tomto případě Jeruzalému zkomplikovaly alžírské systémy protivzdušné obrany – pocházející z velké části z Ruska a Číny.
Ani sever Afriky se ale izraelským úderům v minulosti zcela nevyhnul. Dne 1. října 1985 izraelské letectvo bombardovalo kanceláře Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) v rezidenční čtvrti Tunisu. Při zásahu zemřely desítky osob.
Útok ostře kritizoval tehdejší prezident Habib Bourguiba, který byl do té doby loajální vůči Washingtonu, přestože Tunisko dlouhodobě podporovalo palestinskou věc. Stejně jako po útoku v Kataru USA v té době reagovaly pouhým konstatováním „zklamání“ z postupu Izraele, poznamenal New Arab.
